Eva Danišová: Mít někoho svého

Eva Danišová (nar. 1959, Ústí nad Orlicí). Romská prozaička žijící v České Třebové. V roce 2004 absolvovala na Evangelické akademii v Praze dálkové studium Střední sociální právní školy. V současné době pracuje jako terénní sociální pracovnice. Koncem 90. let prošla mediálním kurzem Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. V té době začala spolupracovat s rozličnými romskými periodiky, dodnes překládá do romštiny pro měsíčník Romano voďi / Romská duše. Je tak jednou z předních překladatelek do romštiny u nás. K povídkové tvorbě ji přivedlo vyhlášení literární Ceny Mileny Hübschmannové v roce 2007. V té čerpá především ze svého dětství, které prožila u své babičky, jíž prostřednictvím svých povídek vzdává hold. Na příkladu názorového střetu svých prarodičů zdařile zaznamenává proměny způsobu života Romů v Československu 2. poloviny 20. století. Její povídka Pal miro papus (O mém dědečkovi) vyšla v časopise romistických studií Romano džaniben (2008) a dvojice jejích pohádek v loňské antologii Otcův duch. Ve své nejčerstvější individualizované tvorbě se pak věnuje především sociálním tématům, ve kterých vystupují zejména hrdinky, které z pohledu společnosti selhaly jako ženy nebo jako matky.

V ruce svírám klíče a jdu si do kuchyňky v ředitelně uvařit čaj. Doufám, že tam nebude Beranová, jedna z vychovatelek. Jsem poslední dobou alergická snad i na její hlas. Při poradě jsem musela odejít, jinak bych začala křičet, že v našem dětském domově takoví lidé jako ona nemají co pohledávat.

Ještě teď slyším, jak říká řediteli: „Já na trestu pro Aranku trvám! Chci, aby si uvědomila, že naše zařízení není holubník, a respektovala řád! Navrhuju, aby měla až do odvolání zakázané vycházky, nedostávala dopisy a nemohla se účastnit společných aktivit, jako jsou bazén nebo návštěvy kina.“

Aranka přitom jenom přijela o tři hodiny později z víkendu, s uslzenými tvářemi a s nikým se nechtěla bavit.

Zápis noční služby jsem četla v pondělí ráno, porada byla ve středu, a tak teď cestou do ředitelny procházím chodbami našeho domova a poslouchám známé zvuky. Aranka chodí do osmé třídy a zrovna mají angličtinu.

„How are you?“

„I am sad,“ odpověděla by nejspíš Aranka. Co se stalo, že přijela o tři hodiny později? Mám vůbec právo se ptát? A řekla by mi pravdu?

Vzpomínám, jak k nám do domova přišla. Chodila do druhé třídy. Na první pohled zanedbané dítě. Ušmudlané prádlo, špína za nehty, urousané vlasy, ale krásné velké oči. Oči všech dětí, které k nám jezdí, mě děsí. Mám pocit, že viděly věci, které my známe jen z doslechu nebo ze spisu, ale nikdo z nás je nezažil. Někdy si připadám trapně, když s dětmi o tom, co prožily, nemluvím. Vím, že si všechno nesou s sebou, a přitom dělám jakoby nic. Teď jsi tady a já ani ostatní už o tom nebudeme mluvit. Je to dobře? Nevím.

V poslední chvíli jsem si to rozmyslela a Aranku nechávám na hodině. Jestli má nějaký problém, musí si nejdřív sama rozmyslet, co dál. Příští týden se na poradě zeptám Beranové, jestli už ví, proč Aranka přijela pozdě. Vracela se od pěstounů, kteří si ji berou na víkend jednou za tři týdny.

Chuť na čaj už mě přešla, a tak mířím zpátky do kanceláře. Arančin spis leží navrchu hromádky, čtu si zprávy, které znám dávno nazpaměť:

Na návrh sociálního odboru bylo dítě umístěno do diagnostického ústavu. Diagnostikováno jako vhodné pro zařízení dětský domov. Dítě není mentálně retardováno. Školní prospěch uspokojivý. Rodinná anamnéza: matka alkoholička, otec ve vězení, prarodiče nemají zájem o dítě pečovat, příbuzní jsou sociálně slabí a péči o dítě by nezvládli…

Není to už dítě, ale mladá slečna. Přijela k nám jako malá holčička, ale příští rok končí základní školu, bude jí patnáct. A co bude dál?

Proč sakra brečela? Proč brečí ostatní děti? Mám šanci to nějak změnit? Jsem jenom sociální pracovnice, vychovatelka je tu Beranová. Vychovatelka, která mi leze na nervy s celým svým řádem! Řád znamená klid, žádné starosti – ráno budíček, snídaně, oběd, večeře. A tak pořád dokola… Odškrtnuto a basta! Zavírám spis a snažím se na Aranku nemyslet.

Jsem poslední dobou nějaká rozmrzelá, asi zavolám Květě a vyrazíme si někam na vínko nebo na nějaké představení. Místo toho ale po chvíli vytáčím číslo pěstounů, ke kterým Aranka jezdí.

„Dobrý den, tady Kubanová, sociální pracovnice z dětského domova. Mluvím s paní Novotnou?“

„Ano, dobrý den, to jsem já.“

„Paní Novotná, jenom jsem se chtěla ze­ptat, jak proběhla návštěva Aranky o víkendu, bylo všechno v pořádku?“

„Já myslím, že jo. Byli jsme společně s ostatními dětmi v oboře a krmili jsme srnky. V neděli dopoledne mi Aranka pomáhala v kuchyni a před půl třetí jsem ji posadila na autobus zpátky do domova. Stalo se něco?“

„Ne, nic vážného se nestalo, jenom přijela až v sedm večer a nechtěla s nikým mluvit. Za ten pozdní příchod bude potrestaná.“

„Aha, tak to jsem netušila. Mně připadala v pohodě.“

„Tak nic, paní Novotná, mějte se hezky. Kdyby bylo něco nového, dám vědět.“

„Dobře, děkuju a na shledanou.“

No to jsem si pomohla! Tak nic, musím něco dělat. Mám ještě spoustu zápisů a nikdo to za mě neudělá. Za chvíli končí pracovní doba, a já... co já? Nic! Doma na mě nikdo nečeká. František dávno pláchl k jiné. Neměl ani tolik odvahy, aby mi řekl, co mu vlastně vadí.

„Víš, já tě mám vlastně moc rád, ale potřebuju změnu.“

„Jo, a kdys na to přišel? Ty se rozhoduješ o změně a nejsi mi schopný o tom nic říct?  No tak prosím, běž! Já ti bránit nebudu. Žádné povinnosti nemáme, tak si klidně jdi!“

„Jitko, není to tak, jak si myslíš. Já jsem ti nechtěl ublížit.“

„Není? A jak to teda je?“

„Jenom jsem potkal někoho, s kým bych chtěl být.“

„No to je fajn, já nikoho kromě tebe za ty společné roky nepotkala a už asi nepotkám. Zůstanu tady sama jako nána, která kvůli manželovi neměla ani dítě! Jako bych to slyšela včera: »Ještě rok dva počkáme, na dítě teď není vhodná doba. Možná mě jmenujou ředitelem, pojedu na rok na zahraniční stáž.« Prokristapána, já jsem tak blbá!“

„Jitko, promiň.“

Promiň – a je konec. Je mi sedmačtyřicet, jsem rozvedená, dělám tuhle blbou práci v zapadákově a co dál? Aranko, ani mně není do zpěvu.

Zase ta Aranka! Ta mi dneska nedá pokoj. Přece jenom si s ní budu muset promluvit. Ať mám klid. Stejně mi nic neřekne a já se tu užírám zbytečně. Zkusím zavolat Beranové, jestli nemají nějaký program a jestli můžu s Arankou dvacet minut mluvit.

„Paní Beranová, tady Kubanová, prosím vás, mohla bych mluvit kolem druhé hodiny s Arankou? Ráda bych s ní probrala ten pozdní příchod.“

„Dobře, já ji za vámi před druhou pošlu.“

„Děkuju.“

No, šlo to hladce, tak to jsem ráda. Ještě udělám zápis z jednání s Kubovými rodiči a počkám na ni. Teď bych si snad konečně mohla jít uvařit ten čaj.

Když vycházím z kanceláře, končí právě dětem vyučování: „Brý den, paní sociální. Brý den!“

Zdravím jedním univerzálním širokým úsměvem všechny najednou a tak nějak se mi nálada zlepšuje. 

„Ahoj, Aranko, jsem ráda, žes přišla. Posaď se.“ Dívám se nenápadně, v jakém je asi rozpoložení. Zdá se mi, že je klidná. Sedá si na krajíček židle, klopí oči a začíná žmoulat rukáv svetru. Chudinka. „Neboj, já s tebou nebudu mluvit o ničem, o čem bys sama mluvit nechtěla. Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli se v neděli stalo něco, co bys chtěla někomu říct. Byla jsi za ten pozdní příchod potrestaná a já si jen dělám starosti, jestli chápeš ten trest.“

„Jo, chápu.“

„A máš chuť mi k tomu něco říct?“

„No, já nevím.“

„Přece jsi někde byla, ne?“

„No, byla.“

„A řekneš mi kde?“

„No.... já jsem byla u našeho domu v Hradci.“

„Aranko, ty si pamatuješ váš dům? Vždyť domů nejezdíš, a mamka ani táta za tebou taky nebyli. Jak jsi zjistila, kde bydlí?“

„Zeptala jsem se lidí, měla jsem adresu.“

„Aha. A co jsi zjistila?“

„No, sousedi mi řekli, že mamka už tam dlouho není a táta taky ne.“

Při posledních slovech už se jí třesou ramena a slzy se nezadržitelně kutálejí po tvářích.

„Aranko, neplakej. Já vím, chtěla ses jen jet podívat, to nic.“

„A kde teda mamka je?“

Arančina matka je už jeden a půl roku ve vězení za drobné krádeže, za neplacení výživného a za maření soudního rozhodnutí. Dostala souhrnný trest vězení na osmatřicet měsíců. Celou dobu o jejím odsouzení samozřejmě vím, ale říct jsem to Arance nemohla. Matka i otec byli zbaveni rodičovských práv. Aranku ale nikdo práva na rodiče nezbavil. A ona si teď jen hledá cestu, která by ji spojila se světem mimo dětský domov.

Kořeny, to je to, co dětem z děcáků chybí. Materiální zabezpečení, jistota teplého jídla a postele jsou proti touze někam patřit mizivá hodnota. Už jsem za tu dobu, kdy tuhle práci dělám, řešila tolik smutných dětských osudů, že Arančino trápení patří jen k dalším z těch, které se opakují jako přes kopírák. Děti se dostanou k nám a my se jim snažíme poskytnout zázemí, jistotu a taky ten řád, který tak Beranová vyžaduje. V době puberty přijdou otázky, pochybnosti a hlavně sny, které nejsou reálné. Maminka je sen, stejně jako rodina.

U Aranky se všechny negativní zážitky z původní rodiny vymazaly. Pomohla tomu i hostitelská rodina, ke které Aranka jezdí už čtyři roky. Má hodně příjemných zážitků, které potlačily úzkost, s níž k nám přišla.

Nemůžu jí teď říct: Aranko, tvoji rodiče za moc nestojí. Jen přemýšlím, jak ji odradit od úmyslu setkat se s matkou.

„Aranko, a pamatuješ si ještě na maminku?“

„No, pamatuju. Pamatuju si, jak mě česala a jak jsme sedávaly na náměstí. Hodně si toho už ale taky nepamatuju. Jo, a minule jsem si vzpomněla, jak mamka vařila takovou strašně dobrou polívku. Myslím, že v ní byly smažený vajíčka.“

„Aha, tak takovou ani neznám. To byla nějaká speciální.“

„Hm, mamka jí říkala kuřátková.“

„Aranko, ale ty už jsi velká holka a víš, že všechno tak hezké nebylo, viď?“

„No, já si to už nepamatuju, ale mamku i tátu bych vidět chtěla.“

A je to tady! Je mi jasné, že už se to nedá zastavit. Rychle vymýšlím nějaký argument, který by rodiče neočernil, ale zároveň zahnal u Aranky touhu, která jí podle mě nemůže přinést nic dobrého. Samozřejmě žádný takový argument nemám. Nemůžu jí říct, že byla podvyživená, zanedbaná a matka s otcem dávali přednost alkoholu. Nemůžu na ni tlačit, tím bych všechno ještě zhoršila.

„Dobře, Aranko, jsem ráda, žes mi řekla, kde jsi byla a na co myslíš. Popřemýšlím, co se dá dělat, a příště ti povím, na co jsem přišla. Jen mi, prosím, slib, že už sama nikam jezdit nebudeš. Paní Beranová o tebe měla strach. Je za tebe zodpovědná a příště by musela volat policii. Rozumíš tomu?“

„Jo, rozumím.“

„Tak dobře, domluvíme si další povídání za měsíc, souhlasíš?“

„Dobře.“

Úryvek z první kapitoly novely Evy Danišové s názvem Mít někoho svého, která koncem letošního roku vyjde ve sbírce ženské romské prózy. Tu pro Knihovnu Václava Havla připravují romisté Lukáš Houdek a Karolína Ryvolová.