namísto obvyklého editorialu...

Milí čtenáři Tvaru, 

nečekané se do našeho života prolamuje náhle. Na tomto místě jsme původně chtěli představit naše romské číslo, které z velké části připravili romisté Františka Dvorská, Eva Zdařilová a Lukáš Houdek. Místo toho se zde musíme věnovat případu, který s Romy a literaturou sice souvisí, ovšem způsobem, který je v mnoha ohledech přinejmenším problematický. Patrik Linhart publikoval na Portálu české literatury podivný text s neméně podivným názvem „Jsme pro ně White Powder“. Zcela nepřijatelně v něm reagoval na událost, k níž došlo v jeho domovském Duchcově – mladý pár tam byl surově napaden romskými útočníky. Incident se v autorových rukou stal nebezpečnou rozbuškou, která rozmetala naděje na střízlivou a hlubokou úvahu. Především závěr textu nejednomu z nás, členů redakce, doslova vyrazil dech. V „depeši“, jejíž určitou část by bylo možno číst jako velmi emotivní, byť krátkozrace zevšeobecňující projev vlastní úzkosti, jsme mohli číst věty: „Jako bílý Čech, a tedy jediný možný Čech jsem ve své vlastní zemi občan druhého řádu.“ Nebo: „Česká společnost je jedna z nejtolerantnějších v Evropě. Ale doufám, že česká holubičí povaha umí taky napodobit orla.“ To posouvá celý text, a s ním bohužel i autora, kamsi do nevábné blízkosti zvrácených ideologií, jež vážně ohrožují liberální konsensus společnosti, která si chce říkat demokratická.

Na Linhartův výtvor odpověděl v kulturním čtrnáctideníku A2 Jan Chlupáč příspěvkem „Bílý Čech Patrik Linhart“ a rozvířil tak četné diskuse, probíhající hlavně ve virtuálním prostoru. Linhart se za text nepřesvědčivě omluvil otevřeným dopisem, který zaslal kolegům spisovatelům i literárním časopisům. Nechme však na okamžik Linhartův text stranou. Jednání Portálu české literatury považujeme za naprosto neuvěřitelné. Už sám fakt, že text byl vůbec publikován – a to ještě s úvodními slovy „Depeše spisovatele Patrika Linharta ze severočeské enklávy ohrožované násilím Romů“ (sic!) – nás přivádí k pochybnostem, prošel-li text obvyklým redakčním čtením. A pokud čten byl, jak je možné, že byl bez jakýchkoli úprav či vysvětlujícího komentáře čtenářům zpřístupněn, a poté zase bleskurychle stažen? V lepším případě se ze strany redaktorů Portálu jedná o trapný amatérismus, v horším případě… raději nedomýšlet.

Linharta se však ve veřejném prostoru několik literátů zastalo. Nevnímali jeho text jako rasistický, četli jej spíše jako extrémní (nikoli extrémistickou) formulaci reálného problému. A přihlédli také k faktu, že Linhart v Duchcově žije. Jistě, lze si představit, že brutální útok vyvolá silné emoce: strach, odpor a vztek. Těžko se snad divit obyvatelům Duchcova, že se srocují – pokud se tedy jedná o spontánní akce znejistěných nebo vystrašených občanů, a ne o organizované protesty pochodujících extremistů. Jenže ani autentická emoční reakce neomlouvá ztrátu úsudku a smyslu pro celek a hlubší souvislosti. Od spisovatele či intelektuála očekáváme přemýšlivé stanovisko, rozvahu a soudnost, protože takový náhled patří k jeho společenské odpovědnosti. A pokud ho není schopen, pokud neumí zvážit důsledky svých slov a činů, nemůže být o jeho společensky odpovědném postoji řeči.

Není pochyb, že na mnoha místech naší republiky existuje napětí mezi českou a romskou komunitou. A není pochyb, že dochází k řadě násilných činů, jejichž pachatelé jsou (také!) Romové. Existuje ovšem řada kriminálních činů, které páchají i Češi. Je jich dokonce mnohem víc a jsou závažnější, to ovšem veřejnost zpravidla nechápe jako národnostní problém. Příslušníci majority o sobě totiž nikdy nesmýšlejí z perspektivy kolektivní identity, která by byla „jiná“. Zločiny u nás nepáchají Češi, nýbrž konkrétní osoby. Jen Romové, gayové, Židé nebo muslimové jsou – touto majoritou – automaticky identifikováni se svou skupinou. Je to prosté. Menšina je identifikovatelná. Začneme-li ovšem namísto konkrétních jmen a osob používat národnostní kategorie, jsme na cestě k otevřené netoleranci, a dokonce k rasismu. Je nutno položit si rozlišující otázku. Co je podstatné: že agresivní útočníci napadli mladé manžele, nebo že byli tito útočníci shodou okolností Romové? Nesou automaticky všichni Romové kolektivní odpovědnost (či rovnou vinu) za činy jednotlivých Romů?

Shodou okolností byl tentýž týden zavražděn jeden Rom etnickým Čechem. Nezaznamenali jsme nikde, s výjimkou Britských listů, že by o případu vraždy bylo referováno tímto způsobem. Čech, který ublíží Romovi, má konkrétní jméno a – světe, div se – Rom také. Pokud se násilného jednání dopustí někdo z Romů, jsme okamžitě informováni o jeho etnickém původu. To je běžná mediální praxe. Tímto skandálním postupem médií je napětí mezi českou majoritou a romskou menšinou uměle posilováno a rozdmýcháváno.

Je tu ovšem ještě další důležitý aspekt. Narůstající konflikty, násilí a rasismus mají v lokalitě severních Čech sociální kořeny. K Linhartovu vystoupení a k událostem v Duchcově se v Deníku Referendum vyslovil jiný známý duchcovský rodák, aktivista a teolog Tomáš Tožička. Mimo jiné poukázal na slavnou průmyslovou minulost města a na její tristní přítomnost. Ze skláren, keramiček, strojírenských či potravinářských podniků dnes přežila jen malá část. Obrovská nezaměstnanost sužuje populaci celého regionu, avšak nejvíce Romy. Vyvolává frustrace a frustrace plodí násilí. Problém vyloučených lokalit je problémem nás všech, celé společnosti – jejích menšin a především její většiny. Je problémem, který bychom měli urychleně začít řešit, protože jinak hrozí, že nahodilé konflikty, do nichž vstupuje i Linhartův pochybný článek, nakonec vyústí v sociální explozi.

Způsob, jakým Patrik Linhart reagoval, nemůžeme my, redakce Tvaru, v žádném případě akceptovat. A mrzí nás to tím víc, že Linhart patří mezi autory, kteří v našem obtýdeníku publikují. Chápeme ty, kteří se Patrika Linharta rozhodli bojkotovat. Věříme ovšem také, že pouhým vylučováním se věc napravit nemůže. Nad tímto talentovaným autorem se ale vznáší oblak nedůvěry. A důvěra se obnovuje nesnadno.

Adam Borzič & Roman Kanda