Kafka na zámku: nástin trojího čtení

K padesátému výročí konference v Liblicích (24.–25. 5. 1963) 

Když Walter Benjamin píše svou studii o Kafkovi,¹ vypomáhá si v úvodu příběhem o Potěmkinovi. Odvážný úředník Šuvalkyn obrátí svět carevnina kancléře vzhůru nohama tím, že se odhodlá jednat přímočaře. Převezme úřední dokumenty určené k podpisu a bez zaklepání vstoupí do kancléřova pokoje. V záblesku rozhodného okamžiku se slabost jediného úředníka proměňuje v nečekanou sílu, jíž fascinován podlehne i ten nejsilnější. Domnělá bezmoc se mění ve skutečnou moc, a naopak: mocný Potěmkin, zubožená lidská troska oslabená depresemi, sedí v županu a hryže si nehty.

Ale, a to je na tomto příběhu nejdůležitější, obrácení světa vzhůru nohama je pouze zdánlivé a jaksi bezúčelné. Přímočarost, která se zdála vést k cíli, byla jen odbočkou, jednou z mnoha odboček uvnitř labyrintu nekonečného klamu. K žádnému vpádu do skutečnosti nedošlo. Cesta byla scestím a beztak nedosažený cíl pouhým odkladem. Pevná obruč zdání nebyla prolomena – samo zdání se vyjevilo jako ta nejskutečnější skutečnost.

I. Politické čtení

Přistupujeme-li s takovouto představou o Kafkových textech k četbě sborníku,² obsahujícího příspěvky staré půl století, nevyhneme se prvotnímu zklamání. Překvapuje, jak málo z tajemství Kafky tu nalezneme. Nelze sice unáhleně tvrdit, že by pomíjivá dobová problematika šifru Kafkova díla zcela zatlačila do pozadí. Přesto se tu setkáváme s nepřehlédnutelnou spletí otázek, jež často více než s Kafkou souvisejí s aspekty povýtce mimoliterárními, ba mimoestetickými. Nicméně evidence tohoto nepoměru, té hlasité disharmonie mezi „vertikálou“ Kafkova díla a „horizontálou“ tehdejších diskusí, jejichž energii dávno odvál čas, už sama představuje výchozí podobu poznání.

Liblická konference bývá hodnocena jako přelomový okamžik našich kulturních dějin a jako mezník byla vnímána již svými současníky. Například Zdeněk Pešat vyznačil událost jako „Kafkův návrat domů“. Zároveň si všiml její dvojlomnosti, šlo totiž také o událost kulturně politickou.³ Osudové prolnutí obou kontextů, tedy kulturního a politického, můžeme celkem pohodlně – a rozhodně ne nesprávně – převést na rovinu „dobových zvláštností“, kdy politická logika hýbala jazykem kultury a kdy, z druhé strany, kulturní problematika – estetické, resp. literárněhistorické pojmy a kategorie – měla svou politickou, ideologickou či takřečenou světonázorovou důsažnost.

Politické čtení kafkovského sborníku nás přivádí k otázkám, jakými prostředky bylo toto osudové prolnutí v roce 1963 demaskováno či překonáváno. A nutno říct, že zmíněný proces demaskování nebyl zdaleka přehledný a že ani sám výraz „demaskování“ není zcela adekvátní. Dokonce bychom to mohli formulovat tak, že zvláště v některých příspěvcích (např. Eduarda Goldstückera či Pavla Reimana, který čte Kafkovu prózu jako převážně satirickou) je určité prolnutí politiky a kultury pouze nahrazeno novou konfigurací. Kafka už není představitelem úpadkové buržoazní kultury, nýbrž citlivým kritikem antagonismů kapitalistického světa, stojícím na straně společenského pokroku (je reflektován jeho vztah k socialismu apod.). Lukácsovo dilema⁴ je hodnotově revidováno, ovšem základní dichotomická struktura úvah zůstává. Lze tedy namísto „demaskování“ hovořit o revizi.

Politické čtení sborníku je čtením v kontextu „marxistického revizionismu“, který právě v šedesátých letech „vystupuje ve své zralé a relativně ucelené podobě jako svébytný »aktér« politického dění“.⁵ Řečeno banalizujícím jazykem publicistiky, Kafka se stává nástrojem v boji proti kulturním důsledkům etapy kultu osobnosti. Dodejme, že paradoxně v situaci, kdy po období relativní liberalizace dochází k Chruščovovým pokusům o opětovné utužení poměrů.⁶

II. Filosoficko-estetické čtení

Pojem „marxistického revizionismu“ můžeme uchopit v perspektivě filosofického čtení jako moment nové, kritické formulace marxistické teorie. (Jedná se o dlouhodobý proces, ještě v roce 1967 píše Kalivoda o dogmatickém dvojníku marxismu, který je protichůdný marxistické filosofii.)⁷ S tím přirozeně souvisí oblast marxistické estetiky a teorie umění. Kafkovo hádankovité dílo se v případě liblického rokování stává tvrdým oříškem, na němž si – z pohledu současnosti – vylámal zuby nejeden teoretik, o dogmaticích nemluvě.

Fatálním problémem tehdejší marxistické estetiky byl pojem realismu. Množství nyní již scholasticky vyznívajících sporů bylo věnováno tomu, byl-li Kafka realistou či nikoli, přičemž sám „realismus“ byl vnímán jako kladný hodnoticí atribut, nikoli jako neutrální deskriptivně-interpretační nebo historická kategorie. Jenže Kafkovy texty stěží mohly odpovídat představě kritického realismu, třebaže byl tento interpretační klíč používán. Dílo jím však nebylo otevřeno, ale spíš násilně dobýváno. Vůči takto normativnímu pojetí kritického realismu se na konferenci otevřeně vyslovil zvláště Alexej Kusák. Vznikly pak – doslova pod tlakem kulturní materie – určité pokusy pojem realismu rozšířit a zahrnout do něj i díla nejen Kafkova, ale prakticky veškeré moderní umění.⁸

Úskalí takto postavené otázky – tj. je Kafka realistou? – představuje dvojí nereflektovaný předpoklad: 1) umění je systémem referenčního jazyka, který zobrazuje realitu; 2) pojem reality je traktován jakožto prostor apriorního epistemologického konsenzu: shodujeme se na tom, co skutečnost je, a jsou nám známy její objektivní historické zákonitosti. Druhý z uvedených znaků odpovídá „historicismu“, jak jej analyzuje Karl Raimund Popper⁹ a který si zjednodušeně můžeme představit jako poloprůhlednou (ideologizující) fólii, jíž byla marxistická teorie překryta. Karel Kosík by v této souvislosti hovořil o pseudokonkrétnosti, jejíž destrukci věnoval podstatnou část své knihy.¹⁰ Prostřednictvím Kosíkova filosofického úsilí se dostáváme k základní otázce, která se skrývá za diskusemi o realističnosti Kafkova díla, totiž k otázce: co je to skutečnost? Domnělý konsenzus je tedy nutno překlopit v otázku, ve filosofické pochybování.

Problémem odrazového čtení Kafkových textů je fakt, že se sice říká, že Kafka zobrazuje rozpory společnosti, avšak ty jsou vnímány jako objektivní, na díle nezávislé. Jenže Kafkovy texty tuto rozpornost neodrážejí, ale jsou rozporné samy v sobě, rozpornost reprodukují. A měla-li by být marxistická teorie Kafkovu dílu práva, musela by tento fakt nejen zohlednit, nýbrž přímo k němu obrátit svou hlavní pozornost. V roce 1963 však něco takového bylo stěží myslitelného, nepočítáme-li výjimečné dílo Kosíkovo.

III. „Kafkologické“ čtení

Milan Kundera ironizuje „kafkologii“ jako redukcionistický pohled na významově nedozírné Kafkovo dílo. I když je Kunderova kritika kafkovských interpretací v jistém smyslu rovněž redukcionistická,¹¹ v případě liblického sborníku se zdá být alespoň částečně namístě. S výjimkou příspěvku Ivana Svitáka, jenž se pokusil Kafkovo dílo interpretovat v kontextu existencialismu, se řada příspěvků týkala více problematiky marxistické než kafkovské. Jinak vyjádřeno: je vidět, nakolik se tehdejší podoba marxistické teorie doslova napínala pod výzvou, již Kafkovo dílo reprezentovalo.

V „kafkologickém“ čtení vystupuje do popředí polemický charakter sborníku, v němž jsou obsaženy spory o metodu výkladu. Možná nejvýraznější názorový střet se odehrál mezi Eduardem Goldstückerem a Alexejem Kusákem a tento střet též ukazuje na ono vnitřní napětí uvnitř marxistického diskursu. Zatímco Goldstücker vykládá Kafku z pražského kontextu, Kusák toto absolutizované literárně socio­logické stanovisko zpochybňuje a zdůrazňuje naopak to, čím Kafka pražský kontext přesahuje. Přísným okem dneška jsou to ale polemiky dnes neživotné. Přesunují sborník na úroveň historického dokumentu. (Jenže neúprosný pohled současnosti vyrůstá ze samolibé iluze, že jako vítězové stojíme na straně pravdy, v jejímž světle vidíme a soudíme nepochopitelné omyly včerejška…)

Co tedy zbylo? Co přinášejí tyto texty kafkovskému zkoumání dnes? Tu opouštíme retrospektivní (historické) čtení a umisťujeme knihu do pohyblivých rámců aktuálnosti. Strohá odpověď by zněla: není toho příliš. Za pozornost stojí zvláště hutná, místy až náznakovitá glosa Pavla Trosta a zejména diskusní příspěvek Petra Rákose. Trost ve svých typicky lapidárních, avšak nesmírně obsažných větách odhaluje hermeneutický pohyb Kafkových textů. Obejde se bez vztahování díla k sociálnímu „předobrazu“, protože vidí Kafkovo dílo jako znak. Petr Rákos tematizuje sémantickou otevřenost Kafkových textů, jejich mnohoznačnost (Rákos mluví o univerzálnosti Kafkova díla), která odrazové čtení radikálně rozvrací. A je i v souladu s dnešními interpretacemi Kafky, jež v jeho textech nacházejí polyfonii různých jazyků.¹²

Závěr

Podobně jako podivný příběh o Potěmkinovi se celé dílo Franze Kafky, jeho povídky, romány, deníkové záznamy, aforismy a svým způsobem i korespondence, rozpíná mezi anekdotou a podobenstvím. K jednomu či druhému pólu jako by bylo chvílemi jen na krok vzdáleno, ovšem není ani anekdotou, ani podobenstvím. Hádanka není nikdy zcela projasněna, vysvětlení je vždy zároveň zahalením. Významové dění v Kafkových prózách můžeme přirovnat k nepovedenému barevnému tisku, jehož jednotlivé barevné plochy, křižované liniemi obrysů, se překrývají nebo k sobě nedoléhají. Jedna významová linie je otevírána, ba dokonce vyvracena linií jinou, přičemž hie­rarchie důležitosti nám není dána. Frag- mentárnost, o níž se v souvislosti s Kafkovým dílem mluvívá, je třeba hledat už na této rovině – je to otevření se vůči možnostem rovin smyslu. Vnitřní neklid díla znemožňuje zatavení jeho sémantiky do podoby „uzavírající“ souhrnné teze, a proto je stále znepokojivé, živé. 

Poznámky 

¹ W. Benjamin, „Franz Kafka. K desátému výročí jeho smrti“, in týž, Výbor z díla I. Literárněvědné studie, přel. M. Ritter, Oikoymenh, Praha 2009, s. 271–298. 

² Franz Kafka. Liblická konference 1963, NČSAV, Praha 1963. 

³ Z. Pešat, „Kafkův návrat domů a literární věda“, Literární noviny 13, 1964, č. 17, s. 5. 

⁴ G. Lukács, „Franz Kafka nebo Thomas Mann?“, in týž, Umění jako sebepoznání lidstva, přel. R. Grebeníčková, Odeon, Praha 1976, s. 310–342.

⁵ M. Kopeček, Hledání ztraceného smyslu revoluce. Zrod a počátky revizionismu ve střední Evropě 1953–1960, Argo, Praha  2009, s. 48.

⁶ O historických okolnostech vzniku a prů­běhu konference podrobně informuje A. Kusák, Tance kolem Kafky. Liblická konference 1963: vzpomínky a dokumenty po 40 letech, Akropolis, Praha 2003, zejm. s. 7–62.

⁷ R. Kalivoda, Moderní duchovní skutečnost a marxismus, Československý spisovatel, Praha 1968, s. 8 (předmluva je datována 15. června 1967).

⁸ R. Garaudy, Realismus bez břehů. Picasso, Perse, Kafka, přel. E. Janovcová, J. Kolář, A. Šabatková, Československý spisovatel, Praha 1964.

⁹ K. R. Popper, Bída historicismu, přel. J. Odehnalová, Oikoymenh, Praha 2000, zejm. s. 37–44.

¹⁰ K. Kosík, Dialektika konkrétního, NČSAV, Praha 1963.

¹¹ Redukcionismus vyplývá z Kunderovy programatické jednostrannosti, která je sice legitimní autorskou strategií, nicméně obraz kafkovských bádání povážlivě deformuje; viz M. Kundera, Kastrující stín svatého Garty, Atlantis, Brno 2006. – Instruktivními vstupy do Kafkova díla jsou publikace F. Kautmana, Franz Kafka, Rozmluvy, Praha 1990 a H. D. Zimmermanna, Jak porozumět Kafkovi, přel. J. Čermák, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2009.

¹² R. Murphy interpretuje Proměnu jako dialog dvou diskursů: realistického a fantastického. Viz týž, Teoretizace avantgardy. Modernismus, expresionismus a problém postmoderny, přel. M. Pokorný, Host, Brno 2010, s. 174–184.