Tázání nad novelou romské autorky

Irena Eliášová: Listopad
KHER, Praha 2013 

Tázání po kvalitě romského psaní, po hranicích jeho literárnosti a samotném smyslu menšinové tvorby zaznívá téměř nad každou novou romskou publikací a obvykle nepřináší uspokojivé odpovědi: dílem proto, že jde o otázky náročné a s nejednoznačnými řešeními, dílem pro pohodlnost či nedostatečnou erudici tazatelů, autorku tohoto textu nevyjímaje. Podívejme se tedy na nové dílo Listopad zavedené prozaičky Ireny Eliášové (nar. 1953) z jiného úhlu. Nedlouhou česky psanou novelu čerstvě vydalo internetové nakladatelství Kher a nabízí ji zdarma ke stažení na svých stránkách – díky čemuž se vyprávění o nelehkém osudu dívky Lili vtažené do polosvěta prostituce, drog a nenaplněných vztahů může pyšnit početnými downloady. Velmi čtená se zdají být díla z Kheru obecně – zřejmě se v této „nízkoprahové“ formě vydávání textů podařilo najít optimální způsob, jak dostat romské psaní ke čtenářům. V Listopadu pak Eliášová nabízí žánr v kontextu romského psaní zatím upozaděný, respektive uplatňovaný nepřiznaně či selektivně v rovině motiviky, lexika nebo jako ladění jinotematického příběhu. Řeč je o žánru „červené knihovny“; v centru autorčiny pozornosti stojí Lilino rozbolavělé nitro a její opětovaná, leč nerealizovaná láska ke krásnému Tondovi. Nechybějí další atributy žánru, běžně chápaného jako pokleslejší z pokleslých: rozsáhlá, leč prvoplánová líčení krásy protagonistů a jejich milostných setkání, drastické dějové zvraty včetně hrdinčina únosu zlými pasáky či dojemné vyvrcholení poté, co se Lili nakazí virem HIV a „neskutečně rychle“ (s. 63), konkrétně v řádu týdnů, u ní propukne AIDS: zemře obklopena svými přáteli a vázami plnými růží a do umírání jí hraje píseň, jež v ní vždy probouzela vzpomínky na šťastné okamžiky dětství.

Sentimentalita, jež se neromskému čtenáři nejednou zdá až exaltovaná, je přitom běžnou součástí romského psaní. V romské psané tradici se prozatím nevytvořil „kánon“, jenž by zakládal možnost vnímat určité prvky či postupy jako „klišé“; vzpomeňme třeba jen na známější tvorbu vloni zemřelého básníka Vlada Oláha s jeho idylickým líčením prožitků lásky, romského společenství, náboženských citů nebo letní krajiny. Charakteristický je pro romské autory rovněž přímočaře chronologický vyprávěcí postup (pravda, v Listopadu občas narušovaný Lilinými vzpomínkami na dětství, jež mají především náladotvornou funkci – kupříkladu ani ze zjištění kdesi v polovině novely, že Tondův otec býval zamilován do Liliny matky, neplyne žádný dějový důsledek); více než typické je spřádat příběh z poměrně zdlouhavě rozvíjených dialogů – tak Eliášová napsala už svou vynikající knižní prvotinu Naše osada, vydanou Krajskou knihovnou v Liberci roku 2008. Tento exkluzivní důraz na rozmlouvání, sdílení pocitů a zážitků, plynoucí řeč se zdá být pro romské psaní jednou z dominant – snad poukazuje k orálním pretextům romské tvorby a přetřásání každodenních i výjimečných událostí v komunitě, na „fóru“, jež je společné všem předliterárním společnostem a mezi Romy platilo ještě velmi donedávna. Avšak zatímco v Naší osadě byly dialogy svižné, nesené celkově humorným laděním vyprávění o dětských lumpárnách malé Romky Gužky, citová angažovanost a vědomí vážnosti tématu v Listopadu repliky jakoby zatěžuje a některé pasáže jsou pak téměř k neučtení. Představíme si sice více než živě vykreslovanou situaci, máme před očima v ostrých barvách, co má Lili na sobě, jak se Toník tváří a jak chutná jejich „pivo a dvě deci bílého“ (s. 27); čtenář však už tak nějak tuší předem, jak se jejich dia­log bude odvíjet a k čemu v jeho závěru dojdou, a přitom není odměněn žádným, byť sebenepatrnějším překvapením či rozuzlením.

V evokaci různorodých prostředí je nicméně Eliášová mimořádně zdatná a Listopad jen hýří rozmanitými místy, či snad lépe kulisami, zvýrazňujícími vyznění daných scén, ať už se jedná o Lilin budoár v nočním klubu, její byt připravený k milostné schůzce s Tondou, sklepení v domě pasáků anebo syrové prostředí severočeské výpadovky. Epizody jsou v těchto jednoznačných prostředích doslova inscenovány, až se zdá, že šedesátiletá Eliášová skrývá prozatím neuplatněný scenáristický talent. Dalším kladem jejího psaní je cit pro detail, nejednou uplatněný jako leitmotiv, který by dotáhl charakteristiku postavy či dějového momentu, a fungoval tak jako určitý epiteton constans – co na tom, čerpá-li autorka opět z „klišovitého“ či snad žán­rově limitovaného repertoáru: zlatý řetízek s medailonem, který Lili dostane od Tondy a pověsí si jej na smrtelném lůžku na krk, může být příkladem za všechny.

V úvodu novely Eliášová avizuje, že je Lilin příběh autentický, založený na skutečné události. Panuje jistá představa, že autentičnost má co do činění s literárními kvalitami, literárněkritickými kruhy obvykle pokládaná za hrubě neopodstatněnou; autorčino předeslání má nicméně svůj význam s přihlédnutím ke kontextu romského psaní. Nápadně často se u romských autorů setkáváme s prohlášeními, že jejich vyprávění čerpá ze skutečnosti, či že byl dokonce autor nebo jeho příbuzný přímým svědkem líčených událostí. Jednou jsou tato ujišťování tak či onak organicky vkomponována do textu, jindy mají podobu formule, a prozrazují tak svůj původ hluboko v orální vypravěčské tradici. Kdo by si nevzpomněl na floskuli „já na té svatbě také byl, pivo a víno jsem tam pil…“?! Nesamozřejmost literární podoby vyprávění u Romů zde nachází jeden ze svých argumentů: vyjádřeno extrémně – v romském literárním kontextu jako by prozatím stále ještě nešlo vyprávět „jen tak“, „z hlavy“: za vyprávění stojí jen to, co se „skutečně přihodilo“ a může to potvrdit „věrohodný svědek“.

Listopad tak prokazuje hlubší vázanost na romské prostředí, respektive romskou kulturní ukotvenost své autorky, než by se mohlo zdát na první pohled – jinak totiž o „romský“ text vlastně nejde, k romství neodkazuje ani jazyk díla ani etnicita či pozadí postav ani žádný jiný signál (kupříkladu romskojazyčné pasáže, se kterými Eliášová tvůrčím způsobem nakládala v Naší osadě). A novela přináší také otázku, nakolik ještě tato novelistka, povídkářka a glosátorka bude rozevírat vějíř svých spisovatelských dobrodružství a kam její tvůrčí „výzkumná cesta“ povede příště. Možná toho nemá zapotřebí; vybavení pro případnou další expedici má však stále dost.

Alena Scheinostová