Gilbert Keith Chesterton: Anarchie shora

Naši společnost rozežírá tichá anarchie. U tohoto výrazu se musím zastavit, neboť pravá podstata anarchie je většinou vykládána chybně. Ani v nejmenším není nutné, aby anarchie byla násilná. A stejně tak nemusí nezbytně vycházet zdola. I vlády se mohou stát anarchistické, úplně stejně, jako se to stává lidem. Toryové se sentimentálními sklony užívají slovo anarchie jako sprosté zesměšnění každé vzpoury, ale opomíjejí tím veledůležitý intelektuální rozdíl. Vzpoura může být pomýlená a zhoubná. Ať je však sebepomýlenější, nikdy to není anarchie. Je to buď sebeobrana, nebo uzurpace. Snaží se dosadit novou vládu na místo staré. A stejně jako nemůže být anarchistická ve své podstatě (protože má záměr), nemůže být anarchistická ani ve svých metodách, neboť lidé musejí být k boji organizovaní a disciplína v armádě vzbouřenců je často stejně pevná jako disciplína armády královské. Na tento zásadní principielní rozdíl musíme vždy pamatovat.

Vezměme pro názornost dva velké duchovní příběhy, z nichž již tak dlouho vychází celá evropská morálka – ať už je chápe jako příklady, nebo jako posvátná mysteria. Ti z křesťanů, kteří jsou více nakloněni ustaveným autoritám, si jako obraz vzpoury nejspíše představí Satana, vzbouřence proti Bohu. Ale Satan, ač byl zrádcem, nebyl anarchistou. Nárokoval si vládu nad kosmem, a kdyby zvítězil, očekával by, že ostatní padlí andělé v rebelii ustanou. Na druhé straně ti křesťané, kteří více straní utlačovaným, pomyslí spíše na samotného Krista, když vzdoroval farizejům a vyhnal bohaté kupce z Chrámu. Ale ať už Kristus byl, či nebyl socialistou (jak se dnes mnozí dohadují), zcela jistě nebyl anarchistou. Jako Satan, tak i on si činil nárok na trůn. Zřídil novou autoritu a postavil ji proti té staré, i když ji postavil na pozitivních přikázáních a srozumitelném programu. V tomto světle by otázku vzpoury posuzoval všechen středověký lid – a vlastně všechen lid do doby poměrně nedávné. John Ball prosazoval svržení vlády, protože to byla špatná vláda, ne však proto, že to byla vláda. Richard II. neobvinil Bolingbroka z narušování míru, nýbrž z uzurpace moci. Anarchie je proto v pravém slova smyslu věc zcela odlišná od vzpoury, ať už jde o vzpouru oprávněnou, či nikoliv. Není nutně ani zlobná, ani bolestivá – alespoň ve svých počátcích ne. A jak už bylo řečeno, bují často v naprosté tichosti.

Anarchie je takový stav myšlení a jednání, ve kterém již není možné přestat. Je to ztráta sebeovládání, jež by dokázalo vrátit věci k normálu. Když se lidem povolí nepokoje, povyražení, experiment a riziko, není to ještě anarchie. Anarchií je, když lidé s těmito věcmi nejsou s to skončit. Zůstane-li rodina na Silvestra vzhůru až do půlnoci, není to anarchie. Bylo by jí však, kdyby všichni členové rodiny zůstávali vzhůru déle a déle i po několik následujících měsíců. Když se v římské vile během saturnálií otroci změnili v pány a pánové v otroky, nebyla to anarchie. Anarchií by (v očích otrokářů) bylo, kdyby se otroci i po skončení saturnálií chovali jako během tohoto svátku. Z historie naštěstí dobře víme, že se to nikdy nestalo. Udělat si piknik také ještě není anarchie. Bylo by však anarchií, kdybychom ztratili veškerý přehled o tom, kdy a jak máme obědvat. A bylo by jí také, kdybychom (jak navrhují někteří zpustlíci) si brali ze spižírny jen to, na co právě máme chuť. Přesně tak by jedla prasata, kdyby měla spižírny. Všechna plánovaná slavnostní jídla a hostiny by pak pozbyly smyslu. Byli bychom nad obyčej pokrokoví. Ale byli bychom jako ona prasata.

Tato neschopnost vrátit se k rozumným poměrům po oprávněném povyražení je vskutku nebezpečnou moderní poruchou. Náš svět je jako Niagara. Je velkolepý, ale není silný. Je slabý jako proud Niagary. Oprávněnou námitkou proti zbytečným okolkům proto nemá být, že jsou matoucí, nebezpečné nebo škodlivé, ale že s nimi nelze přestat. Tento druh chaosu, jak je zřejmé, může postihnout stejně snadno síly ovládající společnost jako společnost samotnou. A v soudobé Anglii jím vládnoucí síly skutečně postiženy jsou – naši vladaři jsou posedlí ďáblem. Tohle rčení přitom není ve svém pravém psychologickém smyslu vůbec nadsazené. Náš stát náhle a potichu zešílel. Mluví nesmysly a není s to přestat.

Je naprosto zřejmé, že vláda má a musí mít stejné právo na příležitostné použití výjimečných prostředků, jaké má hospodář na piknik nebo na ponocování o Silvestru. Podobně jako hospodář je i stát duševně zdráv jen tehdy, pokud k těmto výjimkám přistupuje právě jako k výjimkám. Zoufalá opatření dokonce ani nemusejí být správná, a přesto mohou být uplatněna, pokud jsou přiznaně zoufalá. Takovými případy jistě jsou: potravinový komunismus v obleženém městě, oficiální zapření odhaleného špeha, podřízení části občanského života trestnímu zákonu, karanténa v době moru, regulované znehodnocení společného vlastnictví, použití národní armády nikoliv proti cizím vojákům, nýbrž proti vlastním bratřím během povstání… Z uvedených příkladů jsou některé spíše správné a jiné spíše špatné, avšak všechny mohou být správné pouze, pokud je chápeme jako výjimečné. Moderní svět nezešílel proto, že připouští abnormalitu, nýbrž proto, že se již nedokáže rozpomenout na normální stav.

Vidíme to v nevysvětlitelném rozmachu trestů vězení. Často titíž reformátoři, kteří přiznávají, že vězení nemůže člověka morálně napravit, chtějí převychovat lid tím, že mu dají okusit ještě více této medicíny.

Vidíme to také v hysterickém zavádění nových zákonů. Například nedávno, když kvůli hrozbě novodobého otroctví bylo znovu povoleno mučení bičováním za špatně definovaných a vágních podmínek. Naši předkové nikdy nebyli takhle šílení – dokonce ani když šlo o mučení. Natahovali člověka na skřipec, ale nechtěli, na rozdíl od nás, natáhnout skřipec na člověka. Když šli upalovat čarodějnice, možná viděli čáry všude kolem sebe – protože se na ně právě soustředila jejich mysl. Rozhodně však neviděli všude kolem sebe potenciální cíle k upálení – na to se jejich mysl nesoustředila. Když vázali ke kůlu některou obzvláště neoblíbenou babiznu, byli pevně přesvědčeni, že právě ona je zodpovědná za všechny duchovní zločiny a nemoci. Nešuškali si navzájem „ještě bychom mohli upálit moji tetu Susan za to, že pořád klevetí“ nebo „tvůj bratranec James by taky zasloužil trochu ogrilovat za to, jak si zahrává s city té nebohé dívky“…

A tohle všechno je anarchie. Nejenže sama neví, co chce: neví ani, co nenávidí. A nekontrolovatelně bují v britském tisku, který se v tomto ohledu inspiroval americkou žurnalistikou. Když Novoangličané vyrazí upálit čarodějnici, spálí při tom i celou prérii. Chybí jim chladná odtažitost a úsudek dob, kdy ještě platila doktrína. Páchají zrůdné věci a už si ani neuvědomují, že jsou zrůdné. Kdykoliv udělají krok, zanechají za sebou rýhu. Nemůžou zarazit tok svých myšlenek, i když je tyto myšlenky vedou do pekel.

Za poslední příklad, který načrtnu jen krátce, může sloužit tento obecný fakt: definice každého zločinu se čím dál víc znejasňuje, rozšiřuje a zakrývá čím dál větší část území, jako když se rozpíná bouřkový mrak. Jeden by si myslel, že týrání dětí je čin tak nezaměnitelný, hrůzný a výjimečný jako třeba otcovražda. V současném užívání se do něj však vtěsná sebemenší nedbalost, která se může vyskytnout v každé běžné rodině. Rozdíl je samozřejmě v tom, že za tyto nedbalosti trestáme chudé, kteří nemají prostředky na to, aby jim mohli zabránit, zatímco u bohatých, kteří tyto prostředky mají, je přehlížíme. Ale o to mi teď nejde. Chci říct, že zločin, který si všichni okamžitě spojí s Herodovým vyvražděním neviňátek, se dnes nebez­pečně přiblížil nedbalosti, jíž se dopustili Josef a Marie, ztrativše svého synka v Chrámu. Ve světle poměrně nedávného případu, kdy (nepopiratelně starostlivá) matka byla uvězněna za to, že pravidelně nekoupala své (nepopiratelně zdravé) dítě, nemůže nikdo toto přirovnání považovat za nepřístojnou literární nadsázku. Je to, jako kdybychom všemi běsy a hrůznými tresty, jimiž primitivní kmeny postihují otco­vraždu, směli týrat každého syna do­pustivšího se jakéhokoliv činu, který zarmoutí jeho otce a tak mu přitíží na zdraví. Kdo z nás by zůstal uchráněn?

A další případ z tisíce: rozvolnění naší představy o pomluvě. Naše soudní případy pomluvy již vůbec nemají nic společného s prastarým a spravedlivým hněvem na každého, kdo proti svému bližnímu vydal falešné svědectví, stejně jako případy týrání dětí nemají nic společného se spravedlivým zděšením nad rodiči, kteří prolili krev své krve. Soudit se pro pomluvu se stalo jen dalším sportem pro boháče, kteří neholdují atletice – další variací na baccarat, hru náhody. Muzikálová herečka se cítí poškozena, když o jejích písních někdo napsal, že jsou „vulgární“. Stejně tak bych mohl já dát zavřít svého souseda ze to, že můj styl prohlásil za „rokokový“! Politik způsobil těžkou morální újmu dětem, s nimiž promluvil o daňové reformě. Jako by tohle zkažené téma mohlo poskvrnit jejich počestnost víc něž nějaká nemravná průpovídka! Pomluva se občas definuje jako každý výrok, jímž jsou poškozeny zájmy jiného člověka. V tom případě ale muž, který si říká zelinář, uráží zelináře z protějšího konce ulice.

Z angličtiny přeložil Jan Hlávka. Zbytek Chestertonova eseje si můžete přečíst v Tvaru č. 14/2013.