editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

po prázdninové odmlce se opět setkáváme. Přestávka nabádá k zamyšlení, pauza si žádá reflexi. Když jsem na svých letních toulkách zabloudil myšlenkami k Tvaru, probouzel se ve mně zvláštní pocit. Radost s poněkud temným tónem v pozadí. Nutil jsem své vnitřní ucho, aby rozpoznalo povahu té zneklidňující hudby, a zaslechl jsem z hlubiny zranitelnost.

Mám radost, že se Tvar pod mým vedením nesesul do žádného Tartaru, že navázal na práci předchozí redakce a vydal se vstříc novým končinám. Upřímně se raduji z mnoha textů, které jsme otiskli. Těší mě, že většina čtenářských ohlasů je velmi vstřícná, a radost mi udělaly i dobře míněné kritické rady. Ano, některé reakce mě také naplnily smutkem – žasl jsem nad fundamentálním neporozuměním a leckdy špatně maskovanou nenávistí. Snad i to přispělo k mé zranitelnosti.

Medituji-li nad ní, nezatajím před sebou, že ji do velké míry lze připsat nejistotě člověka, který se vrhnul do moře práce, s níž dosud neměl zkušenosti. A zatímco jsem obdivoval své zkušené kolegy v redakci, často mnou proudily vlny nejistoty. Má zranitelnost má jistě původ v narcistní dětské touze (pro básníky časté) být přijímán a milován bezezbytku. Může kořenit i v touze po absolutnosti, která není na světě možná. Ano, cítím se někdy ve své pozici křehký, nejistý... Zoufám si nad unáhlenými rozhodnutími, lituji zbrklých reakcí a jindy neschopnosti adekvátně odpovědět. Až příliš ostře si uvědomuji své chyby, svá tápání a snahu se zorientovat. Intenzivně slyším v nitru první otázku, kterou Bůh klade v Bibli člověku: Adame, kde jsi? A velmi často na ni neumím odpovědět.

Poznal jsem ale, že jen vědomým přijetím zranitelnosti se otevírá její tajemství. Být zranitelný znamená nechat sebou otřást, znejistit, zasáhnout, dotknout, prostoupit. Z prvotního úleku se může vynořit síla slyšet zranitelnost druhých a odpovídat na ni soucitem a pravdou. Náš svět zranitelnost nevyznává. Do svého tkaniva má vpletené násilí, ať již ho zakládá determinismus kultury, která zapomněla na Ducha, nebo ekonomická nadvláda bohatých nad chudými. Nejzazším projevem strachu z vlastní zranitelnosti je násilí vůči bližním, ať už se projevuje výzvami k lynči, šikanováním zaměstnanců nebo zabíjením a válkami. Jen vědomě přijatá zranitelnost může svět změnit ve snesitelnější místo k životu. Jak napsal Jakub Patočka v reakci na Chelsea Manningovou: svět potřebuje podstoupit změnu pohlaví. Já bych dodal – stát se vědomě zranitelným.

Přeji Vám zranitelný podzim.

Adam Borzič