Hana Taudyová: Rádi bychom umírali jako čeští občané...

Spisovatelka Gabriela Preissová (1862–1946) patří ke klasikům české prózy a dramatu a její dílo bylo a je předmětem četných literárněvědných a teatrologických analýz. Zejména díky opakovanému uvádění dramat Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890) na scénách našich divadel má trvalé místo i v povědomí širší kulturní veřejnosti. Ne vše z autorčina díla a z jejích mnohdy dramatických životních osudů je však všeobecně známé, což dokládají i dokumenty z její bohaté písemné pozůstalosti, která byla nedávno zpracována a badatelsky zpřístupněna v Literárním archivu Památníku národního písemnictví.

Jedním z těchto materiálů v osobním fondu Gabriely Preissové je dosud nepublikovaný text Josefa Knapa „Moravskoslovácká éra Gabriely Preissové“, tvořící kapitolu monografické studie Gabriela Preissová, její divadelní a literární tvorba. Tato práce se zachovala v několika verzích v autorově osobní pozůstalosti v LA PNP. Josef Knap v jejím úvodu výstižně charakterizuje osobnostní založení Gab­riely Preissové i její pozitivní přístup k životu a k lidem kolem ní: „Sama poznamenaná šťastným životním osudem, z celého toho mladého nesobeckého srdce, vzrušeného pro vše dobré a krásné, vyzařovala lásku k bližnímu. Nebyla zrozena k bojovnictví, ale k hlasatelství míru, sociální spravedlnosti, nadtřídní lidskosti. Kde hledat druhou básnířku, která by tak milovala světlý život a která by tak z vnitřní citové potřeby vytvářela ve svém díle svět, v němž by mohli být všichni při dobré vůli šťastni…“

Jak dokládají další materiály z archivního fondu, ani autorčině „šťastnému životnímu osudu“ se nevyhnuly události, které ji naplňovaly úzkostí a obavami a které prožívala velmi těžce.

Když v roce 1908 Gabriela Preissová ovdověla, provdala se ještě v témže roce za plukovníka rakouské armády a rodáka ze Štýrského Hradce Adolfa Halbaertha. Znali se již z Hodonína, kam si ji jako osmnáctiletou nevěstu přivedl pokladník v tamním Stummerově cukrovaru Jan Nepomuk Preiss. Krásná mladá paní byla vedle všech svých tvůrčích a spole­čenských aktivit také vyhledávanou tanečnicí mezi důstojníky z místní dra­gounské posádky, v níž v té době sloužil i plukovník Halbaerth. S ním přesídlila již jako Gabriela Halbaerthová-Preissová do Puly v Istrii, kde udržovala živé kontakty s tamější českou komunitou, která zde založila Českou společnost v Pole. Když bylo po válce zpochybňováno češství Preissové a její vlastenectví, vystavil jí vrchní inženýr válečného námořnictva Emil Rynda jménem této společnosti osvědčení, v němž mimo jiné píše: „Vaším příchodem cítili jsme se bližší naší domovině… Byla nezapomenutelná chvíle, když jste se jedenkráte v »Kaiserwaldu« rozpovídala o moravské Slovači a korutanských Slovincích. Jak jsme Vám tehdy byli vděčni!“

Na počátku první světové války byl plukovník Halbaerth jmenován velitelem zajateckého tábora v Milovicích. Ve vztahu k internovaným ruským zajatcům, kteří zde byli drženi v neutěšených podmínkách, se projevily charakterové vlastnosti i politické názory jeho ženy – mimořádné sociální cítění, vlastenectví a oddanost myšlence slovanské vzájemnosti. Gabriela Preissová intervenovala u svého muže, aby bylo se zajatci slušně zacházeno. Spolu se slovinským botanikem a genetikem prof. Franem Jesenkem, který působil v táboře v hodnosti nadporučíka jako tlumočník, pronášela tajně zajatcům nejen zprávy, ale i potraviny, oblečení, knihy nebo tabák. Obstarala pro ně dokonce klavír a noty. Věděla o chystaném útěku asi stovky ruských důstojníků, který se však nakonec nezdařil. Pochytaní zajatci neudali žádná jména a Preissovou ctili pro její statečnost. Byla zasvěcena i do přípravy útěku hraběte Nikolaje Tolstého (příbuzný L. N. Tolstého), prince Jašvila i knížete Vukotiče, kterým se jejich plán nakonec zdařil. Napjatá situace v táboře eskalovala, když maďarské stráže ubily v horečkách blouznícího a údajně prchajícího ruského vězně. Preissová se tehdy před svědky vyjádřila s krajním despektem o poměrech v rakouské armádě a netajila se sympatiemi k ruským zajatcům. Spolu se stejně smýšlejícím prof. Jesenkem byli udáni nadporučíkem Ottou Janeschem, také Slovincem, a oba byli obviněni – ona ze zločinu pobuřování, on jako voják z velezrady. Jen díky úsilí čes­kého vlastence JUDr. Jindřicha Patky, který byl v případu vojenským vyšetřujícím soudcem, bylo řízení s Gabrielou Preissovou i Franem Jesenkem v roce 1916 zastaveno. V témže roce se Preissová stěhovala do Šamorína, kam byl její muž za trest přeložen.

Nejen na počátku první, ale i po druhé světové válce se osobní situace Gabriely Halbaerthové-Preissové i jejího manžela zkomplikovala. Dokládají to archiválie v její pozůstalosti, uložené jako doklady a úřední i osobní korespondence, týkající se árijského původu, státní příslušnosti a občanské bezúhonnosti manželů Hal­baerthových v době okupace.

Po anšlusu Rakouska nacistickým Německem v březnu 1938 se G. Preissová stala vzhledem k manželově rakouské státní příslušnosti automaticky občankou třetí říše, což jí po válce nečekaným způsobem zkomplikovalo život. Je smut­ným paradoxem, že česká spisovatelka a programová vlastenka musela snášet osočování z údajného „poněmčení se“ a byla nucena se na sklonku svého života doprošovat vrácení československého občanství. Obracela se na přátele a známé s žádostmi o potvrzení své i manželovy loajality vůči Československé republice a k opětovnému získání občanství se snažila využít i svých společenských kontaktů, např. s manželkou tehdejšího prezidenta Hanou Benešovou nebo s poválečným ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou. Dostatečně výmluvný je závěr žádosti, kterou zaslala G. Halbaerthová-Preissová v roce 1945 Národnímu výboru pro Prahu III: „Jsme oba vetchého zdraví, hlavně sníženou chůzí, a tak si dovolujeme podati naši snažnou prosbu písemně, že bychom rádi umírali jako čeští občané…“ Našly se však i příklady solidarity: bezprostředně po válce, kdy byl manželům Halbaerthovým dočasně ob­staven majetek, postaraly se některé kulturní spolky a sdružení formou životních a penzijních příspěvků o jejich částečné finanční zabezpečení. Přesto když 27. března 1946 Gabriela Preissová zemřela na následky lednového úrazu a neúspěšné operace, nebyla pohřbena na vyšehradském Slavíně, jak si přála. Dokonce se nenašla jediná kulturní in­stituce (včetně České akademie věd a umění nebo Národního divadla), která by se nebála oficiálně rozloučit s českou spisovatelkou, protože její manžel byl považován za Němce…

Přes tuto trpkost a křivdu na konci života, který sama Preissová označovala za šťastný, byla snad i její smrt v roce 1946 osudem hýčkaného „nedělňátka“: Gabriela Preissová se dočkala konce války, ale nedožila se února 1948. Její život skončil s historickou epochou, do níž bytostně patřila.