Poezie z virtuálních sítí

Kateřina Vaněčková / Iswida
Zábradlí 

To bylo –
     (tak prudce šustí kámen o kámen) 

Asi jako když rozbiješ vejce
a vezmeš žloutek do dlaně 

– and then we finally realized that nowhere actually means now and here – 

Polykám – hltám protivítr
vysoko nad ptáky                                                            
     (kouzly se člověk sytí po hrstech) 

Na kraji světa je zábradlí ze skořápek
léty tak ztvrdlé
že se po něm můžeš procházet
                           dívat se dolů 

Je to tanec mezi –
Asi jako když si dívky po plese sundají lodičky
a chodidla splynou se zemí 

(V jedné z možných hlubin jsme každý docela sám) 

Cosi se – tříští?
     Ne
            to snad jen – 

Na kraji světa je alej mramorových hlav   bájných tvorů
co koušou kamennými zuby
a střeží nápis „Neskákat!“ 

(To snad jen někdo poklepal nehty o sklenici
než se nadechl a vstal)
 

Diskuse k básni na Písmáku ukázala, že první čtení může být klamavé a pod líbivým nebo na pohled nesourodým povrchem se ukrývá událost hodná prozkoumání. Doporučuji číst text opakovaně, znovu procházet místy, jež vypadají samozřejmě či povědomě, i těmi, která se jeví jako klišé, neboť všechna se podílejí na konstrukci tohoto horkovzdušného balónu, jak jsem si svůj první dojem pojmenoval. Líbí se mi především střídání způsobů zobrazení. Například šustění kamene o kámen, související i motivicky s pádem a propastí, a hned za tím vjem navozený vzdáleným obrazem rozbitého vejce, jehož pocit navazuje na předchozí fakticitu. Z jedné strany pocitová evokace, z druhé věcná souvislost, kombinace, která zvyšuje intenzitu a vytváří kouzlo po celé délce básně. Napětí závratné, unášející výšky a zvažované tragédie. Hloubka prostorová stejně jako existenciální kolem symbolické vertikály. Nakonec i tříštění, analogie rozbitého vejce, se uchytí v síti motivů. Opakovaně rozbíjená vejce coby substituce skutečného pádu, a skořápky – poslední výstraha, zábradlí. Nenápadné verše „Cosi se – tříští? / Ne / to snad jen –“ potom začínají mrazit. Symboličnost většiny slov a procesů umožňuje číst obrazy v konkrétní situaci, a přitom prociťovat další vrstvu, nadýchanou a pozvedávající do sfér, v níž nadčasové symboly hrají vlastní významové hry. Pokud by zůstalo jen u druhého, námitka proti neurčité náznakovosti a roztříštěnosti by byla na místě. Ovšem je cítit, že i žloutek, ples, lodičky nebo mramorové hlavy obíhají kolem jádra hraničního prožitku. Teď a tady může být v mžiku fatálním nikde. Anglická vložka mi vyznívá přirozeně. S poukazem na kraj světa se mi na prvním místě vybaví útesy anglicky mluvících zemí. Ovšem je pravda, že u nás také kdysi bylo moře... Mírně teatrální a nadbytečné mi zprvu přišlo závěrečné dvojverší. Nakonec jsem usoudil, že básni nějaký rámec přijde vhod.       

Tomáš Gabriel / Jinovata
Dočasná melancholie 

Mám to již za krátko, promluvil vězeň,
brzy se poděkuji za podržení
vrat, přejdu po zebře silnici z kočičích hlav
a vkročím do krámku, který si nepamatuji. 

Dostihy ve třech na pohovce,
ty časy na samotce,
ty už se nevrátí.
Zeď vedle hřiště je zvláštně klidná.
Čůral jsem u ní do gatí,
abych se přiznal. 

Báseň mě oslovuje tím, čím postupně nabývá za plochou zobrazení. Významové vztahy jsou natolik zřejmé, výraz odlehčený, že by bylo možné projít jí bez vzrušení a usmát se nad posledním veršem. K hlubší reflexi navede závěrečný vtip. Sejme z básně melancholicky vážnou masku a nechá vyniknout tragédii lidského osudu, vstupující do kontrastu s prvotní průzračností, či dokonce radostností obrazu. Sympatický je způsob, jímž se smutek a nostalgie nechávají obalit projasněnou, uklidňující atmosférou. Vyhlížející naděje se kříží s pohledem na ztrátu a minulou marnost. Téma dětské nevinnosti vůči pádu dospělého věku bývá emocionálně vykořisťované, ale zde kladně zapůsobil nesentimentální odstup podtržený vtipnou poznámkou či poukazem na banální detail ve druhém verši (může to být i stylistická neobratnost na straně autora). Vylíčení citové bolesti tak není jediným záměrem. Aniž by melancholická linka ztrácela na účinku, rozpouští ji do jisté míry vědomí absurdity, díky čemuž nabývá i titul jemně ironického nádechu.
 

 Ladislav Selepko