Pestré veršobraní u Slovinců

17. 9. 2013
Padesáti hlasy hovořím / S petdeseti glasovi govorim. Antologie současné slovinské poezie (2000–2012)

Padesáti hlasy hovořím / S petdeseti glasovi govorim. Antologie současné slovinské poezie (2000–2012)
Uspořádali a ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar
Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2013 

Nakladatelství Petr Štengl letos v červnu představilo novou antologii slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím. Je výsledkem společné práce české básnířky Lenky Daňhelové a slovinského publicisty Petera Kuhara. Antologie je v řadě ohledů pozoruhodná a v porovnání se všemi dosavadními antologiemi slovinské poezie také nejobjemnější. Čítá totiž i s doslovem téměř 400 stran. Nevšední a chvályhodný je také záměr vydat knížku dvojjazyčně, kdy proti sobě stojí slovinský originál a český překlad (a to platí i u doslovu a autorských medailonků). Lze tedy říci, že si antologií poslouží nejen český čtenář, ale i případný slovinský. Kniha tak totiž vstupuje zároveň do obou kulturních kontextů.

Jestliže uspořádání předešlých antologií slovinské poezie v češtině, jejichž přehled je uveden v doslovu, je obvykle generační, tady sáhli editoři po prostém abecedním klíči, který zbavuje čtenáře literárněhistorických pout a pastí a nechává mluvit jen samotné básně. Při výběru textů se editoři vymezili léty 2000–2012 jako léty knižních vydání zařazených textů. Zároveň však upozorňují, že doba jejich vzniku může jít i před hranici roku 2000, díky čemuž se pak v knize objevuje např. Lojze Krakar, který zemřel v roce 1995. Nabízí se otázka, proč nezařadit třeba ještě někoho ze starších autorů, jejichž překlady nemáme nebo jsou nedostatečné (Jarc, Vodušek, Gradnik, Murn aj.), je-li „současnost“ slovinské poezie v názvu daná jen datem knižního vydání.

Díky zmíněnému klíči se pak v potenciálním hledáčku editorů ocitne obrovské množství autorů, z nichž je třeba opět vybírat. Jak je uvedeno v doslovu, přednost dostali ti, kdo doposud nemají knižní překlad v češtině. I proto některá jména chybí – např. Tomaž Šalamun, Iztok Osojnik, naopak Ciril Zlobec, Alešové Šteger a Debeljak, Josip Osti, Milan Jesih, Marjan Strojan či Veno Taufer samostatné knižní překlady do češtiny mají a v antologii zařazení jsou. I toto vodítko pro výběr textů je tedy spíše relativní.

Oporou čtenáře antologií, zejména z méně známých literatur, mezi něž u nás slovinskou literaturu jistě řadíme, by měl být doslov. Editoři nás v něm v kostce seznámí s hledisky pro výběr textů, o nichž již byla řeč výše. Charakteristiku současné slovinské poezie shrnují jako směs „všech existujících poetik“ a nastíní ty, které ve Slovinsku poznamenaly klíčová období po roce 1945 (intimismus, modernismus, postmodernismus, ludismus, avantgardismus). Český čtenář by mohl být obohacen informací o stavu současné slovinské literatury a jejím kulturním životě v prvním desetiletí nového milénia – zmínka o třech časopisech o živém literárním ruchu u Slovinců příliš nevypoví.

Další částí doslovu je přehled slovinsko-českých kulturních styků, zejména ve 20. století, ovšem orientovaných výhradně literárně. Jsou zmíněny klíčové osobnosti, kolem nichž se literární ruch odehrával – Matija Murko, Oton Berkopec, František Benhart či Viktor Kudělka. Nastíněn je i pohled na recepci vzájemných vztahů, opírající se o teze Jaroslava Pánka a Petra Mainuše. Z hlediska žánru je jistě důležitý přehled básnických antologií, které v Čechách vyšly od první Hvězdy nad Triglavem (1940) po bezprostřední předchůdce antologie stávající Nebe nad námi (2005) a Krajiny za slovy (2008). V závěru jsou pak uvedeny dvě nejrozsáhlejší prezentace slovinské literatury u nás – Svět knihy se Slovinskem jako hlavním hostem (2005) a Měsíc autorského čtení (2012). Skromně zamlčeli také svůj literární festival Stranou, kam slovinské básníky také pravidelně zvou. Snad jen na okraj bych jako slovenista doplnil některé drobnosti. Viktor Kudělka je ve výboru Prešerenových básní Můj sen šel po hladině uveden jen jako autor předmluvy. Překladatel jmenován není, neboť jím byl v té době zakázaný Josef Hiršal. Trochu nejasná je formulace „antologie... Nové hvězdy nad Triglavem (1983) s přebásněnými texty Viléma Závady“ na s. 385. Závada spolu s Viktorem Kudělkou slovinské básníky přebásňovali a překládali. Aby nebylo mýlky, Matija Murko je jeden ze zakladatelů Slovanského ústavu, nyní součásti Akademie věd (nikoli Slovanského institutu, jak je nepřesně přeloženo ze slovinské verze textu). Antologie z roku 1966 se jmenuje Snímky krajiny poezie (s. 391). Antologie Orfeus v dešti udává jako překladatele Otto Františka Bablera (s. 393), ve skutečnosti je skladba překladatelů mnohem pestřejší se jmény jako Ivan Dorovský, Zdeněk Kriebel, Viktor Kudělka, Ludvík Kundera, Jan Skácel a Karel Tachovský (a již zmíněný Babler).

Pojďme se nyní pokusit o krátkou úvahu nad vlastními básnickými texty a jejich poetikami, které jsou v antologii prezentovány. Předem budiž řečeno, že charakterizovat poetiku na základě nějakých tří až čtyř básní jednoho autora musí být logicky už z podstaty věci střípkovité a rozostřené. Ale i při vědomí této přibližnosti si nelze nevšimnout některých společných rysů. Čtenáři odkojenému poetikou Seifertovou či Skácelovou bude připadat množství básní, založených na příběhu, neobyčejné. Od zkratky celého lidského osudu, v němž hledáme ty podstatné body, o něž se opírá jeho smysl, či skrytou sílu, která jej poháněla (Andrej Brvar, Esad Babačič, Andraž Polič), po mikropříběhy všedního dne s přesahem do obecnější roviny („Holka z autobusu“ Alojze Ihana, ale také u Branka Šömena, Aleše Štegera). Poetika těchto příběhů se liší od autora k autorovi, někdy se snahou spět k nějaké abstrakci, jindy k meditaci o osobním. Setkáme se s autory jednoduchých forem, u nichž je kladen důraz na sdělení samo, ale i autory, hrající si s klasickými formami (sonet – Ivo Frbežar, Ivo Svetina), vzácně též básně v próze (Barbara Korunová). Hra s básnickou formou, v níž se střetají celky větné, veršové a rytmické, už hraničí, zdá se mi, spíše se samoúčelností. Zřetelnou převahu nad všemi ostatními žánry lyrické poezie mají básně reflexivní, meditativní. Variabilně jsou zastoupeny různé role lyrických subjektů od první osoby singuláru po první osobu plurálu i básně bez artikulovaného mluvčího. Nejhutnější metaforiku lze nalézt u autorů starší generace s kořeny v 60. letech, jako jsou Niko Grafenauer či Milan Dekleva, v recepci některých sbírek pokládaných až za zaumné, či u Aleše Debeljaka, naopak nejprůzračnější výraz u básní založených na příbězích (Alojz Ihan, Andrej Brvar, Esad Babačič). Převládá osobní výpověď o sobě, svém chápání světa a své identitě v něm. Zvlášť u mladších autorů je patrná snaha o hledání kořenů. Svět v žádném případě není idylický, časté je vyjádření pocitů ze ztráty iluzí (Maruša Kreseová, mimochodem asi jedny z nejpůsobivějších textů celé antologie). Vzácněji jsou slovinští básníci schopni širší etické společenské reflexe (Ihan...), ale zůstává to mimo politickou dimenzi společenské podstaty lidské existence. Milostný tón je zastoupen hlavně básněmi Josipa Ostiho či Milana Vincetiče. Přírodní motivy pak najdeme téměř výhradně v básních nejstarších zařazených autorů, např. Cirila Zlobce, Lojze Krakara či v nostalgických drobnostech Ivana Minattiho. Co překvapí u státu, prezentovaného jako země s vysokým podílem obyvatel katolického vyznání, je absolutní absence religiózní lyriky v současné poezii (snad s výjimkou opatrných názvuků v básních Mety Kušarové). A dovolím si trochu uštěpačnosti: literární svět dnešního Slovinska jako by toto téma nepřipouštěl, vládne zde přísné odkřesťanštění poezie, naopak duchovnost jiného druhu, např. buddhistická (Ivo Svetina, v próze např. Evald Flisar), nevadí. Slovinští literáti jsou s křesťanskou církevní sférou v dlouhodobém hlubokém konfliktu s historickými kořeny až kdesi v 19. století v bojích mezi konzervativním katolicismem a svobodomyslnějším liberalismem a ten zjevně trvá dosud. Bítovská a demlovská renesance této duchovnosti se u Slovinců v posledních letech zkrátka nekonala.

Nevidím valného smyslu ve vypočítávání překladatelských zaškobrtnutí, jež jsou občas způsobena setrváním překladu ve vleku autorského textu. Přesto mi to nedá a zmíním se o Šömenově básni „Myslel jsem“ (s. 273), v níž najdeme spojení „devět vrstev (gibanice, tj. tradičního slovinského koláče) sypaných se smetanou / mužských slz“. Pominu-li nevhodnou předložkovou vazbu převzatou ze slovinštiny, jako kuchaře amatéra mě musí zarazit vazba sypat smetanu: jak jen to ti Slovinci dělají? Není to zde totiž až tak překladatelský problém, protože ona záhada do překladu přešla z originálu. Tenhle nesmysl se prostě autorovi nepovedl. V kontextu celé antologie je pak takových míst vysloveně škoda.

Sám překlad má charakter hodně doslovného, významově co nejpřesnějšího převodu. Zachovává také některé slovinské syntaktické konstrukce, jejichž užití nepůsobí v češtině vždy úplně vhodně, zejména u básní přetížených adjektivními metaforami, kde se formou různých přístavků a vsuvek rozvlňuje běžný rytmus větný a veršový. V překladu dobře vystoupí do popředí další obecný rys řady slovinských básní v antologii, a to velký důraz na jména, zejména substantiva, jako by ta poezie chtěla především co nejpřesněji pojmenovat. Překlad dodržuje v příslušných básních vršení deverbativních adjektiv (temnou, ozvěnou odpovídající samotu, s. 101), někdy až příliš. Pak je dobře, že čtenář může využít obou jazykových verzí, přičemž český překlad mu dá základ pro sémantické uchopení textu a originál pak možnost k poetickému spočinutí v melosu jazyka originálu.
 

Aleš Kozár
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz