Aleš Debeljak: O dvacet let později

17. 9. 2013

V létě roku 1991 jsme získali důkazy, že příběh slovinské identity se napájí ze dvou zdrojů. Jeden reprezentuje verš Franceho Prešerena: „Neděsí je tolik příkrov noci v zemi temné / jak pod jasným sluncem dny poddanství,“ ten druhý verš z partyzánské písně Ve Slovinsku jsme my pány. Slovinská identita nevychází jen ze symbolického, ale také z předmětného, z odporu k okupantovi.

Členové teritoriální obrany a příslušníci policie v létě roku 1991 v boji s jednotkami Jugoslávské lidové armády využili historickou zkušenost partyzánského vojska, založenou na znalosti domácí země a také na lásce k ní. Tím dokázali, že mýtus o slovinském poddanství je ve skutečnosti jen mýtem, vymyšleným příběhem; dokázali také to, že obrana vlasti znamená čin, který nakonec dodává smysl osobnosti každého jedince. Jestliže se člověk dostane k plnému uskutečnění svého já až ve vztahu k širšímu společenství, pak být bez vlasti znamená být odsouzen k okleštěnému životu.

My Slovinci jsme své rozhodnutí pro plnohodnotný život dokázali desetidenní válkou. Někteří z nás tu válku nepřežili. Nám ostatním, kteří jsme to štěstí měli, zůstaly vzpomínky. Co jsou vzpomínky? Jsou to úlomky a dojmy z včerejšího světa, které vyprávíme, než „kůň za koněm kolem proběhne / všichni ze země, co dlouho váhá, než zanikne,“ jak píše Rainer Maria Rilke v básni „Kolotoč“.

Tedy? Tedy: nouzové barikády ze zelených městských autobusů, na které jsem s údivem narazil ve čtvrti Šiška na Celovecké třídě, když jsem se brzy ráno vracel na kole ze staré Lublaně, kde jsem minulou noc, kdy byly „sny dovolené“, vesele popíjel před galerií ŠKUC spolu s rozvernou skupinou známých i neznámých; hořící automobily; jednotky příslušníků teritoriální obrany, kteří před pár dny ještě četli Aristotela nebo prodávali elektroniku, teď se samopaly v rukou brání budovu parlamentu; rozbitý a zašpiněný byt v obci Gornja Radgona, který vojáci JLA přeměnili na kulometné hnízdo; ustaraná tvář ministra zahraničí Dimitrije Rupela, s nímž jsem kdysi debatoval o postmodernismu a teď ho vidím u rychlého oběda na zahrádce hotelu Holiday Inn s ozbrojeným tělesným strážcem; Jim Clancy, reportér CNN, jenž navzdory zkušenostem z libanonské občanské války nemůže uvěřit svým očím, když vidí nekontrolovatelnou agresi svazové armády, jež si navíc odvezla značnou „válečnou kořist“ z bezcelních obchodů; příliš velká neprůstřelná vesta, kterou nosím jako tlumočník americké televizní stanice; v redakci časopisu Nova revija, neoficiálním štábu pro komunikaci se zahraničními novináři a intelektuály, rázem zblednou tváře přátel spisovatelů (vlastní tvář nevidím) – to armádní mig někde nad hradním návrším překonal rychlost zvuku; zdi kanceláří a srdeční chlopně, chvějící se stejným rytmem; armádní specialisté, střílející z vysokých oken; tenký pramínek písku, který se na Gregorčičově ulici sype z hromady špinavě šedých pytlů v zákopech; dlouhotrvající obřady civění na obrazovku s přáteli v Čurkiho bytě naproti parku Tivoli, přepínání ze slovinského televizního kanálu na srbský, z chorvatského na nadnárodní Yutel; až po filtr vykouřené cigarety na balkoně a hrůzu při zjištění, že žijeme to, na co jsme se kdysi dívali v populárních akčních filmech; slzy strachu a hrdosti; válka ve Slovinsku, válka o Slovinsko.

A dnes?

Dvacet let po pádu východoevropského komunismu nezavládl liberálně demokratický řád, jak doufali mnozí místní obyvatelé i centra moci na Západě. Zavládl globální korporativní kapitalismus, jak si přálo ještě mnohem více lidí po celém světě.

Z tohoto pohledu není ani Slovinsko žádnou výjimkou.

Před dvaceti lety ve sporu mezi velkými příběhy, které vypráví o příslušnosti k širšímu společenství (nacionalismus, internacionalismus, kosmopolitismus), zvítězil nacionalismus. Nacionalismus jako poslední stadium komunismu je pevně v sedle ve všech postkomunistických zemích a zřetelně sílí také ve starých členských zemích Evropské unie. Slovinsko ani z tohoto pohledu nepředstavuje výjimku.

Ovšem Slovinsko před dvaceti lety výjimečné přeci jen bylo. Muselo vykonat víc než pouhou jednu proměnu: muselo odmítnout komunistický režim, získat plnou suverénnost a osamostatnit se od (jugoslávské) svazové republiky.

Vzhledem k obtížné trojjediné proměně vzalo společenské sebevědomí rychle zasvé. Vysoký stupeň shody mezi elitami a obyčejnými lidmi ho následoval vzápětí.

My Slovinci jsme tehdy před dvaceti lety měli příběh, který dával smysl společnému životu v osudovém trojúhelníku mezi Piranem, Jesenicemi a Murskou Sobotou. Ten příběh je prostý. Chtěli jsme se stát normálními občany normálního demokratického a kapitalistického evropského státu.

Můžeme proti tomu protestovat, můžeme před tím utíkat, nemůžeme se však před tím schovat: poznamenalo nás jugoslávské dědictví. V těch nejhorších případech se výmluvně a názorně koncentruje v adjektivu byzantinský, odkazujícím na falešné pokrytectví, intrikánský rozum a rafinovanou bezohlednost.

V dnešním Slovinsku lze byzantinskou tradici tohoto druhu vidět v nebezpečně automatickém přesvědčení, že se svět dělí na naše a jejich. To znamená, že nám chybí občanské vědomí. Občanské vědomí je totiž slepé k etnickým, pohlavním a třídním rozdílům. Navíc: občanské vědomí vyžaduje odpovědnost za společné záležitosti, a to tak, že se odvolává na solidárnost mimo kategorie národa, protože si přeje začlenit každého a všechny, kdo žijí ve státě.

Tehdy jsme očekávali, že demokratické politické strany budou jen nástroji pro správu společných záležitostí. Během debaty o mentalitě, která zasáhla život v socialistickém Slovinsku, nové politické strany v kapitalistickém Slovinsku usilovaly o to, aby vlastnímu úzkému programu podřídily architekturu vznikajících demokratických státních institucí, určených k řízení širokého společného života.

Dnes máme co do činění s vládou stranokracie, v jejímž rámci se každá myšlenka na společné dobro stane obětí partikulárních zájmů.

Tehdy žila naděje, že se slovinský člověk změní a zrodí se slovinský občan, informovaný a kritický jedinec, který není lhostejný ke společným záležitostem.

Dnes občana už prakticky úplně vytlačil spotřebitel, kterému jsou společné zájmy zcela fuk.

Osvobození je jednorázový čin, svoboda je stav, který je třeba udržovat. O svobodu je třeba stále znovu usilovat, den co den. Pokud si neuvědomujeme, že – odpusťte mi ta velká slova – ona historická odpovědnost, která nám byla uložena plebiscitem 23. prosince 1990 a rozhodnutím o vyhlášení nezávislosti 25. června 1991, ještě nevyhasla s tehdy odevzdaným hlasem pro, ale dál trvá v hlavách a srdcích slovinských občanů, pak jsme ztratili přesně ten smysl osvobození, který cílí na etickou solidaritu. Etická solidarita v hledání společného dobra totiž zná pouze politické soupeře, nikoli však nepřátele.

Tehdy jsme si my Slovinci velkou většinou přáli samostatný stát. Dnes je toto přání už dvacet let skutečností. Se skutečností přišla také nelibost. Neboť z „jugoslávské Atlantidy“ jsme si v kulturním batůžku přinesli zkušenost, že stát je jakýsi cizí, odcizený a vtíravý symbol moci. Současný slovinský stát zjevně stále ještě chápeme odcizeným způsobem. Přesněji řečeno: než jsme se naučili pěstovat důvěru ke státním institucím, odcizili nám ji předáci stran a jejich četní nohsledi.

Společný příběh, který dával smysl slovinské společnosti v době transice, byl vypotřebován. Nový nemáme. Mnozí jsme z toho rozčarováni. Aby mohl být člověk rozčarován, musí být nejprve okouzlen.

Tehdy bylo okouzlení samostatným slovinským státem velké.

Dnes je rozčarování hluboké.

A nejhorší bude zlost.

 

Ze slovinštiny přeložil Aleš Kozár
 

Aleš Debeljak (nar. 25. 12. 1961 v Lublani) je slovinský básník a esejista. Působí jako profesor kulturologie na lublaňské fakultě sociálních věd. Česky mu vyšly jak básnické texty v knihách Sedm slovinských básníků (1994), Katalog prachu (1996) a Město a dítě (1999), tak soubory esejů Soumrak idolů (1996), Svěrací kazajka anonymity (1999) či Temné nebe Ameriky (2000).

 
Aleš Debeljak, foto Jure Eržen
 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz