Boris Pahor: Motýl na věšáku

„Giulia!“

Otočila se pomalu, jako by překvapením ztratila všechnu sílu. Podívala se na učitele, na lavice, které tajily dech. Samovolně ohrnula spodní ret a mírně jej stiskla malými zoubky.

„Giulia!“ znovu rozčileně křikl, tím jménem však, zdá se, nevolá ji, ale děvče, které jí bylo svěřeno v opatrování a které ona z nedbalosti ztratila. A otevřené okno vzadu je pro její drobnou postavu velkým rámem prázdnoty.

„Vieni qui,“ řekl a vypoulil oči.

Julka se pohnula, ale to už ji rozrušené prsty držely za ušní lalůček.

„Nechci slyšet ten ošklivý jazyk,“ řekl a chodil sem a tam před lavicemi a ucho táhl za sebou. „Nechci!“ Jeho hlas byl téměř zadýchaný. „Rozuměli jste, že nechci?“

Třída se upřeně dívala na něj a na Julku. Oči se pohybovaly pomalu, aby příliš rychlým pohybem nezvětšily její bolest pod jeho silnými prsty. Ale on se kolem ní točil jako v začarovaném kruhu. Jako hlídací pes, který může kroužit jen v okruhu vymezeném řetězem.

„Sešity na lavici!“

Ale nikdo se nepohnul.

„Sešity na lavici, jsem řekl!“

Tu a tam se samovolně pohnula ruka, zatímco pohledy směřovaly na jeho upřené oči.

„Devo parlare soltino italiano!“ Mluvit smím jen italsky, řekla ústa pod úzkými černými knírky. Ale oči byly na něj upřeny nehybně, jako zkamenělé.

„Napište stokrát!“ zakřičel směrem k očím.

A ještě vykřikl:

„Napište tisíckrát!“

Avšak řady očí se k němu pomalu přibližovaly v tichosti, která je jako těžké olovo všude kolem, i v jeho ruce, v prstech tisknoucích Julčin ušní lalůček. A on je jako ve víru, jenž ho táhne ke dnu. A všechny ty oči ho stále více tlačí do víru.

„Ty, ty, ty,“ řekl a ustupoval před hluchým osidlem, které nad ním neslyšně krouží. A také sám už v něm celý krouží, protože už vleče Julku za pravé a zároveň i za levé ucho a odstrkuje ji a třese s ní, že si ani neuvědomí, že je u okna a tiskne ji zády k rámu, jako by ji chtěl shodit do prázdnoty, kam předtím letěla papírová vlašťovka. A v tu chvíli je opět uprostřed místnosti. „Ty, ty, ty,“ mumlá. A skloní se tak, že je jeho hlava skoro u té její. Jako když rozzuřené zvíře na koridě sehne ozbrojenou hlavu. A takto ji postrkuje ke dveřím. K zárubni. K železné­mu háčku na věšáku. A jeho čelo sklouzne po háčku, až ho to zabolí, a zvedne hlavu. Hned jsou jeho ruce ještě neklidnější. Téměř se třesou, jako by našly východisko z víru dětských očí. A chvějí se, zatímco se dlaň dotkne železa a druhá ruka zdvíhá Julku a zavěšuje její pevně spletené copy na háček.

Třída se zachvěla, jako když horečnatým tělem projede zimniční třas. Někde zaskřípala lavice.

„Silenzio!“ Ticho!

A stál uprostřed místnosti a rozrušeně dýchal, ukazováčkem si povoloval límeček, jako by ho dusila kravata.

„Uvidíme, jestli vás naučíme,“ řekl zadýchaně. A jako by hledal přetrženou nit v paměti. Je neuvěřitelně vzdálen lavicím, takže ho nemohou slyšet. A lavice jsou stále víc a víc vzdálené. Je mezi nimi stále propastnější prázdnota, jen oči spočívají stále všechny na něm, všechny na něm.

„Kde jsou sešity?“ vykřikl, aby očím unikl.

Ale všechny oči směřují k Julce. A všechny lavice zadržují dech, aby byly všechny oči ještě těsněji u ní. Jako kdyby z nich, z očí, měly každou chvíli vyplout dětské dlaně jako holubí perutě, zvednout Julčino tělo a zmírnit její bolesti. Ale její oči jsou sametově a vlažně měkké, protože se její chodidla nedotýkají země. A růžová stuha, která svazuje copy, sedí na háčku jako motýl s rozevřenými křídly.
 

Ze slovinštiny přeložila Eliška Bernardová