Trpělivě vysvětlujte mladým, co je to diktatura

Stoletý spisovatel, esejista a profesor Boris Pahor (nar. 26. srpna 1913) je v českém povědomí prakticky neznámý a opomíjený. Přes­to tento nestor evropské a slovinské literatury patří mezi přední myslitele 20. a počátku 21. století, o čemž svědčí četná přední ocenění. Je nositelem francouzského Řádu čestné legie a komturem Řádu umění a literatury, nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění; je členem Slovinské akademie věd a umění, na několika univerzitách mu byl udělen čestný doktorát; je čestným obyvatelem několika měst, naposledy mu bylo uděleno čestné občanství v jeho rodném Terstu u příležitosti stých narozenin. Pahorovy romány a povídky byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, v češtině vyšla dosud pouze jedna jeho povídka, a to teprve vloni. Za své dílo byl také nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Přes vysoký věk je stále veřejně činný, v roce 2009 například kandidoval do Evropského parlamentu za Jihotyrolskou lidovou stranu a dodnes přednáší po světě. Tento rozhovor vznikl při příležitosti Pahorovy návštěvy Prahy loni v prosinci.

Studoval jste na biskupském gymnáziu v Kopru a v bohosloveckém semináři v Gorici. Jaké bylo ovzduší mezi slovinskou mládeží a mezi studenty a profesory?

Hlavní vliv na vztahy měla samozřejmě převaha fašismu v Itálii. Itálie se po první světové válce rozšířila a získala území obývané historicky Slovinci, protože argumentovala tím, že její životní prostor končí Alpami. Prakticky hned po obsazení Terstu italskou armádou v listopadu 1918 se Italové snažili změnit národnostní složení v tomto tradičně rakouském svobodném přístavu ve svůj prospěch – v Terstu totiž neexistovala národnostní většina. Po požáru slovinského Národního domu, v němž sídlilo slovinské divadlo a řada dalších spolků, ale i pár českých institucí a podniků, bylo jasné, kam to všechno spěje. Rodiče mne poslali na církevní gymnázium v Kopru, protože bylo pro ně i pro mne nemyslitelné, abych studoval výhradně na italských fašistických školách. Přesto jsme se doma o politice nebavili, rodiče mi nevysvětlili, co je fašismus a proč nesmíme mluvit venku a na úřadech slovinsky jako předtím. To jsem poznal teprve v Kopru, kde byli hlavně chorvatští studenti z Istrie, která také patřila v té době Itálii a byla národnostně smíšeným územím. Ředitel školy byl Ital, ale nejen to, byl to také fašista. Dohlížel na to, abychom se my Slovinci a Chorvati mezi sebou příliš nespolčovali. Organizovali jsme se však tajně, ilegálně s podporou a za spolupráce kněží z okolí Kopru.

Co vás přivedlo k literární tvorbě, zvláště v době, kdy fašistická vláda Itálie zakazovala slovinštinu a její veřejné používání?

To byla zásluha koperského semináře a lidí, kteří se tam sešli. Jedním z nich byl Albin Bubnič, což byl později skvělý pedagog a novinář. Slovinců bylo v Kopru málo, protože ti chodili hlavně do semináře v Gorici, kam jsem později přešel. Nicméně biskup v Terstu měl možnost posílat studenty do semináře v Kopru, který tehdy patřil pod biskupství v Poreči. Takže v Kopru jsme byli čtyři Slovinci, což pro nás nebylo dobře, v Gorici totiž ještě tu a tam probíhala částečně ilegální výuka kvalitní slovinštiny pod vedením profesora Antona Kacina, kdežto v Kopru jsme měli výuku jakési chorvatštiny, učil ji bývalý soudce. Navíc neměl žádnou autoritu a italští studenti, které samozřejmě nějaká chorvatština nezajímala, dělali v jeho hodinách virvál. Byl to sice hodný člověk, ale naprosto nevhodný pedagog. Přesto jsem si uvědomil svou národní identitu a také to, že vás nic nemůže přinutit ke změně vlastní identity, ani fašismus ne. O slovinštinu jsem se začal zajímat tajně a učit se sám, z gramatiky, kterou jsem si půjčil od jednoho z profesorů, ale musel jsem navštěvovat zároveň běžné školy, protože jsem chtěl studovat.

První texty jsem napsal ještě v Kopru, poslal jsem je Edvardu Kocbekovi do jeho časopisu Dejanje. Byla to velká drzost, protože moje slovinština nebyla právě literární. Ale on je zveřejnil a vzkázal mi, abych pokračoval. Takže jsem byl se svojí mizernou slovinštinou uznán přímo velkým Kocbekem!

Zůstaňme ještě u vašeho studia. Z koperského gymnázia jste přešel do semináře v Gorici. Kam směřovaly vaše další kroky a úvahy?

Dospěl jsem k tomu, že duchovní dráha pro mne není. To však znamenalo, abych jako italský občan narukoval do armády. Navíc italská vláda neuznávala maturitu ze soukromých a církevních škol, a tak jsem se rozhodl, že musím složit státní maturitu stůj co stůj. Převeleli mne na africkou frontu, do Libye. Nakonec jsem odmaturoval na italském gymnáziu v Benghází, odkud jsem byl evakuován a převelen na sever Itálie jako tlumočník k zajatcům bývalé jugoslávské armády a při tom mi bylo dovoleno studovat na univerzitě v Padově až do pádu Itálie v září 1943 a obsazení Němci. Pak jsem odešel do Terstu do ilegality k Osvobozenecké frontě, ale slovinští domobranci v Terstu věděli, že jsem byl v kontaktu s Kocbekem, a vydali mne gestapu jako přívržence komunistů, přestože on byl zástupcem křesťanských socialistů ve vedení Osvobozenecké fronty.

(...)

Na závěr mi dovolte jednu možná hloupou a banální otázku, ale pokládám ji záměrně s ohledem na váš úctyhodný věk a také na vaše dílo. Jaký máte recept pro život?

Nejdůležitější pro život jsou láska a odpuštění v nejširším významu, to jsem si vzal z křesťanství, i když učení lásky je již předkřesťanské. Nicméně Kristus to formuloval jasně: „Milujte své nepřátele.“ Musím vzpomínat na to, co bylo, a připomínat to, ale zároveň musím odpouštět. Nemohu v sobě nést zlobu. Němci přijali mou Nekropoli jako velký dar, protože kromě jiného obsahuje dialog, ve kterém jeden spoluzajatec říká: „Bude nutné zahubit německý národ, protože z něj povstal Hitler, Heydrich a další.“ A já mu odpovídám: „Tohle nemůžeš říct, v historii každého národa se objeví takový netvor, který se stane jeho otcem.“ Prostě takových diktátorů nebo podobných systémů a válek bylo v dějinách všude po světě plno a naše, dvacáté, století na ně bylo nadmíru úrodné. Proto říkám: trpělivě vysvětlujte mladým, co byl fašismus a nacismus, neboť také fašistická Itálie zřizovala koncentrační tábory, učte mladou generaci, co byla diktatura. Musí si vytvořit svůj vlastní názor na diktaturu a na nedávnou evropskou minulost. Samozřejmě, je to minulost, což také rádi píší moji kritici. Ale budoucnost můžeme vybudovat jen na základě toho, že budeme znát tragickou minulost Evropy. A nejen tu naši! Nejen dvacáté století! Ale všechny ty války a násilí mezi národy, i krvavé náboženské konflikty mezi katolíky a protestanty. Někdejší francouzský ministr kultury Jacques Lang prohlásil: „Všechno, co nebylo francouzské na území Francie, jsme kdysi vymazali.“ A já mu poděkoval za to, že to aspoň uznal. To je rovněž důležité: vědět o tom. Tam, kde doutná touha po moci, může přijít člověk, který se zmocní vlády a přesvědčí národ, že jedná správně. A taková hnutí se všude okolo nás v Evropě stále objevují. V Maďarsku, v Itálii a co já vím kde všude. Například Berlusconi se nechal slyšet, že koncentrační tábory, které zřizovali Italové, byly rekreační zařízení. To je prostě neofašismus a ne výrok hodný demokratického politika 21. století.

Co se týká života jako takového, opravdu jsem nikde nestudoval, jak se dožít vysokého věku. Hluboce jsem se věnoval své práci, byl jsem šťastný, že jsem přežil a vrátil se z krematoria koncentračních táborů, ze země krematorií. Věděl jsem, že to musím popsat a zaznamenat, protože se nesmí zapomenout na to, co se dělo. Aby lidé neřekli, co je mi po tom, co zažil Pahor. K mládeži se musí přistupovat moudře, vysvětlovat, co a jak škodí. Jako když jí vysvětlujeme například účinky jedů a drog.

Řekl bych, že důležité je mít nějakou životní náplň, nějaké povolání, které vás naplňuje a kterému se věnujete. A pak jíst jen to, co skutečně potřebujete k životu. Není zrovna nutné dodržovat církevní posty, ale ty nebyly bezdůvodné, měly svůj význam. Každý si může i v tomto ohledu najít svůj vlastní systém a nekonzumovat to, co organismus nepotřebuje. Často mne vážené terstské dámy, Italky, zastavují na ulici a říkají mi, že mne obdivují a celý ten můj život. Já jim namítám: „Vy jenom obdivujete moje roky, madam, ale kdy jste naposledy četla nějakou moji knihu?“ To víte, vykrucují se, prý až půjdou do důchodu… Nebo se rovnou zeptám: „Co říkáte mé poslední knize?“ A ony zase, že četly nějakou jinou. Já je nepustím jen tak a ptám se, co si tedy myslí o tom, co četly. Vhodnější by bylo, kdyby se spíš než o mých letech mluvilo o mých knihách.

Připravil Radek Novák. Zbytek rozhovoru si lze přečíst v Tvaru č. 15/2013.