editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru, 

titulní stránku tentokrát zdobí výhled z naší nové redakce. Tvar se totiž přestěhoval. Pravda, naše stěhování proběhlo pouze v budově Ústavu pro českou literaturu, kde jsme sídlili doposud, z prvního patra jsme však poskočili výš, do patra čtvrtého, do světlem zalité redakce s úchvatným pohledem na Masarykovo nádraží. Více než symbolika vzestupu je pro mne v tomto ohledu zásadní ono otočení redakčních oken do světa, jelikož naše dosavadní místnost hleděla do dvora. Jestli něco Tvar vystihuje, tak je to jeho orientace k přesahu ve všech možných podobách. Jeho otevřenost.

Symbolický význam nese i samotné stěhování. Možná se mýlím, ale všímám si, kolik postojů a pozic je v našem světě diktováno strachem ze změn a touhou po statu quo. Leč změna je zřejmě jedinou konstantou našich životů. Ať chceme nebo ne, vše neustále prochází změnou. Tím není řečeno, že každá změna je automaticky dobrá. Snaha obrnit se proti času a jeho nárokům je lidsky pochopitelná, přesto vposledku neudržitelná. Chorvatský filosof Boris Buden (s jeho myšlenkami jsme čtenáře seznámili v čísle 13) si všímá, jak se tato hrůza z přítomného času projevuje v současné retro kultuře. Neustálé přežvykování minulosti pak způsobuje zvláštní duchovní nemohoucnost. Současně minulost nikdy nelze zcela odmrštit. Nezbývá, nežli s ní vést tvůrčí dialog, aniž bychom se jí nechali bezezbytku určovat. Svobodně ji milovat, řečeno s mystičkou Simone Weilovou. Jako žádné konstruktivní vidění, ani toto se neobejde bez námahy a zápasu.

V tomto čísle Tvaru též obcujeme s časem. Skrze rozhovor a ukázky z prózy i poezie se setkáváme s neúnavným překladatelem české poezie do němčiny Reinerem Kunzem, jenž na konci léta oslavil osmdesáté narozeniny. Druhý autor, kterému věnujeme výraznější prostor, je nedávno zesnulý velký polský spisovatel Sławomir Mrożek. Korpus materiálů věnovaný tomuto autorovi jsme připravili ve spolupráci s Polským institutem v Praze. 

Z dalších textů bych vás rád upozornil na báseň Lucidril pozoruhodného a neprávem opomíjeného českého básníka Milana Kocha, kterému by 3. října bylo šedesát pět let. Jeho literární pozůstalosti, z významné části pouze rukopisné, se věnuje básník Petr Motýl. Kochův „beatnický“ let je strhující.

Přeji vám minulost, přítomnost i budoucnost.

Adam Borzič