O inteligentních hornících a etických anarchistech

6. 10. 2013
Pavel Koukal, foto Zbyněk Prys

Severní Čechy byly často označovány v literárním, uměleckém, ale i sociálním kontextu jako rudý, hornický či drsný sever. A protože tato označení přetrvávají coby zjednodušující a zároveň už notně vybledlé nálepky dodnes, nedalo mi to, abych nezačala svůj exkurs po tomto kraji rozhovorem s Pavlem Koukalem (nar. 1944), který se kulturním děním na severu Čech zabývá dlouhodobě a jehož zásluhou vyšla na toto téma řada pozoruhodných studií – většinou v duchcovském nakladatelství Kapucín.

 

Jak se vám zamlouvá označení „rudý sever“? A kdy vlastně vzniklo a s čím bezprostředně souviselo?

Toto označení nebylo nikdy v předúnorové historii jednoznačné a v celkovém kontextu je nemám rád. Termín „rudý sever“ vznikl ve dvacátých letech, kdy všechny komunistické časopisy musely začínat přívlastkem „rudý“ – vedle Rudého severu býval i Rudý východ a některá spojení byla opravdu kuriózní, např. Rudý bacil, Rudý drtič, Rudý karabáč, Rudý městský zaměstnanec, Rudý palcát, Rudý skřítek... Časopis Rudý sever, který vycházel v Teplicích, přispěl k tomu, že se toto označení po roce 1948 přeneslo na celý kraj, bez ohledu na to, že po roce 1929 byla většina jeho redaktorů (Karel Hanzlíček, Libert Zoufalý, Jaroslav Martiš) z KSČ vyloučena nebo z ní vystoupili. Právě tak zavádějící je například pojem „rudý Lom“, prosazený také vlastně až v padesátých letech 20. století, neboť v tomto hornickém městečku převládali za Rakouska anarchisté a za první republiky stejně jako v Mostě čeští národní socialisté. 

 

A co tedy potom s pojmem „básník rudého severu“?

Tento pojem v literární historii naprosto vylučuji. Přel jsem se kvůli němu už s Patrikem Linhartem, když jsme měli identifikovat autory literární antologie Údolí neklidu. Neznám žádného básníka „rudého severu“, ale existují např. dva vyhranění „básníci severu“. Prvním z nich byl František Cajthaml-Liberté na počátku devadesátých let 19. století (poslední sbírku básní vydal roku 1904), kdy naše literární kritika, ovlivňovaná především mladočechy, s velkým obdivem objevovala fenomén sociální poezie. Druhým byl básník Ilja Bart, který si zařazení do této škatulky vysloužil už od své prvotiny Slunce nad blátivým jarem z roku 1927 a poslední severočeské verše, které by se dnes mohly označit jako „ekologické“, napsal krátce před svou smrtí v roce 1973.

 

Do antologie Údolí neklidu, mapující literární a umělecké aktivity na Teplicku, jste přispěl historickým exkursem nazvaným Od Casanovy po Karla Kryla. Čím si vysvětlujete ten nebývalý kulturní rozmach zejména na přelomu 19. a 20. století zrovna v této lokalitě?

Nad tím jsem se už zamýšlel mnohokrát a jsem přesvědčen o tom, že veškeré toto literární a kulturní vzepjetí českého severu od devadesátých let 19. století až po první republiku nejtrefněji vystihl spisovatel Josef Jedlička. Už v šedesátých letech razil termín „domov vyvzdorovaný“ a to je i důvod, proč z těchto lidí vytryskly velmi zajímavé literární i kulturní aktivity. Obklopeni byli neustálým bojem národním i sociálním, a tak není divu, že se to velmi silně odráželo i v jejich literární činnosti. Většina z těchto talentů nedosáhla do škol a neměli v životě jinou možnost, než fárat do dolů. Sebevzděláváním se často obdivuhodně vypracovali. Velkým fenoménem byl „inteligentní horník“, avšak všechny zmínky o něm mi byly za minulého režimu z neznámých důvodů cenzurovány, aby snad někoho nenapadl pravý opak... Těch havířů, kteří mě fascinují svými schopnostmi, byly desítky – mohu jmenovat Václava Draxla, Aloise Šefla či Františka Kaftana. Existuje zde však také významná skupina hloubavých ševců a krejčích, kteří často stáli v čele čtenářských a vzdělávacích spolků – do této skupiny patřil i Hynek Holub a zejména František Cajthaml-Liberté, za jehož znalosti by se nemusel stydět ani dnešní vysokoškolský učitel. Uměl precizně pracovat s archivními prameny, zasahoval do historie, etnografie, své kroniky psal zpravidla souběžně v české i německé verzi.

 

Kromě horníků se na onom kulturním rozmachu podíleli i anarchisté. Čím vám byli či stále jsou sympatičtí?

Anarchisté jsou fenoménem mládí a od počátku mi byli sympatičtí tím, že se jednalo o lidi svobodomyslné a nespoutané. Nejednalo se samozřejmě ani náhodou o teroristy a oni sami se prohlašovali za anarchisty čistě „etické“, což znamenalo, že upřednostňovali intelektuální rovinu svého boje a nesouhlasili s násilím. Díky tomu, že se část v roce 1925 sloučila s KSČ, se o nich mohlo do jisté míry psát i za minulého režimu. Někteří z nich přežívali až do šedesátých a sedmdesátých let 20. století a každý z nich měl nějaké zkušenosti s báječnými anarchistickými básníky, jako byli Fráňa Šrámek nebo Karel Toman, občas zavzpomínali i na bouřliváka Františka Gellnera nebo na „psíkaře“ Jaroslava Haška.

 

Existuje nějaká paralela mezi anarchisty z přelomu 19. a 20. století, anarchisty prvorepublikovými a těmi dnešními?

Zlatý věk českého anarchistického hnutí zaznamenáváme v prvním desetiletí 20. století a všechno to definitivně skončilo rokem 1915. V roce 1918 už byla jiná doba a z řady bývalých odpůrců státu se stali obětaví budovatelé republiky i jejího školství na severu Čech. Neznamená to ovšem, že anarchisté už neexistovali, i když pokusy pánů Františka Petránka a Josefa Roubíčka oživit časopis Bezvládí vyzněly velice rozpačitě, a případ Rašínova atentátníka Josefa Šoupala nemá s naším příběhem co dělat. Ti, kteří „naletěli“ komunistům, pak postupně dopadli velmi bledě, a téměř nic se neví ani o sebevraždě ing. Vlastimila Borka v roce 1952. Současní anarchisté vystoupili na světlo denní v roce 1989 a je mezi nimi řada talentovaných a skvělých lidí, kteří mají jasný ideál. Na své předchůdce navazují tím, že ctí jejich klasiky a s velkým zápalem se zajímají o historii našeho anarchistického hnutí. Líbí se jim čistý anarchokomunismus i anarchosyndikalismus a rozhodně neinklinují k násilí. Pro ty, kteří to myslí opravdově, to nemůže být jen jakousi módní záležitostí. Nemám rád, když se dnes ve sdělovacích prostředcích hází do jednoho pytle s extrémisty, proti nimž velmi odvážně vystupují.

 

Jaký odkaz mohou dát současnosti třeba Michal Mareš nebo Vlasta Kuklová?

Jsou to dvě naprosto odlišné osobnosti. Na Michala Mareše měla státní bezpečnost nalíčeno už od roku 1946 kvůli nekompromisním reportážím z jeho rodné „periferie republiky“, do které se po roce 1945 transformovalo prosperující severočeské pohraničí. Byl prvním českým spisovatelem, který byl zatčen už několik dní po únoru takzvaně Vítězném. Jeho odkaz tkví v odvážném a svobodném psaní, které muselo v tehdejším kontextu skončit jedině špatně. Od Michala Mareše jsem v roce 1968 poprvé slyšel, že komunismus se nedá reformovat a velmi skeptický byl i k Alexandru Dubčekovi, což jsem tenkrát ještě zcela nechápal. Paní Vlasta Kuklová nepatřila k vyhraněným osobnostem, ale byla velmi noblesní a vzdělanou dcerou jednoho z anarchistů, špičkového bojovníka za českou školu Hynka Holuba. Anarchistické básníky poznala velmi zblízka a kupříkladu Karel Toman u nich několikrát pobýval i několik týdnů. Dlouho se snažila chápat „odlétávající třísky“ a dá se říci, že definitivně prozřela až po roce 1956, hlavně zásluhou Luisy Landové-Štychové, jejíž dopisy z té doby, trefně vystihující komunistické zlořády, jsem ještě před rokem 1968 pročítal s vytřeštěnýma očima. Mnohem zásadovější negativní postoje ovšem zaujímala například paní Heda Borková. V období normalizace byla Vlasta Kuklová první „disidentkou“, kterou jsem poznal. Předseda městské stranické organizace KSČ v Duchcově, o němž kolovaly zvěsti, že ve svém předchozím životě býval Hlinkovým gardistou, si před ní při každém setkání s gustem odplivl.

 

Takzvaný „rudý sever“ byl ovšem mincí o dvou stranách… Vedle osobností laděných ostře levicově tu tvořil například Emil Juliš. Kam byste ho zařadil? A je vůbec zařaditelný?

S Emilem Julišem jsme se znali zhruba čtyřicet let, ale stále jsem k němu cítil mimořádný respekt. Tento básník prošel zcela odlišným vývojem než většina rodáků ze severu, už proto, že vyrůstal v Lounech. Domnívám se, že minimálně v období svých mladých let měl blízko k levicovosti, neboť spolu se svými druhy (Kamil Linhart, Zdeněk Sýkora, Jaroslav Mrnka, Vlastislav Mirvald) našel zalíbení v surrealismu; zprvu patřil mezi obdivovatele Konstantina Biebla a později zcela propadl kouzlu Jiřího Koláře. Na rozdíl od většiny jeho generačních přátel se jej (kromě přeřazení do výroby) literárně nedotkla padesátá léta, a pak už byl jenom svůj. Jeho přátelé tvořili zajímavé spektrum od Ilji Barta přes Dalibora Kozla a malíře Bohdana Kopeckého až po Josefa Jedličku a Vladimíra Vokolka.


Rozhovor s Pavlem Koukalem připravila Svatava Antošová, byl součástí rozsáhlejšího tematického bloku věnovaného literárnímu životu v severních Čechách. Zbytek materiálu najdete v Tvaru 16/2013.

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz