Více důvodů k existenci poezie není potřeba,

6. 10. 2013
Reiner Kunze, foto © 2013 Peter Geins

Už více než padesát let překládáte českou lyriku. Vzpomenete si ještě na svůj první překlad?

Byl to jistý melodram na slova Petra Bezruče. Má pozdější žena mi poslala klavírní partituru.

 

Dostali jste s manželkou povolení k sňatku od československého ministra vnitra právě díky své překladatelské práci. Ovlivnila literatura i jiným způsobem vaši životní cestu či osudy vaší rodiny?

Literatura nám byla a je dodnes průvodkyní, i když na začátku ještě o literatuře hovořit nelze. Ve škole jsem příliš nevynikal, ale díky rozsahu mých domácích slohových prací se jeden z učitelů zasadil o to, abych postoupil ze šesté třídy rovnou do osmé. Avšak při přijímací zkoušce na gymnázium, kterému se tehdy po válce říkalo „střední škola“, jsem neuspěl v matematice. Na tabuli byla početní úloha obsahující písmeno. Nedalo mi to, abych ten posvátný okamžik neporušil zvoláním: „Ale vždyť to nejde, s písmeny se přece nedá počítat!“ Po několika týdnech dostali rodiče nicméně rozhodnutí o mém přijetí. První roky po válce jsme v zimě ve škole mrzli natolik, že jsme ve třídě museli sedět v kabátech a rukavicích, ačkoli tam stála železná bubnová kamna. Abychom si opatřili palivo, odmontovali jsme všechno, co bylo ze dřeva, mimo jiné i všecky dekorativní lišty ze skříně, takže se jednoho krásného dne poroučela k zemi. Při tom z ní vypadly i tajné spisy o žácích a z nich jsem se dozvěděl, že jsem byl přijat výjimečně, s přihlédnutím ke kompoziční práci. Její téma znělo „Mlýn v údolí“.

Manželku, žila tenkrát v Ústí nad Labem, jsem zase poznal jako posluchačku, která vyslechla v německém rozhlase pořad obsahující mé básně; toto vysílání bylo zároveň poslední kapkou, aby skončila moje vědecká kariéra na univerzitě. Vytýkali mi, že nejsem schopen vychovávat studenty v socialistickém duchu, protože v básních chybělo třídní stanovisko, ale já se od svých básní distancovat odmítl. Prostřednictvím manželky jsem se posléze seznámil s českou poezií. Tento příčinný řetězec literatura–životní cesta–literatura měl pokračovat v dobrém i ve zlém až do dnešního dne.

 

Je známa vaše nedůvěra vůči režimu Jednotné socialistické strany Německa (SED) po maďarských nepokojích v roce 1956, stejně jako vaše sympatie k Pražskému jaru roku 1968. Jak jste však vnímal lidové povstání 17. června 1953 v NDR? Jaký význam přikládáte těmto událostem, díváte-li se zpět?

Jeden mladší kolega nedávno napsal, že v roce 1953 jsem byl ještě opředen politickým kokonem oné doby. Má pravdu. 17. června jsem však ležel v nemocnici těsně po operaci, tudíž jsem neměl potuchy, co se venku odehrává. Tento den je samozřejmě jednou z trhlin ve zdi, které stejně jako ostatní vámi jmenované události vedly k pádu ideologické konstrukce lži.

 

Co jste myslel pojmem „internacionalismus básníků“ v šedesátých letech? Kteří autoři patřili k tomuto okruhu?

„Internacionalismem básníků“ jsem mínil to, že si při vzájemném překládání darujeme vlastní verš a dáme hlavu za přeloženou báseň. Nemluvil bych o „okruhu“, dělo se to vždy od básníka k básníkovi, od přítele k příteli.

 

Proč považoval východoněmecký režim básnické překračování hranic z Československa a do něj za tak nebezpečné?

Toto překračování hranic přispělo k tomu, aby se měřítka udržela vysoko – literární i lidská. Pro režim nemohlo být nic nebezpečnějšího.

 

Jak dosáhla NDR toho, že autory, jako jste vy, vytlačila z veřejného povědomí?

Tyto metody znáte i z Československa. Tak jako u vás fungovala např. edice „Petlice“, kolovaly také v NDR ruční opisy či strojopisy básní i celých knih. Leckteré knihy autorů v NDR zakázaných, které vyšly ve Spolkové republice a byly do NDR propašovány, lidé stránku po stránce ofotografovali a předávali si je takto pod rukou. Zatímco dvě tři desítky exemplářů jedné knihy, která vyšla v „Petlici“, se víceméně strpělo, představovalo ilegální rozmnožování v NDR velké nebezpečí.

 

V roce 1977 jste vy i vaše rodina byli zbaveni státního občanství NDR a odstěhovali se do Spolkové republiky. V Praze byla vyhlášena Charta 77. Jak vypadala „tichá pošta“ mezi přáteli tady i tam u vás?

Našly se i tenkrát cesty, jako se najdou vždycky (pokud člověk nežije zrovna v Severní Koreji). Jak dalece lze autora umlčet, jsem se ovšem dozvěděl teprve začátkem osmdesátých let, když mě ve Spolkové republice navštívili dva čeští studenti. Jméno Jan Skácel nikdy neslyšeli. Ale třeba už v roce 1970 vyplynulo z tajné ankety mezi několika středoškoláky v Duryňsku, že nikdo z nich neznal básníka Petera Huchela.

 

Jeden z mluvčích Charty 77, filosof Jan Patočka, dal vaše Báječná léta číst přátelům v Praze. Básník a překladatel Jan Vladislav chtěl svůj Otevřený deník vést co do obsahu i formy po vzoru vaší knihy. Znáte podobné ohlasy na své dílo ve východním bloku?

Knížku přeložili v Chorvatsku, Rumunsku a také v Polsku. V polštině existují překlady dokonce dva, jež vyšly v podzemí, respektive v jednom vídeňském exilovém nakladatelství.

 

Byl jste jako řada intelektuálů z Východu (např. J. Fuchs, V. Havel, E. M. Cioran nebo nobelisté H. Müllerová, H. Böll, G. Grass, E. Canetti) v úzkém styku s Rakouskou společností pro literaturu ve Vídni; také vás bylo možné řadu let slyšet v ORF. Nakolik je pro vás Rakousko německy mluvícím domovem, nebo cizinou?

Stačí jen, abych zvedl hlavu, a mám Rakousko před očima – protější břeh Dunaje, to je už Rakousko. Nepociťujeme je v žádném ohledu jako cizinu. V odlehlém domku v Horních Rakousích, který si pronajímáme sedmnáct let, vznikla už nejedna má kniha a srdečný vztah k sousedům, většinou sedlákům se vším všudy, trvá dál. V ORF postupně nastala generační obměna a mnoho vídeňských přátel z mé vlastní generace mezitím zemřelo, jako zemřeli skoro všichni čeští básníci, jejichž existence mi byla jakýmsi domovem.

 

V roce 1989 jste vy a vaše paní (po proslulém Panevropském pikniku u rakousko-maďarských hranic) stáli na rakousko-bavorské hranici u Pasova a pomáhali zásobovat uprchlíky z NDR základními potřebami k životu. S jakými osudy jste se tenkrát setkali?

V buňce Červeného kříže jsem seděl naproti mladému muži, který utekl přes Maďarsko z NDR, zeptal jsem se ho, odkud pochází. To mi prý rád poví, ale stejně nebudu vědět, kde to je. Je ze St. Egidienu, to je u Karl-Marx-Stadtu. Dodal jsem: „Poblíž Hohensteinu-Ernstthalu.“ Vytřeštil na mě oči. „Vy víte, kde leží St. Egidien?“ Když jsme se trošku více seznámili, řekl: „To snad není možné… A vy sedíte tady v buňce?“ „Jsme na protějším břehu Dunaje doma, řekl jsem, a když jsme slyšeli, že sem přicházejí stovky občanů z NDR, zeptali jsme se, zdali můžeme být nějak užiteční. Moje žena je lékařka, odpoledne mne bude střídat.“ „Mimo pracovní dobu?“ – Mladí manželé čekali čtyři roky marně na povolení vycestovat, a když se dozvěděli, že v Maďarsku jsou hranice otevřené, chtěli ihned vyjet, začal jim ale stávkovat motor auta. Přítel jim obstaral jiný, funkční a přes noc ho zabudoval. – Jeden motocyklista z Berlína řekl, že jel čtyřicet hodin nonstop. Jiný muž jel čtyři sta kilometrů bez brzdy… – Chirurg z Zeulenrody dorazil s manželkou a třemi dětmi a vyprávěl, že v Budapešti, kde uprchlíci tábořili odděleně v mužském a ženském stanu, našli v mužském stanu během krátké doby pět špiclů a bez milosti je vyhodili. Nemohl pochopit, že konečně stojí na půdě Spolkové republiky, a když sáhl po nabízeném plastovém hrnečku s kávou, třásla se mu ruka tolik, že se sotva mohl napít. – – – Na velkou vodu jsme byli u Dunaje zvyklí, ale vůči všem těm zalitým očím, do nichž jsme mohli v těch zářijových dnech roku 1989 hledět, jsme byli jaksi bezmocní.

 

Začátkem května zemřel v Čechách Antonín Brousek. Vy jste přeložil výbor z jeho lyriky, on zase recenzoval vaše Báječná léta. Co pro vás znamenal?

Byl po desetiletí spolubojovníkem, na kterého bylo spolehnutí. V básních jako DCERUŠKO… nebo Měsíce ubývá ožívá metaforika poetismu s původní silou.

 

Prezident Havel chválil po revoluci vaše přátelství s básníkem Janem Skácelem jako příklad dobrého česko-německého soužití. Vy jste dopomohl Skácelově lyrice k pevnému místu v německém jazyce. Neztrácí však dneska tichý hlas lyriky, cizí stejně jako ten vlastní, na vlivu ve veřejném prostoru?

Vždycky existovalo málo lidí, kteří potřebují báseň k životu. To ovšem neznamená, že ji nepotřebuje život, neboť kdyby tomu bylo jinak, nenapadl by Bohu nebo biologické evoluci básník. Více důvodů k existenci pro poezii neexistuje a ani jich není potřeba.

 

Připravil Roman Kopřiva. Tvar 16/2013 dále přinesl ukázku z Kunzeho básnické i prozaické tvorby.

 

Reiner Kunze se narodil 16. srpna 1933 v saském Krušnohoří, ve městě Oelsnitz (Olešnice, známá z Havířské balady Marie Majerové), jako dítě z dělnické rodiny. V šestnácti letech, když byla založena NDR, vstoupil do Jednotné socialistické strany Německa (SED). Absolvoval studia filosofie a žurnalistiky v „Rudém klášteře“, kovárně budoucích nomenklaturních kádrů na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku. Po maďarských událostech byl obviněn z kontrarevolučních rejdů a musel krátce před promocí opustit místo asistenta na univerzitě (1959). Také jeho básním chybělo jasné „třídní stanovisko“, jaké se v NDR obligátně vyžadovalo a hledalo při interpretaci. Díky poezii vysílané v rozhlase poznal svou múzu a pozdější manželku Elišku (Elisabeth) Littnerovou, rodačku ze smíšené česko-německé rodiny ze Znojma, která pracovala jako lékařka v Ústí nad Labem. Na protest proti potlačení Pražského jara vystoupil, beztoho už jen jako formální člen, z SED. Ani kulturněpolitické uvolnění po Honeckerově nástupu (1973) nepřineslo Kunzemu příliš mnoho publikačních možností. Rodina byla šikanována a sledována tajnou policií Stasi, režim se totiž obával „české kliky“ a importu Pražského jara: ve svazku operativního procesu s krycím jménem Lyrika jsou zachyceny kontakty s Lud­víkem Kunderou, Janem Skácelem a jinými českými literáty. Po vydání svazku próz o životě v NDR s ironickým názvem Báječná léta v západním Německu (1976) a po protestu proti vyemigrování písničkáře Wolfa Biermanna musel nakonec odejít v dubnu 1977 i Reiner Kunze se svou rodinou do Spolkové republiky. Dnes žije v bavorském Erlau.

Kunzeho lyrika, přijímající podněty z lidové slovesnosti, německé romantiky a paradoxního a subverzivního myšlení především pozdního Bertolta Brechta (zejména Buckowských elegií), by byla stěží myslitelná bez imaginace české lyriky, slovesného baroka, poetismu i současných autorů. Čechy (a Morava) se mu staly „studní poetického“ (Milan Kundera). S manželčinou pomocí přeložil Kunze během více než půlstoletí texty asi padesátky českých autorů (Seifert, Holub, Diviš, Mikulášek, Blatný, Halas, Reynek, Holan, Skácel aj.), především lyrické básně, ale i pohádky, méně pak prozaické texty či dramata. Jeho vlastní lyrika byla přeložena do několika desítek jazyků, česky vyšla Kunzeho sbírka Věnování (1964) a výbor Jako věci z hlíny (1998).
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz