S Mrożkem na fišplacu

Jen málo se ví, kolik slavných osobností navštívilo Olomouc. Ale je to celkem pochopitelné, Olomoučanům je totiž žinantní se chlubit, že ti velikáni pobývali v kdysi slavné metropoli Moravy, proměněné pak v ponurou rakouskou pevnost, vesměs proti své vůli a že zde byli ubytováni v celách kasemat – jako Lafayette, Bakunin nebo Sabina. Jiní zde zase, taky ne tak docela dobrovolně, na vojenský rozkaz sloužili v některých z mnoha kasáren. Například János Bolyai, kološvárský objevitel neeukleidovské geometrie, jeden z inspirátorů Einsteinových. Těch známých i bezejmenných, kteří zde prožili v okovech, a hlavně v uniformách pár let života, bylo mnoho. Šířili pak – pokud se jim ovšem podařilo město opustit a nedopadli podobně jako poslední Přemyslovec Václav III., zavražděný neznámým pachatelem na Dómském návrší – povědomí o městě v blízkých i dalekých krajích. Řadu takových pamětníků jsem potkal: například jednoho starého v Chustu, jiného, mladého, v Minsku.

V Polsku, pochopitelně zejména v bývalém rakouském záboru u starší generace, je Olomouc spojena s poněkud vulgární vojenskou odrhovačkou W Ołomuńcu na Fiszplacu. Samotní Olomoučané písničku neznají a nevědí ani, kde se onen fišplac, tedy rybí trh, nacházel. Ani historici si nejsou jisti – oficiální místní název to nikdy nebyl – a váhají mezi dvěma možnými lokalitami. Rozhodně však ta písnička způsobila, že se seznam velikánů, již na Hanou zavítali, rozrostl ještě o spisovatele Sławomira Mrożka. Kvůli ní se totiž rozhodl zastavit se v Olomouci v polovině dubna roku 1999 cestou z pražského Festivalu spisovatelů.

Na programu byla beseda v aule Filozofické fakulty a procházka po městě, během které byl vzácný turista přivítán – postupně na obou možných fišplacech – nevelkým, ale nadšeným davem příznivců s prvomájovými mávátky a transparentem Witamy na Fiszplacu! Večer pak došlo k čemusi, co polští organizátoři spisovatelovy cesty předem rozhodně vylučovali – Sławomir Mrożek zašel s námi, účastníky happeningu, do hospody. Byli jsme varováni, že slavný dramatik a satirik je osoba uzavřená, která se neformálním společenským kontaktům striktně vyhýbá, on však nejenže s námi poseděl u piva skoro do půlnoci, ale vyprávěl nám několik zábavných historek. Také tu, kterou potom zaznamenal, v nepatrně pozměněné podobě, jako kratičkou povídku. Budu se snažit popsat ji ale tak, jak si ji pamatuji z autorova vyprávění:

Při návštěvě premiéry své hry v Madridu byl Mrożek oficiálně pozván na býčí zápasy. Při nich je zvykem, že toreador slavnostně věnuje poraženého býka nějakému čestnému hostu. Čestný host byl tedy už před začátkem koridy uveden do toreadorovy šatny, aby mu byl představen. Toreador byl právě oblékán do vyzdobeného kostýmu a při tom soustředěně sledoval televizní přenos fotbalového utkání. Vrhl k návštěvníkovi nevrlý pohled, pozdravil na půl úst, načež se dál plně věnoval fandění. Host se tiše vzdálil, nechtěl rušit. Pak začalo představení, po různých slavnostních formalitách vešel na vyprodaný stadion toreador, předstoupil před lóži a za nadšeného potlesku desetitisíců pravil do mikrofonu: „Tohoto býka věnuji Sławomiru Mrożkovi, velkému českému spisovateli.“ Načež odhodil svůj širák v dál, tedy směrem k čestné loži. Zápas skončil vítězstvím býka. Toreador, zraněný naštěstí nepříliš vážně, byl odvezen do nemocnice. Těžko říct, jestli to byl trest osudu za to přeřeknutí, sám spisovatel vyslovil podezření, že možná byl také onen býk Polák, ale na rozdíl od něj šovinista.

Sławomir Mrożek v té minipovídce, nazvané prostě Corrida, vzpomněl i svou olomouckou návštěvu: „Uplynulo dalších dvacet šest let a před třemi dny, když jsem v Olomouci seděl u piva s českými přáteli, vyprávěl jsem jim tuhle příhodu. Velice je pobavila, podobně jako baví mě. Byli pro, abych se stal českým spisovatelem, třebaže jsem je zkompromitoval – toreador určitě dodnes myslí na Čechy ve zlém…“ (překlad Václav Burian)

Na závěr společného večera ve sklepní restauraci v Mahlerově ulici pak Sławomir Mrożek zanotoval v originále písničku W Ołomuńcu na Fiszplacu. Přátelé v Polsku nám to pak záviděli.

Tomáš Tichák