Na pouť s Jindřichem

6. 10. 2013
poch.jpg

Před více než deseti roky mi jeden známý vnucoval „suverénně nejlepší metodu“, jak interpretovat lyrické básně: nejdříve si báseň desetkrát přečíst, pak dojmy z ní zkompilovat do krátké věty a následně přistoupit k interpretaci dílčích částí. Zkusil jsem, a vůbec to nebylo zlé. Čas od času jsem později onu metodu použil v praxi, i když jen zřídka, protože samotná „interpretace básnického textu“ (jako způsob četby) se mi z principu příčí – proč se pokoušet obsáhle převyprávět něco, co autor vyjádřil pár slovy a nepoměrně lépe? Většinou jsem si tedy vystačil s jistým intuitivním rozuměním.

Jenže před časem se mi do rukou dostala básnická sbírka Jindřich Jerusalem, kterou na jaře 2013 publikoval Martin Poch (nar. 1983) v nakladatelství dybbuk. Kniha si mě rychle získala, navzdory skutečnosti, že moje intuitivní rozumění bylo v koncích. Ba víc, místy mě Jindřich doslova štval – hlavně v místech, kde mi přišel příliš roztěkaný, nesourodý, pojící zdánlivě nahodile zcela heterogenní motivy. A přesto, ta magie jazyka, neodolatelný humor: „…anonym ohlásil, že v ruzyňské věznici / nastražil trest smrti.“ Místa hodná zapamatování: „V lese se nekřičí / protože jak se do lesa volá / z lesa se ozývá.“ Osobitý a intenzivní autorský hlas, který prochvívá všemi texty: „Myslete si, že jsem sentimentální / ale moje smrt je v popisu vaší práce.“ Pocit, že se tady a teď v jazyce děje něco nového, neotřelého, podstatného: „Kdo nechal doma dítě beze zbraně? / nad nýrskou nádrží krouží káně / po stráni stéká malý stoh.“ Rozhodl jsem se celé věci přijít na kloub, a proto pro mě tato recenze představuje především výzvu, příležitost se s Pochovou poetikou systematicky popasovat.

Tak jak to vlastně je… Pochova kniha je rozdělena do čtyř oddílů: „Malý Ostrý“, „Jindřich Jerusalem“, „Velký Ostrý“, „Syn“. Názvy prvního a třetího oddílu jsou zjevně inspirované konkrétní lokalitou (místopis obecně hraje v Pochově poezii značnou roli): Šumavou, kde se tyčí dva kopce s totožnými jmény. Druhý oddíl nese jméno postavy, podle níž je pojmenovaná celá kniha, a jistě není náhodou, že součástí jména je odkaz na lokaci: Jerusalem. Subjekt je do všech míst doslova rozpuš­těný: „…v zemi bez tíže / v lese stěhovavých hnízd / ve městě, kde pole leží ladem / je tak důležité oslovení! // …co třeba Jindřich Jerusalem?“ Význam názvu čtvrtého oddílu „Syn“ je uchopitelný až z kontextu předchozích tří oddílů. Abychom pochopili význam „Syna“, musíme spolu s autorem projít dlouhou cestu minulými místy smíšenými s torzy příběhů, do nichž probleskávají utkvělé vjemy. Je nezbytné absolvovat celou trasu a nic nevynechat. Začít u prvního verše: „Z popelnicových polí zavání memento mori,“ oddkazujícího na minulost, a skončit poslední básní „Předčasný porod“, které otevírá štěrbinu do budoucna: „Pochopte, že nahoře mě čeká / nekonečno žen – / čekárna je plná dveří / jako vodojem / a věnování.“

Po jazykové stránce je nezbytné přistoupit na Pochovu hru, jinak si čtenář z knihy odnese pramálo. Oproti prvotině Běhařovská lhářka ubylo jazykových hříček či míst, kdy autor s jistou škodolibostí bez varování stražil čtenáři do cesty kupř. nohy Lucie Borhyové (i když na blyštivá lýtka TV hlasatelky narazíme i Jindřichovi, zde však pouze v podobě aluze na prvotinu), až čtenář nechápal, kdo a proč tak náhle přepnul přijímač z fascinujícího dokumentu o proměnách přírody na reklamu či televizní zpravodajství. První Pochova sbírka podobnými naschvály přímo překypuje; a i když lze za nimi tušit bytostný autorský záměr, po čase se jich člověk přesytí.  

Princip spojování zdánlivě nesourodých vjemů a zkušeností do jednoho kontinua je jedním z hlavních tvůrčích principů i v Pochově druhé sbírce. V čem je ale rozdíl, v čem spočívá důvod faktu, že zde na sebe dílčí prvky nestrhávají tolik pozornosti, že v Jindřichovi jednoduše „fungují“ – jednotlivě i v celku? Mám za to, že důvod je prostý – Jindřich Jerusalem je sbírka o poznání vyzrálejší, bez potřeby setrvale šokovat či prvoplánově exhibovat. Ale především – je patrné, že autor chce, aby mu bylo rozuměno. Sbírka je opatřena doslovem z pera Veroniky Kellnerové, který sice není přímo vysvětlující, ale leccos napoví, navíc je na záložce knihy ponecháno prvních pár drobků přímo autorem, který zde mimo jiné uvádí: „[…] Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a montánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“ V těchto větách jsou výstižně nastíněna hlavní úskalí sbírky; a vnucuje se tudíž otázka: tak proč to Martin Poch, když ví o limitech své poetiky, nenapsal nějak jinak, srozumitelněji, vstřícněji vůči čtenáři? Odpověď se celkem nabízí: ne že by nechtěl, on prostě nemohl. Něco takového je mimo jeho výseč. Promyšlenou kompozicí sledující proces postupného lidského i autorského zrání, množstvím drobků zanechaných na polích, náměstích, v lesích, kolem vodojemů atd. došel Poch tak blízko ke čtenáři, jak jenom mohl v rámci svých stávajících možností. Blíž ke čtenáři cesta – tady a teď – nevede. Na konci této cesty je však „syn“; a nezbývá než věřit, že ten bude vůči čtenáři pro příště zase o něco vstřícnější.

Takový přístup k tvorbě je opravdový, čistý – autor se nepodbízí, nejde čtenáři na ruku. Nesnaží se jen naplnit čtenářská očekávání, dostát obecné představě o tom, jak by měla vypadat současná báseň. Ba naopak, více či méně programově tato očekávání nabourává. „Spal na posedu / jako v sedle – // Nášlapná srna / jako ostruha v hrdle / přičichla k parohům / odloženým na pařezu // Pak čirou náhodou / okusila chám manžela.

Pochovy básně jsou povětšinou plné střihů či asociací, jejichž vnitřní logika nenásleduje nějaké „pravdy“ či zajímavé obrazové sekvence, ale autorem (pro)žitou skutečnost či někde jen tak letmo pochycený příběh: „Učím se potmě / latinská jména ptáků / žádné neznám / ale první je určitě putti / a druhé havěť.“ A pokud přeci jen báseň delší čas spočine na nějakém malebném obrazu, tak ne primárně proto, aby jej cele zachytila a nechala zářit. Ne, malebné obrazy jsou vždy v básních podřízeny vyššímu cíli. Nikdy v básni nejsou, jen aby v ní byly – jako pouhé kulisy. A tak jsou některé překrásné figury doslova brutálně zlomené v půlce (až je to leckdy čtenáři líto).

Nemělo by smysl pokoušet se vypreparovat z básní kostry samotných původních dějů. Místy jsou hranice mezi krajinou, lyrickými subjekty a záblesky dějů tak záměrně rozpité, že by něco takového nebylo ani možné. Navíc mám pocit, že nic podobného ani autor od čtenáře neočekává –a kde je vlastně autor? „Nikdo ho nikdy neviděl / na poli splývá s polem / a v lese se o něm nemluví / armáda holubů vyklízí náměstí.“ (z básně „Orel stěhovavý“)

Báseň není šifra, a netřeba tudíž hledat šifrovací mřížky. Podstatná je čtenářova účast – stačí nechat se vést a svést Pochovou nevšední a neotřelou obrazností, hudebností veršů, maně sledovat zřídkavé drobky – a být pobavený, okouzlený, naštvaný nad nahodilostí některých motivů atd. Zkrátka být jakýkoli, jen ne lhostejný.
 

Ladislav Zedník
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz