editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

v sedmnáctém čísle jsme si nalistovali bílou stránku. Ve spolupráci s literární historičkou Kateřinou Pioreckou jsme pro vás připravili číslo věnované psaní – samotnému aktu psaní, jeho prostředkům, podmínkám, procesům. Pro někoho snad technická, pro jiného subtilní otázka, pro nás nepostrádá jistý dobrodružný nádech. Téma otevírá rozhovor s mimořádnou českou prozaičkou a literární teoretičkou Danielou Hodrovou. Právě při četbě tohoto rozhovoru jsem si uvědomil, jakým dramatem psaní je. Ostatně ruka s perem se vyrovná ruce s pluhem. Akt psaní prochází v závislosti na technologickém vývoji proměnami. Proto nás v naší anketě mimo jiné zajímalo, zda autorky a autoři užívají i dalších nástrojů a médií, než jsou donedávna samozřejmá tužka a papír. A pochopitelně nás zajímaly okolnosti a rituály, se kterými se do psaní pouštějí.

Od tahů perem či klapotu klávesnice se přesuňme na literární bojiště. Již nějakou dobu probíhá na různých internetových fórech diskuse o vztahu literatury a ideologie, která je pokračováním sporů o angažovanost. Do této debaty se zapojili i někteří z nás redaktorů Tvaru. Své vlastní příspěvky jsme se nakonec rozhodli v našem periodiku nepublikovat především proto, aby nedošlo k mýlce, že se jedná o stanoviska celé redakce. Tvar není ideovým monolitem, nýbrž otevřenou arénou, proto jsme se raději obrátili na dva pomyslné „představitele“ této diskuse: kritika Karla Pioreckého a básníka Bruna Solaříka, aby nám ze své perspektivy dosavadní debatu shrnuli. Výběr není náhodný, protože spor se částečně vede i po trajektorii vztahu teorie a praxe psaní. Vždy znovu si při tomto typu debat vzpomenu na slavný Hegelův paradox, že tragédií lidských dějin není boj pravdy se lží, ale boj jedné pravdy proti druhé. Propadla česká literatura xenofobii a obává se všech „vnějších“ podnětů? – ptá se Piorecký, nejde jakékoliv úkolování autorů proti smyslu tvůrčího aktu? – jak se domnívá Solařík.

Jsem rád, že politické barvy tohoto sporu začínají blednout a diskuse se přesouvá do literární roviny. Zcela souzním s Janem Štolbou, který v posledním čísle A2 napsal, že skutečným „přežitkem“ této debaty jsou nesmiřitelné zákopy mezi jednotlivými názorovými proudy. Unikátním způsobem se do diskuse na stránkách Tvaru zapojil i básník Jakub Řehák, jehož debatním příspěvkem je báseň Noci za klikou. (Potutelně si jen říkám, jestli nám Jakub nevytvořil „angažovanou báseň“ – ale radši už mlčím.)

Přeji vám smyslem prodchnuté čtení i psaní!

Adam Borzič