Kateřina Piorecká: Psaní na dotek

 „Má psaní budoucnost?“ ptal se Vilém Flusser již v roce 1987.¹ Heslo „scribere necesse est, vivere non est“ přitom shrnovalo tisíciletou zkušenost západní civilizace. Ve svém fenomenologickém tázání Flusser shledal, že psaní je chudé, primitivní, málo účinné a nákladné gesto, které znehodnotila inflace psaných textů: každý je spisovatel a to je začátek konce.² 

Gesto psaní závislé na omezeném kódu abecedy a neměnné tradici se ovšem v konkurenci audiovizuálních kódů stává gestem archaickým, byť technologie samotného zápisu mohou být různé. Řecké sloveso grafein postihovalo technologický proces psaní tak, jak před několika tisíci lety v kolébce evropské kultury vzniklo. Znamená doslova rýt, vrývat. Je věrným jazykovým opisem materiální podstaty psaní své doby – rytí do hliněných tabulek. Jakkoli můžeme psaní chápat jako proces konstitutivní, fyzicky i přeneseně muselo porušit danou strukturu, rozrýt ji, proniknout pod povrch, aby došlo k přenosu informace. Proměna materiální kultury tak přinesla spolu s pigmenty a inkousty, papyrem, vyhlazeným pergamenem či papírem první remediační převrat. I ve své performanci se stalo psaní procesem konstruktivním: nanášením barvy na hladký povrch vytvářelo novou strukturu. Vrývat se, proniknout pod povrch zůstalo už pouhou metaforou.

Psaní ovlivňuje několik faktorů, jak připomíná Flusser: povrch (např. list papíru), nástroj (tužka, pero, stroj), znaky (tj. grafémy, písmena, litery), konvence, jež umožní porozumění znakům v dané societě, a sdílená pravidla (pravopis). Samotné vyjádření toho, co chceme sdělit, je přitom závislé na jazykovém systému. Proces psaní pak můžeme chápat jako jeden z možných způsobů záznamu těchto sdělení. 

Uvedené faktory, které během události psaní musí být přítomny, se mohou různě modifikovat. Psací nástroje jsou jen jednou proměnnou. Nicméně mediální studia od 60. let 20. století svou pozornost soustředila především na materialitu psaní jako záznamu textu,³ tedy v terminologii německého teoretika Friedricha A. Kittlera na systémy zápisu.⁴ Kittler kladl psaní paralelně vedle médií zaznamenávajících obraz a zvuk. Psaní jako „způsob zápisu“ analyzoval v napětí mezi tradičním manuálním psaním a psaním na stroji, jež podle něj převrátilo materiální bázi literatury.⁵ Psací stroj zmechanizoval proces psaní, ovšem přejal, resp. imitoval charakteristické rysy samotného gesta psaní: uchovává znaky abecedy, byť ve formalizované podobě, pracuje s listem papíru, zachovává specifickou linearitu psaní tím, že začíná podle konvence v levém horním rohu a daný povrch zaplňuje konvenčními znaky zleva doprava po řádcích až na konec stránky. S Friedrichem A. Kittlerem, který nevnímá jednotlivé způsoby zápisu jako rovnocenné a nerozlišuje ani proměny události psaní v různých dobách a kontextech, Vilém Flusser polemizuje: není pravda, že by psací stroj omezoval svobodu gesta psaní. Naopak. Psaní na stroji, jak si všimli jeho příznivci už na sklonku 19. století, je rychlejší, méně namáhavé a pomáhá překonávat limity, kvůli nimž je pro některé pisatele obtížné psát rukou (psací stroj byl zamýšlen také jako kompenzační pomůcka pro slabozraké i pohybově handicapované pisatele). Psací stroj či jeho „upgradovaná verze“ v podobě PC s textovým editorem „dovoluje překračovat pravidla gesta lépe než pero, a to právě proto, že tato pravidla zdůrazňuje“.⁶

Manuální psaní si zpravidla osvojujeme dříve nežli desetiprstovou hmatovou metodu psaní na stroji, resp. nyní kancelářského psaní na klávesnici, ze kterého je možné složit státní zkoušku a účastnit se mnoha mezinárodních soutěží. Klávesnice či dotykový displej však komukoli dovoluje „psát“ už tehdy, porozumí-li významu znaku dané klávesy. Nicméně je třeba mít na mysli, že vývoj písma je spojen s různými technologiemi – a to nejen v případě strojového psaní. Během několika tisíciletí prošlo také manuální psaní dlouhou řadou variantních realizací spojených s rozličnou hmotnou kulturou. V posledních dvou stoletích spojených v euroamerické kultuře „jen“ s přechodem od seříznutého brku či násadky a lahvičky inkoustu k plnicím a kuličkovým (propisovacím) perům, přičemž vedle psaní na papír školáci zažívali zápis křídou na tabuli a v rukou drželi svou vlastní dřevěnou tabulku s přivázanou křídou a houbičkou či tabulku pokrytou vrstvou vosku, do které ryli a zahřátím voskovou vrstvu opět uhlazovali.

Také psací stroje prošly vývojem zahrnujícím velmi rozličné technologie.⁷ Jejich historie sahá nejméně k roku 1714, kdy si Henry Mill nechal patentovat první mechanický psací stroj, jehož podoba dnes už není známa. V konkurenci různých patentů na sklonku 19. století vítězil psací stroj opatřený klávesnicí dodnes označovanou podle řazení kláves QWERTY. Na přelomu 19. a 20. století se prosadila nejen v Americe, ale i v Evropě. Nejprve samozřejmě v administrativě. A psaní na stroji se po první světové válce stalo vcelku běžnou součástí středoškolského vzdělávání ekonomického směru. Konkurence manuálního psaní s psaním desetiprstovou hmatovou metodou tedy přetrvává více než století, přičemž už řadu let čelí konkurenci audiovizuálních záznamů, jak je umožňuje diktafon, magnetofon, mobilní telefon či tablet.

Konkurenci jednotlivých technologií však nelze jednoduše interpretovat jako protiklad. Jay David Bolter v knize Writing Space, z níž Tvar otiskuje v tomto čísle ukázku, zdůrazňuje, že každá technologie psaní vzniká z interakce mezi fyzickým materiálem a lidskou potřebou a postupem práce. Bolter tvrdí, že nové médium nikdy zcela nenahrazuje médium starší. Totéž můžeme konstatovat i o technických prostředcích psaní – i nové technologie si půjčují a reorganizují charakteristiky psaní ze starších technologií a přetvářejí jejich kulturní roli.⁸ Strojopis sice znamenal přiblížení rukopisu tištěnému dílu, nicméně strojové psaní přebíralo konvence manuál­ně psaného textu, zmíněnou linearitou počínaje a způsoby zdůraznění textu podtržením konče. Novější a starší technologie psaní zůstávají ve významotvorném napětí.

Předpokladem rovné startovní čáry různých technologií je jejich samozřejmé ovládnutí a přijetí autorem. Klávesnici psacího stroje kdysi inspiroval mechanismus klavíru. Marschall McLuhan připustil, že psací stroj v sobě spojuje skladbu a publikování; technologie strojového psaní tedy podle něj vede ke zcela novému postoji k psanému a tištěnému slovu: změnilo jazykové a literární formy.⁹

Představa psacího stroje jako „literárního klavíru“ a spisovatele jako skladatele symfonické hudby ovšem není nová, začala se objevovat brzy po prosazení psacího stroje do administrativy, ale i do redakční a literární práce (např. Geo Carl Mares v The History of the Typewriter, 1909). Při obhajobě pojetí psaní jako technologie zvolil analogii mezi hudební a literární oblastí také Walter J. Ong. Hudebník si musí osvojit danou techniku hraní natolik, aby se stala psychologickou součástí jeho osobnosti. V případě psaní jako technologie na poli literatury došlo k ještě hlubšímu zvnitřnění nežli v případě interpretace hudby.¹⁰

Volba způsobu manuálního či strojového psaní úzce souvisí s autorským vnímáním textu. Proměna technologie psaní, kterou přinesl psací stroj, totiž znamenala narušení doposud pevné triády autor–rukopis–dílo, proměnil intimitu psaní, tj. vzdálil rukopis od autora a přiblížil jej vnějšími atributy tištěnému dílu. Rukopis byl přitom dlouhá léta považován za vyjádření osobnosti svého původce.

Psací stroj ovšem vrátil do hry i další způsob „psaní“ či „záznamu“. Někteří autoři dávali před vlastním psaním přednost diktátu. Alex Goody proto zdůrazňuje, že právě objev psacího stroje „odstranil přímou fyzickou spojitost mezi pisatelem a textem a měl silný vliv na pozici autora a pojetí textu“.¹¹ Psací stroj s sebou přinesl i genderovou revoluci: médiem se stala písařka vzpřímeně sedící za psacím strojem. Goody poněkud pozapomněl, že do události psaní tak opět zavanul duch někdejších středověkých skriptorií a tiché psaní počítající s tichým čtenářem se otevřelo opět směrem k oralitě.

Nové technologie autorovi doslova uvolňují ruce. Písařku nyní mohou nahradit počítačové programy. Diktovat je tedy možné přímo „do stroje“ a psaný text se generuje sám, ve zvoleném fontu, v dané grafické podobě. Kufříkový psací stroj si do kavárny bral málokdo, nyní jsou tváře za kavárenskými stoly ozářeny bledým světlem obrazovek. Jsou však nástroji literární tvorby tak, jak jimi před sto lety byla tužka vypůjčená od vrchního a ubrousek, pivní tácek či manžeta bílé košile?

Nakolik nové technologie zasáhly do proměny recepce literárního textu, je možné pozorovat na literárních čteních a básnických performancích. Co ale znamená, že na léta neměnné klávesnici přibyla klávesa delete? Jaké důsledky mají pro produkci textu klávesové zkratky Ctrl+A, Ctrl+C, Ctrl+V? Nakolik narušily linearitu psaní? Kolik se ztrácí výpovědí o události psaní, když vpisování, škrtání a přepisování zůstává skrytou fází rukopisu?

Analýza doposud mnohdy skrývané, nicméně řadou autorů tematizované události psaní, může přinést nový vhled do vztahu autora a produkce textu a dovoluje klást otázky po funkčních proměnách a projevech literární subjektivity. Na jedné straně stojí rukopis a ideál osobní, autorské knihy, kdy vznikající text autor modeluje jako komplexní literárně-výtvarný objekt. Takovými projekty v českém prostředí byly např. autorské knihy Františka Bílka nebo Josefa Váchala, který jako výtvarník pro obálku básnické sbírky Ruce Otokara Březiny místo běžného písma příznačně zvolil Březinův autograf. Na druhé straně pak situace, kdy proměna technologie psaní vedla k proměně autorské poetiky. Například Vítězslav Nevzal přiznává, že verš jeho Edisona inspiroval rytmus psacího stroje. Ani pro interpretaci románu Na cestě rozhodně není bezvýznamná podoba jeho rukopisu: Jack Kerouac jej psal kontinuálně na stroji na nekončící svitek papíru. Bez psacího stroje a anonymity jeho písma by nebyla myslitelná konkrétní poezie. I pro Bohumila Hrabala se stala „atomová šrajbmašina“ nezbytným psacím nástrojem. Stroj německé značky Perkeo z roku 1905 disponoval pouze velkými písmeny bez diakritiky, první Hrabalovy texty tak – alespoň v očích Egona Bondyho – byly svébytnými grafickými listy.¹² Artefakty. Novější psací stroj značky Torpedo by pak mohl potvrdit či vyvrátit Hrabalův známý dovětek prózy Obsluhoval jsem ang­lického krále: „Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou…“¹³

Proměny technologie mohou radikálně měnit událost psaní. Digitalizace znamená ztrátu fyzického kontaktu s doposud samozřejmou hmotnou podstatou psaní. Proces psaní přestává být činností překonávající odpor matérie. Stačí hlas či letmý dotek a začnou se otevírat nové světy.