rozhovor Kateřiny Piorecké s Danielou Hodrovou

U kulatého stolu jsme se s Danielou Hodrovou sešly nad jejími rukopisy. O samotné události psaní jsme vedly dialog nejen slovem u kávy a čaje, ale i písmem.
 

Píšete rukou. Mluvíte o tom v rozhovorech, vypravěčky na to poukazují ve vašich románech. Liší se váš přístup k psaní prózy a odborných textů?

V tom základním se neliší – prózu i odborný text píšu v první fázi rukou. Velký rozdíl ovšem je ve způsobu, jak tyto texty vznikají. Při psaní prózy respektuji spontánní proud vznikání, jen výjimečně měním pořadí kapitolek, těchto nevelkých úseků textu, které píšu takříkajíc na jeden nádech a výdech, zatímco texty odborné často skládám z částí, které vznikaly do značné míry nezávisle na sobě a z nichž pak vyvstane celek. Rozdíl tkví i v mém citovém vztahu k próze a odbornému textu, mimochodem s postupem let stále méně „odbornému“ v tradiční představě odbornosti, rukopisy prózy zachovávám, rukopisy odborných textů zahazuji. Souvisí to i s tím, že „rukopisnost“ prózy – tahy písmen, vsuvky, přetváření textu ve fázi rukopisu – se mi zdá podstatná z hlediska geneze smyslu, který se tak viditelně ukazuje jako „dění“.

Chápete gesto psaní jako konstruktivní, konstitutivní proces? Nebo je to akt drásavý, invazivní, dodnes demonstrující snahu „vrýt se“, skrývající se i v metafoře „vrýt se do paměti“?

Gesto psaní je pro mě převážně gestem konstitutivním – v rukopisu vzniká z vět svět. Necítím potřebu se psaním do světa vrývat, zasahovat, ale vepisovat do něj svůj svět. Proto je pro mě v souvislosti s textem důležitá metafora pletení, splétání, ne rytí. Zjednodušeně může být mezi splétáním a vrýváním spatřován rozdíl mezi „ženským“, měkkým, a „mužským“, tvrdým, psaním. I psací nástroj je při tom důležitý – pro mě momentálně nepříliš kladoucí odpor. Když pero zadrhne, náplň skončí, vnímám to jako zásah do samého textu, do vyvstávání smyslu, který se jakoby zásahem vyšší moci problematizuje, text není plynulý, trhá se, drobí. Na druhé straně však dávám přednost drsnějšímu papíru, tedy v jistém smyslu určitý odpor potřebuji, rozhodně to však není – zpravidla není – zápas s papírem, jak o tom píšu v Thétě, tam se jedná o určitou nadsázku. 

Jak důležité jsou pro vás vnější souvislosti události psaní? Spojujete je s jedním místem, situací, rituálem?

Ano, psaní má pro mě rysy rituálu, pokud vezmu v úvahu, že se odehrává po určitou dobu, většinou kolem čtvrté, hodinu, hodinu a půl, po kterou píšu jednu kapitolku, a většinou u svého psacího stolu v pražském bytě. Někdy toto omezení dokážu překonat, psát i ve venkovském domě, v prostém altánku, kde za plotem vede dost frekventovaná silnice a také jsou tam umístěny kontejnery na odpad, někdy se od této situace, zdánlivě nepříznivé, dokážu odpojit. Letos v létě se mi to podařilo několikrát.

Nedávno proběhl spor o způsob výuky psaní v prvních třídách základních škol. Nové písmo Comenia Script, které – jak je běžné v anglosaském prostředí – je nespojité a vizuálně se přibližuje písmu tištěnému, vyvolalo bouřlivou diskusi. Podle neurolingvistů rozlišujeme tištěné písmo přibližně čtyřikrát rychleji nežli ma- nuálně psané. Ztrácí se s novým písmem „pouze“ individualita rukopisu?

Individualita se ztrácí dozajista, ale děje se tak v duchu doby. Rukopis se časem stane čímsi archaickým, nesnadným, posléze se jím budou zabývat jen znalci. Neotiskuje se do něj pouze individualita, ale přímo duše, je neopakovatelný, jedinečný podobně jako chůze, rukopis nohou, a proměny rukopisu během lidského života zrcadlí proměny člověka, jeho duše. Po této stránce je ztráta rukopisné fáze, globalizace psaní prostřednictvím psaní na počítači dost zásadní. Nehledě na to, že způsob psaní nepochybně ovlivňuje způsob myšlení. Proto je i otázka zavádění nového typu písma do škol vnímána jako důležitá. Dosud je takto vnímána. Psaní není jen prostředek komunikace vnější, v širším smyslu je i prostředkem komunikace vnitřní, kterou se člověk s člověkem dorozumívá přímo, podobně jako mimikou. Tento typ komunikace se strojopisem pochopitelně mizí. Orientovat se mezi lidmi bez rukopisu, který nás prozrazuje, nad nímž nejsme pány, je a bude mnohem obtížnější.

Zbytek rozhovoru najdete v Tvaru 17/2013.