Karel Piorecký: O diskusi, které se nechce spát

Článek Evy Klíčové „Kritéria lyrického věku“ (Host 6/2013) probudil už pomalu usínající debatu o literatuře a její politické a sociálně kritické angažovanosti k až překvapivé živelné aktivitě. Přitom šlo o relativně bezvýznamnou glosu postavenou na dvou náhodných příkladech a autorčině dojmu, že „připomínají sekyrnická padesátá léta“ a že se vrací nebezpečná ideologizace literatury. Tato debata má slabý spánek. Stačí málo a probouzí se uprostřed snu. A trvá to už více než deset let. Tento fakt sám o sobě je pozoruhodný a svědčí o tom, že se současnou českou literární kulturou není něco v pořádku. Nevyřešená otázka vztahu literatury a politiky na ni působí jako trauma.

Duch do pasti vedoucí

Devadesátá léta 20. století česká literatura prožila v duchu pochopitelné a programové apolitičnosti. Paradigmatickými se tehdy staly názory Jiřího Kratochvila, který např. ve stati „Česká literatura a politika“ v roce 1993 tvrdil, že „není nic navzájem si vzdálenějšího než politika a literatura, a tyto dva prostory se dotýkají jen proto, aby literatura byla snad obranou individuální svobody před jakoukoliv politickou manipulací a snad obranou duše před jakýmkoliv inovativním kolektivním duchem“ (Tvar č. 27–28/1993). Kratochvil přitom vycházel z předpokladu, který se nutně ukázal jako mylný, a sice že Listopadem končí dlouhé období mající počátek v národním obrození, během něhož česká literatura „šla ruku v ruce s politikou“, a že je překonáno díky mladým básníkům, zejména pak Jaromíru F. Typltovi. Je poněkud absurdní představa, že česká literatura žila dvě stě let v nepřirozené vazbě s politikou, z níž ji vysvobodí až devadesátá léta. I kdyby s onou nepřirozeností měl Kratochvil pravdu, už dávno během oněch dlouhých dvou set let by se relace literatura–politika stala součástí identity české literatury, totiž součástí její přirozenosti. Je ovšem naopak zcela přirozené, že se literární diskurs dostává do kontaktu či konfliktu s jinými typy veřejných diskursů, včetně toho politického. Proklamovaná „autonomie“ literatury (jejíž význam by spíše vystihovalo slovo separace) by přicházela v úvahu pouze u textů, které neopustí zdi spisovatelova bytu – u textů zveřejněných je vazba k mimoliterárním kontextům a skutečnostem daností, ať už s ní autoři vědomě pracují, nebo ji popírají. Devadesátá léta byla z toho hlediska anomálií, pro kterou bychom v dějinách literatury hledali těžko obdoby. Kratochvilovský koncept apolitické literatury byl de facto sebeklamem, který českou literaturu přivedl – slovy Miroslava Balaštíka – do pasti estetismu (Dokořán č. 22/2002).

Politická profilace literárních časopisů

Na přelomu tisíciletí se začaly objevovat pokusy o posílení kontaktu literatury se společenskou a politickou realitou. Za první z těchto pokusů lze označit proměnu Literárních novin po nástupu Jakuba Patočky v roce 1999 do čela jejich redakce. Ta, jak je dobře známo, neproběhla právě šťastně. Literárky pod Patočkovým vedením ztratily své literární zaměření a staly se především publikační platformou politických komentátorů. Pro většinu aktérů literárního života byla nepřijatelná především jednoznačně stranická profilace listu.

Po rozkolu v redakci Literárek značná část redaktorů přešla v roce 2005 do nově vzniklého týdeníku A2, který se hned v editorialu prvního čísla rovněž přihlásil k záměru navázat kontakt mezi literaturou a politikou, byť v poněkud odlišné podobě: „Myslíme si, že nahlížet společenské a politické dění prizmatem kultury může být nejen užitečné, ale i zábavné. Současná kultura je v pohybu, je otevřená světu, nedá se uzavřít do specializovaných zásuvek (grantových, oborových, publicistických, národních). Není bezzubá. Nutí člověka být ve střehu, v omylech si tvořit názory a kritéria, být vášnivě pro či proti. Pro tento pohyb chceme mít vhodné místo, třeba týdeník A2.“

Když v roce 2009 převzala vydávání Literárních novin společnost Litmedia a šéfredaktorem se stal Zbyněk Fiala, přišlo další programové přihlášení se ke kontaktu literárního periodika a politiky: „Chceme jít hlouběji do parlamentních diskusí. [...] Nepochybujeme o tom, že [...] Literárky budou znovu významnou veřejnou tribunou a nepominutelným čtením pro každého, kdo chce se zorientovat v našem chaotickém světě a něčeho reálně dosáhnout.“ (Literární noviny č. 21/2009) 

Před deseti lety jako dnes

Kontakt literatury a politiky se ale neobjevoval během nultých let nového tisíciletí pouze v podobě programových textů literárních periodik. Průběžně se spolupodílel i na utváření jejich obsahu. Už v roce 2003 otiskl Host titulek „Současné angažované básně“ a pod ním úvodní slova Martina Stöhra: „Sledujete-li debaty kolem současné poetické tvorby, jistě vám neunikla jedna z otázek, které se periodicky vynořují. Je dnes poezie už jen kultivovaně pěstovaným autismem, nebo má stále co říci k záležitostem takzvaně veřejným?“ (Host č. 6/2003)

Rovněž v ročníku 2003 Host otiskl rozsáhlou anketu, v níž 42 českých literátů odpovědělo na otázku „Jak se v posledních třinácti letech změnilo postavení a funkce literatury?“. Odpovědi byly pochopitelně značně rozdílné, přesto však kritické hodnocení záměrného odstřižení literatury od politiky se v odpovědích objevilo relativně často. Vladimír Justl kromě jiného napsal: „Po Listopadu 1989 nabyli mnozí tvůrci a komentátoři literatury přesvědčení, že literatura (a umění vůbec) nemusí, a vlastně ani nemůže plnit takzvané zástupné úlohy. Jenže literatura měla vždy (tu viditelněji, tu skrytěji) také zástupné funkce. Bojovala za jazyk, národnost, občanskou rovnost, právní řád, sociální spravedlnost...“ (Host č. 8/2003) Na nenormální potlačení mimoestetických funkcí literatury upozornil i Antonín J. Liehm: „Tok řek se obrátil, moře teče do Vltavy, podzemní prameny zmizely, slova o svědomí národa znějí směšně, starost tvůrců literatury o jazyk mimo literaturu je pryč... A my si to ještě pochvalujeme, nevede se o to žádná pře.“ (tamtéž) Po obnově kontaktu, či spíše konfliktu literatury a politiky volaly osobnosti, které by těžko kdo mohl obvinit z nostalgie po starých pořádcích, např. Martin Machovec: „Tak jako svět politiky nutně potřebuje získávat zpětnou vazbu od světa umění a literatury, tak zcela nutně se umění a literatura nesmí spokojit s rolí »čistého umění« a musí se »plést« do politiky, nemá-li zajít na úbytě.“ (Host č. 6/2003)

Pochopitelně se v této anketě ozývaly i hlasy velebící odklon literatury od společenských funkcí. Za všechny uvedu výroky Jana Štolby: „Myslím, že literatura přes noc ztratila punc národního, morálního, společensko-kulturního či jakého ještě arbitra a že je to dobře. Její funkce byla s odpuštěním »zprivatizována«: je dnes soukromou instancí, volně se nabízející různostem osobního vkusu.“ (Host č. 8/2003) Už před deseti lety nemohla nezaznít slova o ideologii a literatuře, např. od Milana Uhdeho lakujícího tehdy skutečnost poněkud narůžovo: „Dnešní režim je ideologicky neutrální, nemá cenzuru a vydávat, přesněji řečeno šířit svá díla smí každý.“ (Host č. 6/2003)

Anketu uzavřel Lubomír Machala esejem „Obnovení svéprávnosti“ (Host č. 10/2004), v němž došel – jak dnes vidíme – k poněkud předčasnému závěru že „polistopadový vývoj nakonec potvrdil, že literatura byla, je a bude politikum (ovšemže: mimo jiné). A že si nedá nic předepisovat. Ani od samotných spisovatelů.“

Slovo „angažovanost“ se na obálce Hosta ocitlo opět v sedmém čísle ročníku 2008, které z tohoto pojmu udělalo hlavní své téma. Motivací ke vzniku tohoto tematického čísla byla otázka „Patří politika do literatury?“, kterou (nejen) redakce Hosta už delší dobu pociťovala jako naléhavou. Miloš Urban na ni v úvodním textu čísla odpověděl jednoznačně: „Ano, ale jen málokdo zvládne obojí spojit tak, aby ani jedna složka nezastínila druhou nebo neztratila na přesvědčivosti.“ (Host č. 7/2008) Eva Kantůrková stejně rozhodně v hlavním rozhovoru čísla konstatovala, že „politika a román se vylučují“. Ostatně i anketa ve zmiňovaném čísle Hosta vyzněla rozpačitě a rozporuplně. „Slovo »angažovanost« je pro mou generaci mrtvo. Ale další generace je může vzkřísit,“ poznamenal ve zmíněné anketě Jaroslav Erik Frič a relevance jeho slov se v českém literárním životě brzy potvrdila. Na stránkách Tvaru se v témže roce rozvinula debata o angažované poezii, jejímiž hlavními aktéry byli příslušníci oné „další generace“. Tato debata je myslím dosud dobře přítomna v paměti čtenářů Tvaru, tak si její rekapitulaci odpustím.

Diskuse ve xenofobní fázi

Napsalo se toho a prodiskutovalo už hodně. Ale bez výsledku. Českou literaturou stále obchází duch devadesátých let, který pod heslem „autonomie literatury“ slibuje ráj a varuje každého, kdo by se byť jen v myšlenkách přiblížil k představě literatury komunikující se společenským děním. Na dikci hojně diskutovaného článku „Ideologie a literatura“ (A2 č. 17/2013) je dobře patrné vědomí autorů, že se svým textem vzápětí dostanou pod spršku nařčení a nadávek – a tak s nadhledem a sebeironií sami sebe označí za „novodobé kádry“ a raději předem přijmou absurdní roli likvidátorů odlišného názoru, aby ji nemuseli posléze vyvracet: „Strach, že chceme vymýtit »básníky, kteří si píšou pro hrstku sobě podobných«, je oprávněný. Hlásíme se totiž, zcela individuálně, o svá práva – tentokrát nikoli jen kritiků či teoretiků, ale především o práva čtenářů.“ Tato slova ovšem rozrušila např. Jaromíra Typlta natolik, že na Facebooku zvolal: „Strašná věta. Lágry z ní jen čiší.“ (Vulgarizace této diskuse jde myslím do značné míry na vrub její facebookové odnože, kde se to jen hemží ještě mnohem hrubšími výrazy a iracionálnějšími výroky.)

Bouřlivé reakce vyvolal článek Bělíčka a Svobodové, domnívám se, také proto, že je skvěle napsaný a argumentačně silný. Proti promyšlené argumentaci nebyla postavena promyšlená protiargumentace – autoři začali být naopak chytáni za slovo a vytržené části jejich vět kladeny vedle stejně účelově vytržených vět ze „statí klasiků marxismu-leninismu“. Jako by se tím mohlo cokoli doložit. Dokládá se tím jediné – a sice skutečnost, že někteří aktéři současného literárního života trpí fobií z jakékoli formy levicového uvažování o společnosti a kultuře, resp. ze všeho, co by ji mohlo připomínat. Jakmile zahlédnou podobnost s rétorikou dob minulých, uchýlí se ke xenofobním výpadů např. proti domnělému „neobolševizačnímu kádrování“ (jak to učinil Karel Dolejší v Britský listech 25. 9.). V oblasti současného výtvarného umění či divadla jsou takovéto postoje naprosto nepředstavitelné.

Pokřikování tohoto typu by bylo pouze komické, kdyby se neodehrávalo ve společenském kontextu sílícího neonacismu a fašizace i tzv. spořádaných občanů. Obráncům literatury proti levicovému nebezpečí možná uniklo, že někteří aktéři probíhající diskuse o literatuře a ideologii jsou už delší dobu v hledáčku extrémní pravice a figurují na seznamu „Hnusáků a úchylů“, případně „Xenofilů“ či „Neomarxistů“ na webu www.white-media.info. Doporučuji všem zastáncům apolitičnosti či autonomie literatury, aby si tento web důkladně pročetli a přehodnotili svůj pocit ohrožení ze zaručeně „neobolševických“ textů Adama Borziče, Ondřeje Slačálka a dalších. Řadit se ke stoupencům většinového názoru, který více než dvacet let dominuje české literární kultuře, a při konfrontaci s odlišným názorem si stěžovat na ohrožení, je přinejmenším trapné v porovnání s reálným ohrožením některých stoupenců menšinového názoru. Je rovněž poněkud zarážející, že našim literárním antikomunistům zřejmě nevadí každý týden vycházející a otevřeně komunistický literární časopis Obrys-Kmen, nevadí jim ani, že Literární noviny vlastní bývalý agent StB, nevadí jim, že jiný někdejší komunistický agent byl po roce 2009 jejich šéfredaktorem. Ono totiž v jádru nejde o politické postoje a ideje, které by snad neměly do literatury vstupovat, ale o averzi vůči jakékoli alternativní vizi literatury.

Za literaturu stále stejnou

Článek Jana Bělíčka a Marty Svobodové vadí především proto, že přesvědčivě ukázal jinou představu o literatuře (čehož autoři Obrysu-Kmene nejsou schopni). Proto vadí i Buddeusův plán vnést do českého prostředí literární konceptualismus (pokus o jeho zesměšnění si neodpustil Petr Král 9. 9. na webu Martina Reinera). O digitální poezii se pro jistotu v Čechách ani nikdo nepokouší. Česká literatura trpí strachem z jiného. Trpí xenofobií. Ideálem zůstává model apolitické autonomní literatury tematizující pouze samu sebe a úzkostlivě se bránící jakýmkoli experimentům a nejistotám. Vše ostatní (dokonce i bytostně vnějšková „teorie“) je nebezpečné a nežádoucí a vůči „normálnímu“ většinovému pojetí literatury nepřizpůsobivé. Nejsnazším prostředkem, jak nepřizpůsobivé přizpůsobit, je potom popření samotné možnosti teoretického uvažování o budoucích podobách literatury s odkazem na to, že „chtít a požadovat po básníkovi a poezii vůbec cokoli“ je nakročením k totalitarismu, jak jednoznačně napsal Bruno Solařík ve své stati „Na milost a nemilost“ (Britské listy 1. 10.). „Tohle je v zásadě válka teoretiků proti poezii,“ vyjádřil se v souladu se Solaříkovým postojem Jaromír Typlt na svém facebookovém profilu 20. 9. 

Zastánci separace literatury v literárním sporu používají politické pseudoargumenty a ahistorické paralely. To považuji za nekorektní a nepřijatelné. Literaturu vždy (v demokratických i nedemokratických společnostech) modelovali jak autoři svými literárními texty, tak kritici a teoretici svými úvahami nad nimi. Dělo se to v demokratickém prostředí první republiky, postupovali tak autoři Manifestu české moderny, v 90. letech 20. století to se značným zápalem pro věc činil především Jaromír Typlt atd. Měli bychom být spíše rádi, že stav české literatury ještě někoho natolik zajímá a trápí, že je ochoten dávat jí teoretické podněty a nabízet programní vize. A jsme opět u ducha devadesátých let – Martin Reiner na jejich sklonku prohlásil, že básníci nepotřebují kritiky, protože sami rozumí hodnotě svých textů nejlépe (byť jeho manifest neoklasicismu skýtá jistou naději v nadsázce a sebeironii). Se stejnou logikou po 16 letech odmítají Jaromír Typlt, Bruno Solařík a někteří další teoretizování o literatuře, resp. zlé teoretiky, kteří by jim snad chtěli cosi vnutit.
 

Jediný, kdo by se měl bát o svůj osud, je sám duch devadesátých let. Už dávno měl odpočívat v literárním nebi. Místo toho nám tu stále straší.