Luxus lásky k Itálii

Henry James: Italské hodiny
Z angličtiny přeložila Petra Martínková
Leda a Rozmluvy, Praha 2013
 

„[…] toulal jsem se první den nazdařbůh městem a coby valet de place mne vodila náhoda. Posloužila mi na výbornou a předložila mi to nejvybranější […]“

Často si ve shonu za zdánlivě nezbytnými věcmi a poctami neuvědomujeme, že tou nejcennější – vpravdě luxusní – komoditou je čas, respektive ty hodiny, jež strávíme přesně tak, jak bychom si přáli. Pyknický zevloun a původce těchto dvaadvaceti cestopisných črt-esejů to věděl až příliš dobře: „[…] při vzpomínce na odvanuté hodiny tolik prodchnuté krásou zatíží duši vědomí momentální ochuzenosti. Ach, ty závratné hodiny prostoupené světlem a mlčením – kdo je jednou okusí, ten už jednou provždy nabude stran potěšení strašlivých nároků.“ Do Itálie podnikl v letech 1867–1907 na tucet cest a vycizelované zápisky z nich vyšly poprvé v roce 1909, tedy sedm let před jeho smrtí. Tehdy už byl James občanem Evropy – na samém sklonku života přijal na protest proti liknavosti Spojených států na počátku první světové války anglické občanství a ze své evropské Grand Tour – její jednotlivá zastavení jeho evropská anabáze celkem věrně kopíruje – se už nevrátil. Chce-li s ním však čtenář procestovat Itálii, musí chtě nechtě nejdříve přistoupit na jisté podmínky.

Pravidla hry

1.

V osmé z črt, nazvané Z Chambéry do Milána, se James ve francouzském Chambéry, „pouhé čtyři hodiny od Ženevy“, těší na dosud nepoznané rozkoše: do Itálie co nevidět prosviští „osmimílovým tunelem, dočista jako kulka hlavní pušky“. Dnes se vzdálenost z Chambéry do Ženevy ujede pomalou jízdou za hodinu, svižnou za čtyřicet minut, rabijáckou za třicet. Jamesovo století sice zrychlovalo, on sám však byl (nejen) v tomto ohledu velký konzervativec a spíše ho zahlédneme v kodrcavém kočáře, na hřbetu koně, ve fiakru nebo jako osamělého chodce v ulicích a na prašných cestách za městskými hradbami. James stojí souhrou okolností věčně mezi starým a novým: mezi Novým světem a starou Evropou, tváří v tvář nové, sjednocené Itálii a novotám svého století. Není těžké uhádnout, na jakou stranu se povětšinou přiklání: „Vaporetti [parníček, benátské „vodobusy“] zjevně přispěly nejen k úpadku gondoliérů, už tak dosti stíhaných osudem, ale i ke zkáze paláců, jejichž základy svými vlnami podemílají, a jestliže připravila Canal Grande o jeho příslovečný poklid, zabezpečila současně pro všechny »rychlou přepravu«, vyjádřeno newyorským obratem, a umožnila všem – pravda, vyjma těch, kdo se k nim ani za živý svět nesníží – honit se po Benátkách se stejnou zběsilostí, s jakou se uhání po Manhattanu. U záhodnosti onoho výsledku není nutno se pozastavovat.“

Tedy jestliže do Itálie s Jamesem, pak jeho krokem, jinak hrozí, že se koncentrovaná rafinovanost rychle přejí. Jen pokud čtenář úměrně zvolní tempo, může si vychutnat mnohačetné aluze, rozkošnickou ironii, a styl…
 

2.

…styl, rozkošatělou syntax a vlastně strategii, ke které při překladu přistoupila Petra Martínková. S postupujícím věkem narůstala i pověstná délka Jamesových vět – nahlédneme-li do předlohy, zjistíme, že některé z nich se táhnou přes celé odstavce i strany. Překladatelka – podle svých slov – nesáhla při převodu po dobovém jazyku, ale snažila se – aby dosáhla obdoby pro Jamesův vypjatý styl – současný jazyk dobově stylizovat určitými výrazy a postupy; osobitou rovinu syntaktickou, do češtiny leckdy ne zcela převoditelnou, tak v Jamesově duchu nahrazovala neobvyklou rovinou lexikální. Pokud čtenář přijme i toto pravidlo hry a nezrychlí krok, po chvíli už ho slova jako děva či melanž rušit nebudou a dokonce se dozví, co je to pažit (pokud to na rozdíl od recenzenta už nevěděl) – slov­ní zásoba a invence překladatelky jsou obdivuhodné. Na překladu pracovala rok a během dalšího roku dostával text konečnou podobu ve spolupráci s redaktorem Petrem Matouškem. Ten – mimo jiné – přizpůsobil poznámky (rozumně vřazené až na konec) pro český kontext. Vyjma poznámek knihu doplňuje rejstřík a slovníček (obsahující hlavně slova francouzské a italské provenience).          
 

3.

Čtení citelně ulehčí jakákoliv minulá cesta do Itálie (jinam než do Rimini), solidní zázemí ve výtvarném umění nebo alespoň ochota nechat Jamese chvíli odpočívat někde na vyvýšené terase nad Arnem a sám si dohledat, o čem je to vlastně řeč.

Části věnované Benátkám, „nejkrásnější ze všech kobek“, jsou nabity odkazy – přímými i skrytými – na malíře benátské školy, některé ze stran se prostupují v paletu barev, realita a obrazy se prostupují: „Nikde […] se umění a život nezdají tolik prolnuté a takříkajíc srostlé. Veškerá nádhera světla a barvy, veškeré benátské ovzduší i veškeré dějiny Benátek se skvějí na stěnách a na stropech místních paláců; všechen um starých mistrů, všechny výjevy a vize, jež nám zanechali na plátně, jako by se tetelily v paprscích zdejšího slunce a mihotaly se na vlnách.“ Podobně arkadická krajina v okolí Říma – Campagna – připomíná v autorově podání plátno Clauda Lorraina. James rád při popisu vykresluje žánrové obrázky, malířská terminologie je všudypřítomná: „Když na slunci před klášterními vraty vyspávají tři contadini s osmahlou hrudí a odcházející mnich přes ně šine svůj stín, stěží podle mne naleznete v Římě scénu, jež by štětci hověla víc. Jestliže však prodlíte pohledem u všeho, na co by se hodily vaše vodové barvy, pak k lateránské bazilice sotva dospějete.“ Nutno dodat, že oproti černobílým ilustracím Josepha Pennella, jež text doprovázejí, z popsaných stránek barvy doslova prýští.
 

Rozkol mezi starým a novým řádem

Američan, jenž ochotně zabloudil na své evropské Grand Tour, se do Itálie dostal až po jejím sjednocení. Z vlastní zkušenosti mohl však posoudit proměnu Říma – ten byl k Itálii připojen až roku 1870: „Poutník, který znával Řím coby papežské hájemství a vrátil se doň v průběhu loňské zimy, musel ihned postřehnout, že okolí prošlo závažnou změnou: takovou, která nepřála scenérii, koloritu ani »stylu«.“ Jako ctiteli Renana mu sice nevadí, že katolické náboženství ztrácí na autoritě, ale s rozpaky popisuje civilnost a přístupnost prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II.: ten vyskočí z drožky u Quirinálu a jako by nic od zástupu mužů a žen přebere jejich supliky. Aristokratickému Jamesovi chybí okázalá reprezentace papežského majestátu.

V Benátkách se mu nelíbí tehdejší rekonstrukce sv. Marka, nelíbí se mu vlastně vše, co necitelně – mnohdy s vidinou zisku – uhlazuje a přeblýskává původní zašlost. Benátské Lido přisuzuje sjednocené Itálii a prý se podrobuje ničemným inovacím (tj. nabírá dnešní podoby). O Spezii zase poznamenává, že toto město zohyzdila prosperita.

James ale nestraní jen starému – třebaže je má raději – není jednostranný a zavilý (jako Ruskin, kterého místy ironizuje), právě tak to není snob, jeho biotopem nejsou pouze galerie a kostely: v Benátkách i Janově si všímá chudoby, popisuje setkání s venkovany, benátský svátek Redemptore nebo římský karneval. Sám dokonce Itálii obhajuje v „pachtění za budoucností a aktivním saldem“, chápe, že ji všichni nemohou nazírat byronovsky, ruskinovsky, artisticky, poeticky a esteticky: „Zřídilo si [mládě, tj. mladá Itálie] v Římě tramvajovou linku, od Porta Popolo k Ponte Molle, a já ho už v duchu vidím, jak se tímto prostředkem demokratické dopravy vítězoslavně řítí dohledné budoucnosti vstříc.“

Autor črt si opakovaně posteskává, že minulost se proměňuje v muzeum bez vazby k přítomnosti. Benátky – a potažmo celá Itálie – mu před očima nabírají podobu kolosálního mauzolea, jež u vstupu chrání turniket. A samozřejmě mu – samotáři, který se v jednom z dopisů zmiňuje o tom, že měsíc nepromluvil s lidskou duší – vadí „neomalení hosté“, turisté.

Ne náhodou tuto recenzi otevírají slova, kterými Henry James Italské hodiny uzavírá: luxus lásky k Itálii. Po přijetí podmínek mùže být James i milý společník a průvodce. Tedy hlavně pomalu! Kdo nespěchá, stárne pomaleji.
 

Luděk Liška