Bruno Solařík: Úkolování básníků

Přehled

K poznámce redaktorky revue Host Evy Klíčové („Kritéria lyrického věku“, Host č. 6/2013), poukazující na náznaky příklonu některých kulturních časopisů k „politické profilaci a drilu“, se kromě redaktora Tvaru Romana Kandy a šéfredaktora Analogonu Františka Dryjeho vyslovili též redaktoři Ádvojky Jan Bělíček s Martou Svobodovou. Náhled Klíčové za sebe dva posledně jmenovaní redaktoři v podstatě potvrdili, když vyslovili zájem vnucovat tvůrcům politickou objednávku dle svých představ: „Co má být […] hledáním místa literatury ve výrobě? Takové hledání především předpokládá zastřešující ideu a cíl, k němuž směřuje snažení společnosti. Pokud spisovatel hledá své místo ve výrobě, musí takový cíl nutně mít. Nejen že jej musí mít, ale musí také najít cestu, jak k jeho realizaci přispět. To předpokládá jeho bytostnou starost o celek lidstva, o jeho budoucnost. Musí mít touhu se na tvoření této budoucnosti aktivně podílet. […] Jedinou cestou je přestat se opájet nabytou tvůrčí svobodou a začít zase pokorně naslouchat ostatním, nesloužit jen sám sobě či hlasu shůry…“ 

Po mé diskusní poznámce na webu Ádvojky a následných reakcích publikovaných na webových Britských listech, a to mnou („K hledisku v umění“ a „Návod a kouzlo“), šéfredaktorem Tvaru Adamem Borzičem („Slovo a svět: ke sporu o literaturu a ideologii“ a „Odpověď agresivnímu Dolejšímu a omluva B. Solaříkovi a T. Gabrielovi“) a redaktorem Britských listů Karlem Dolejším, se k věci na Alarmu Ádvojky vyjádřil politolog Ondřej Slačálek, který požadoval od umělců tvorbu na dobovou objednávku shodně s Bělíčkem a Svobodovou: „[…] literatura dluží společnost a svůj vztah k ní své vlastní svobodě. Neobnoví-li své napojení na zajímavé momenty praxe, které znovu ustavují lidskou kolektivitu (a jednou, možná, i společnost), bude ve svém přesvědčení o vlastní výlučnosti až parodicky podobná všem ostatním specializovaným subkulturám, do kterých se společnost rozpadla.“ („Zachraňte literaturu. Jde si pro ni Stalin!“)

V reakci jsem zdůraznil nemístnost jakýchkoli pokusů o zasahování zvenčí do tvůrčího procesu. – Do diskuse se pak ve webovém Deníku Referendum znovu zapojil Roman Kanda, komentující mimo jiné rozhovor s Jaromírem Typltem a obracející hledisko rozpravy od autora a vyjádření k textu a čtenáři.

V rámci diskuse se objevil i názor, naznačující dělení tvorby na levicovou a pravicovou, ale šlo vesměs o facebookovou komunikaci, takže nepovažuji za ohleduplné zatím takový názor komentovat.

Pro nebo proti

Ledacos z argumentů mnoha účastníků diskuse nasvědčuje tomu, že byli připraveni na polemiku proti absolutizaci estetické autonomie a proti popírání ideových souvislostí tvorby. Vůči těm, kdo – jak se ukázalo – takovou vzdělávací misi nepotřebují, tito účastníci přesto zaváděli rozmluvu tam, kde navykle očekávali odpor. Na tom ale nesejde. Za dokořán otevřenými dveřmi je čekala stále táž otázka: Jste pro nebo proti úkolování básníků?

Adam Borzič a Roman Kanda z Tvaru prokázali, že jsou zřejmě proti. V zásadě se shodli, že text Bělíčka se Svobodovou je po stránce hodnocení tvůrčího vyjádření víceméně nezpůsobilý. Borzič se proti jmenovaným zastává „hlasů shůry“ a podnětně upozorňuje, že společenská angažovanost umění nepotřebuje vnější pobízení: „K zájmu o svět mě vede spíš prožitek poezie jako takové než radikální ideologie […]. Cítím […] jako přirozené, že se básník zastává utlačovaných, na to nemusím číst Marxe, Žižka ani Badioua.“ – Kanda Bělíčkovi a Svobodové vytýká, že jim podle všeho „jde skutečně o ideologizaci literatury v užším smyslu“. Jejich přiznání, že usilují o „afirmování alternativních návrhů společenské proměny“, komentuje Kanda slovy, že kritika v tu chvíli „přestává být kritikou a scvrkává se v proklamaci a suché programářství“.

Sám jsem vyslovil otázku, jestli teoretizování o tom, co musí umělec dělat a jak má probíhat tvůrčí proces, je vůbec smysluplné a jestli spíš nestojí za to sledovat, jak tvůrčí proces probíhá doopravdy.

Ondřej Slačálek, jak řečeno, se naopak vyslovil de facto pro úkolování básníků: jako logické dovršení teze Bělíčka a Svobodové – o povinnosti svobodomyslného autora být a priori veden určitým politizujícím cílem – se objevuje Slačálkova pohrůžka, že když se jím autor vést nenechá, skončí mezi rozpadajícími se subkulturami, tj. přibližně vzato na smetišti dějin.

Vzniká tak dělicí křivka, jejíž průběh jistě není definitivní. Není to ani linie fronty, ani čára mezi publikačními platformami, hospodskými spolky nebo dokonce politickými postoji: vede skrz ně napříč a odděluje od sebe jen dva odlišné přístupy umělecké teorie k umělecké praxi: organický a nátlakový.

Móda a předpis

Věc by se možná časem projasnila podloženou rozpravou nad tím, jaký je v rámci uměleckého vyjádření vztah mezi estetickou a ideovou složkou tvůrčího postoje, mezi samovolnou a záměrnou součástí tvůrčího procesu atd. V polemice proti úkolování básníků – mám-li mluvit za sebe – nejde o jakousi obranu tmářské estetiky proti osvícenému hledisku nebo obráceně, nýbrž prostě o zaujetí jednoho postoje proti jinému: naslouchání intuitivní empirii proti poslušnosti apriorním ideologizacím. A to nejen v umění a v rozpravách o něm.

Závěrem jedna poznámka vzhledem k náznakům možných nedorozumění: žádný soudný člověk netvrdil a netvrdí, že by ty apriorní ideologizace kultury snad doprovázelo riziko neprodleného příchodu té či oné politické diktatury nebo co – zvlášť v éře zuřícího diktátu trhu. Visí tu ve vzduchu jen hrozba dobového rozšíření určitého naučeně předpojatého úsudku.

Ta hrozba se v kulturní sféře vrací vždy znovu, většinou v šatech již viděného střihu. Nynější volání po závazném sociál­nu, emotivně zaštítěné dikcí patřičných klasiků, podle mě není ani tak popřením, jako spíš naopak obměnou dřívějšího zatloukání kultury warholovsky závaznou tržností. Dané estetické či ideologické zbarvení tu většinou nehraje takovou roli jako ta předpojatost sama. Každá doba má šanci pojmenovat ji dřív, než se z extravagantní módy toho kterého „programářství“ stane předpis kulturního provozu. Nic víc.