Mluvící ryba čili báseň a čas

quid est ergo tempus? – Nevím,
co bylo, ani co bude, co bude předtím, než
řekneme bylo. Motám se v tom a nemohu
polapit konec ani počátek.
Co jest tedy čas? – Když se mě ptáš,
chytám svůj vlastní konec a motám se v něm,
když se však narovnám, a vidím to jasně,
nejsem to již já a nemluvím tvou řečí, 

má slova si snadno poradí s časem,
neboť jsem mluvící ryba
a jako se člověk noří do času
a vyhlíží ven,
já proplouvám člověkem vzhůru a dýchám
vzduch té země, která pro něj
je snem 

umím s časem splynout
a umím sáhnout do hloubky
a slovem urychlit čas věcí,
až smrtí se rozletí na prach
a rozplynou se ve vlnách,
i zpomalit tak, až ve slunci
času usnou a na čas vypadnou z běhu světa
 

Minulý rok jsem tu svou přednášku ukončil básní a ponechal jsem ji tak trochu otevřenou. Jeden z posluchačů se mě poté zeptal, z jaké pozice mluvím – jako básník? Obtížná otázka, protože jsem si ji jednak předem nepoložil, a hlavně proto, že dnes není příliš jasné, co to znamená promlouvat jako básník. Báseň nemá žádnou obecně přijímanou funkci – ne že by neměla smysl, ale něco nového musí vždy znovu vytvořit. Zřetelný je ale rozdíl mezi básní a běžným způsobem řeči, což je možná velmi základní, ale také nejstarší určení poezie. Začal jsem tedy trochu zkoušet, jak se má báseň k běžnějšímu způsobu řeči a co s tím lze dělat. Dnes jsem například básní začal. Kdybych nejprve řekl něco o čase, blížil bych se třeba fyzice, biologii nebo filosofii a všem těmto oborům jde nějak o pravdu. Možná, že filosofii ze všech nejméně, protože filosof si uvědomuje obtíž takového úkolu a říká, že čas je neuchopitelný, filosof by řekněme hledal podmínky nebo pozadí pravdy a toho, jak o čase mluvíme. – Úvodní, latinská slova „quid est ergo tempus?“ jsou ze slavné pasáže Augustinových Vyznání. Zde je delší citát: 

Co jest vlastně čas? Kdo to může snadno a krátce vysvětliti? Kdo jej může pochopiti svými myšlenkami, aby pak vyjádřil slovy? Co jest v našich rozmluvách běžnější a známější než čas? A mluvíme-li o čase, rozumíme mu; rozumíme, i když jiný o něm mluví.
Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětlit, nevím.
 

Co je tedy čas, na tomto místě Augustinus neříká, ukazuje ale velkou potíž ve vztahu času a řeči. – Já dnes začínám básní, a když Augustinova slova vyslovím jako verš, dostávají trochu jiný smysl, proměňují se. – Co to znamená, začínat básní? Řekl jsem, že báseň je zvláštní typ řeči, a jestliže začnu básní, znamená to nasazení určitého tónu: všechno, co následuje, je tímto tónem neseno. Použil jsem obraz „mluvící ryby“, víte, že je paradoxní, protože člověk mlčí jako ryba... Mluvící ryba je nasazením tónu, kterým snad lze mluvit o čase. – Zmiňoval jsem se o pravdě. Jde v básni o pravdu? Nebo snad báseň záměrně lže? Zkusme se na to zeptat.
 

má slova si snadno poradí s časem,
neboť jsem mluvící ryba – 

ptáš se, zda je to pravda?
nevím, – když říkám ta slova,
všechno je nad slunce jasné,
když o nich přemítám pro sebe, v tichu
a sám, rodí se pochybnost, a já nevím,
jsem ale mluvící ryba a proto nemohu mlčet
 

Báseň je možná něco velmi opačného, lze-li to tak říci, než filosofie. Když mluví, všechno je jasné, jakmile zmlkne, rodí se nejistota a pochybnosti, filosofie naopak mnohdy vyslovuje právě pochybnosti. Báseň, dá se říci, pracuje s hlasem, zatímco filosofie s myšlením. Báseň nás vtahuje na jakousi slovní scénu, kde se věci ukazují v jasném světle. Řeč a mlčení se v básni podobají světlu a tmě. Jakmile báseň zmlkne, nemám jistotu o ničem. Nic se nevysvětlilo, ba naopak, nejistota vzrostla o otázku. Co mi to tu říká? Ale tato otázka je docela důležitá, protože utváří jistou distanci, protože ukazuje, že věci není třeba řešit. Protože odnáší někam pryč. Je-li to ryba, pak třeba nad hladinu dne, starostí a nejrůznějších ohledů. Ptát se básně na pravdu nemá valný smysl, jak jsem naznačoval. Když báseň zní, ať nahlas nebo v duchu, nezkoumám, kdo je autorem, kdo si to vymyslel, ale jsem přítomen u slov; jakmile báseň zmlkne, můžu přemýšlet o různých okolnostech, ale to hlavní, znění básně, tím nevysvětlím. Alternativa znění/zmlknutí jde zcela mimo pravdu a nepravdu. Thomas Stearns Eliot vydal v roce 1930 skladbu Čtyři kvartety, z níž budu ještě citovat, protože je to také jedna z velkých nebo patetických básní o čase. Tam podobně hovoří o hudbě:
 

[...] hudba vnímaná tak hluboce,
že člověk nevnímá ji vůbec, ale sám je hudbou,
dokud zní hudba.
(přel. J. Valja)
 

Nedalo by se ale říci, že poezie vytváří jakousi iluzi nebo klam? S tím, zda poezie klame, či nikoli, je to těžké. Ano i ne. Mluvící ryba by ve stejném duchu asi odpověděla:
 

Tak ty se domníváš, že tě jen klamu?
A všechno co říkám, jsou smyšlenky,
podvod a lest? A odkud to tedy, můj milý,
do úst beru? A odkud vůbec beru se já
i moje ústa a odkud to zní?
Proč se mě ptáš a proč napínáš sluch?
Když hovořím, jsem tady, jak slyšíš,
a to není pražádný klam. – A kdybych zmlkla?
Když mlčím, pak přece nejsem, a jediný,
kdo může tě klamat, jsi pouze ty sám.
 

Jaký je tedy vztah básně a času? Je něčím výjimečný, je důvod mluvit zvlášť o něm? Báseň dokáže zaujmout k času postoj, dokáže s ním bojovat, obelstít čas nebo prostě vynechat, dělat, jako že není. A abych se vrátil ještě trochu zpět. Pokud chtějí vědy čas vysvětlovat, poezie se k němu spíše vztahuje a dokáže si s ním alespoň na chvíli poradit, dokáže například věc vyjmout z času. Shakespeare v jednom sonetu vyzývá Múzu a čeká od ní, že dokáže přemoci čas:
 

Kdepak jsi, Múzo, žes už zapomněla,
promlouvat o tom, v čem tkví tvoje moc.
V bezcenných písních rozdáváš se zcela,
námětům nízkým dáváš vznešenost.
Tak už se, Múzo, vzpamatuj a hleď
napravit všechno veršem důstojným,
pro toho zpívej, kdo tě ctí, a hned
najdeš své téma, formu, styl i rým.
Tak čiň se, čiň, mou lásku prohlédni si:
najdeš-li vrásku, třeba jedinou,
co čas už vyryl v její krásné líci,
satiru napiš, do smrti hleď tnout.
Mou lásku zvěčni dřív, než Čas ji srazí,
otup mu kosu, zabraň dílu zkázy.
(přel. M. Hilský)
 

Vidíme tu také, jak je básnická řeč pružná: Shakespearův sonet nabízí hned dvě možnosti, buď se vysmívat tomu, koho čas strhl, anebo jej z času vyjmout.

Kdybychom zkoumali běžné představy o čase, asi bychom došli k prostému konstatování, že se s postupem času, jak stárneme, mění, že člověk v určitém věku o čase neví nic, nepřemýšlí o něm a teprve s pozdějším věkem si utváří konkrétnější vědomí o čase. Marcel Proust má v Hledání ztraceného času tento obraz: minulost je jako jakési chůdy, které rostou spolu se mnou, a čím jsem starší, tím jsou delší a chůze je obtížnější, vratší, až se chůdy nakonec zřítí. Člověk je živočichem, který roste z látky času. Proust uzavírá svůj román konstatováním, že lidé jsou bytosti, „kterým je v prostoru vyhrazeno místo sice tak omezené, ale které zato zase – protože se jako nějací obři vnoření v proud let dotýkají současně dob navzájem úžasně vzdálených, mezi něž se vsunulo už tolik dní – zaujímají nesmírně rozlehlé místo v Čase.“ – Teprve v určitém věku přijde chvíle, kdy si těchto chůd povšimnu – když začínám klopýtat. Pokud to všechno chceme sledovat, musíme se ale trochu proměnit, najít si jiný způsob pohledu. Třeba mluvící rybu, která žádné takové chůdy nemá; tam, kde se člověk klátí a hroutí, ona prostě pluje, jak vysoko se jí zlíbí.

Zbytek Hrdličkova eseje si můžete přečíst v Tvaru 18/2013.