Horuji pro kultivovanou komerci a aktivního čtenáře

V jednom rozhovoru Jan Lopatka říká, že kritika se zabývá věcmi (uměním a literaturou), které nejsou v pořádku. Je podle vás literatura něčím „monstrózním“, výjimečným, nebo je naopak normální součástí naší každodennosti?

Když se budeme bavit o současné literatuře, čímž, řekněme, budeme mít na mysli literaturu polistopadovou, tak nevím, jestli na ni lze použít kategorii „monstrozity“ a každodennosti. Lopatka se vyjadřoval ke zcela jiné literární situaci a zkratka, která by se zde mohla nabízet – tedy že na jedné straně máme nějakou odtažitou, „dehumanizovanou“ a „monstrózní“ literaturu, snad nějaká postmoderní rezidua, imaginativní nebo jakou prózu, a na druhé tu každodenní, snad angažovanou (?) –, neodpovídá současné situaci. Její sváry jsou již jiné. Literatura je podstatně propust­nější ve smyslu vysoká–nízká, výrazným činitelem je komercionalizace, což nemíním nutně v negativním slova smyslu, různorodost literárních kanálů a podobně. Zásadní roli pak hraje to, že literatura dnes není samozřejmou hodnotou, jejíž potřebu uzná i ten, kdo přelouská maximálně titulky Blesku. Ovšem to se týká celé kultury, na kterou se veřejnost často dívá jako na něco zbytného, co jen užírá ze společného koláčku. Kdybych vám měla svěřit svou intimní náklonnost k tomu či onomu typu literatury, tak si též nepomůžeme, protože jedna věc je to, že kritik má nějakou subjektivní preferenci, a druhá, že literatura je přirozeně různorodá, a i když budu apelovat na autenticitu v literatuře, třeba skrze každodennost, tak se vždy bude poměřovat nějakými „monstry“ v pozadí.

Naznačujete, že komercionalizace literatury nemusí být nutně negativní. Jak může působit pozitivně? A není právě komercionalizace důvodem toho, že vnímáme umění jako nesamozřejmou hodnotu? Že navzdory rozšíření možností (onoho narůstání různorodosti i propustnosti) umění jakoby ubývá?

O tom nic nevím, že by umění nějak ubývalo, to jsem si nevšimla. Ale k té komercionalizaci. Má to dvě roviny. Jednak tu, že literatura mimo jiné existuje v komerčním prostředí, a tato prostá skutečnost, že vydávání beletrie může přinést ekonomický zisk, ji nějak ovlivňuje. Důležitý je ale ten kondicionál, protože zaručený recept na bestseller neexistuje. U beletrie nelze tak snadno předvídat čtenářskou úspěšnost, jak by se mohlo zdát. Kritérium kvality zde samozřejmě má své hranice, které naráží na podmínku srozumitelnosti pro spíše hromadné než masové přijetí čtenáři. Svou roli samozřejmě hrají i mimoliterární faktory, například reklama, ochota autora komunikovat s médii, případně jeho „fotogeničnost“ a podobně. To všechno sice značně relativizuje vysoké prodeje coby známku kvality, ale není to nic neetického. Navíc marketing efektivně působí pouze na část čtenářstva, která si s čtenáři, jež můžeme označit za literární fajnšmekry, úplně nekonkuruje. To je důležité: mít různorodou literaturu, protože i čtenáři vykazují určitou druhovou pestrost. Za pozitivní výsledek té komerční sféry pak můžeme přijmout skromný fakt, že se vůbec čte. Nezapomeňme, že literatuře ještě konkurují další média (včetně těch „uživatelsky nenáročných“): televize a internet.

Druhou rovinu komercionalizace vidím v procesu, který se týká literatury považované za vysokou, přesněji snad reprezentativní. Kromě možná nějakých patologických typů autorů všichni chtějí mít své čtenáře a chtě nechtě počet prodaných výtisků určitou zpětnou vazbu nabízí, zase třeba jiného druhu než ohlas kritiky. Efekt komercionalizace se potom projevuje nepřímo. Autor nepíše primárně proto, aby vydělal, avšak vědomí potenciálního čtenářstva jej může do jisté míry řemeslně ukáznit nebo tlačit k tomu, aby hledal zajímavá nebo třeba kontroverzní témata. Tento princip můžeme u mnoha autorů pozorovat a do jisté míry se časově protnul se slábnoucím kultem postmoderně imaginativního psaní.

Tady si musíme uvědomit, že komercionalizace je v české literatuře určité novum, že z jistých vnitřních nastavení a přesvědčení podmíněných historicky se literatura sama vzdávala veřejného prostoru, jímž do jisté míry opovrhovala, ale který je s komercionalizací nevyhnutelně spjatý. Po konci totality si autoři užívali nezávislost na politických zadáních a kritériích a jistou dobu trvalo, než se ukázalo, že se nikdo o knihu nebude zajímat jen proto, že se jedná o český román nebo že autor má morální kredit. Stávající ne zcela uspokojivá situace ovšem není jen vizitkou exkluzivní uzavřenosti literatury, to představuje vizitku celé společnosti, toho, jak si literatury ceníme jako fenoménu. A v naší kulturní sféře asi neexistuje nikdo, kdo by si myslel, že literatura a potažmo kultura se těší zájmu politiků, médií nebo jsou mecenášským hitem.

V Česku mezi lidem panuje představa, že psát román a nedejbože poezii znamená být splašené trdlo odtržené od reality, přitom by literatura měla být integrální součástí nějakého „národního myšlení“. To, že jsou země, kde to je ještě horší, by nás nemělo zajímat. Věřím, že současné tápání je jen otázkou času, fází procesu, kdy si na jedné straně připustíme, že ne vše komerčně úspěšné musí být účelová slátanina, stejně jako nelze tvrdit, že všechny zapadlé textíky patří mezi exkluzivní čtivo. Což je opět oboustranné, autor by se neměl bát trochu spoléhat na vkus čtenáře, úplně ho nepodceňovat, ale zároveň si připustit, že čtenář může nárokovat nějaké univerzálnější a aktuální sdělení. Mnohým autorům by neškodilo zamyslet se nad tím, jestli by svou knihu vůbec četli, kdyby ji sami nenapsali.

Sociologicky vzato je to, co popisujete, středostavovská idyla: harmonie mezi trhem, uměním a čtenářem. Není to ale utopie, a tedy naopak odtržení od reality? Mnoho děl, počínaje Baudelairem, přece vznikalo z potřeby tuto měšťanskou idylu rozvrátit. Nejsou nakonec radikální umělecké experimenty realitě blíž? Kafka se čtenářovým vkusem asi moc neřídil.

Myslím, že s historickou paralelou střední třídy dnes nevystačíme. Baudelaire i Kafka reagují na tu vámi zmiňovanou „měšťanskou idylu“, jejíž charakter byl konzervativní, patriarchální, byl to svět jasných hodnot a autorit, svět, který ovládala pokrytecká měšťanská morálka. A „idylicky“ jej vnímáme až dnes, klamáni optickou iluzí vzdálenosti v čase, kdy si tu dobu rekonstruujeme především podle toho, co najdeme v galeriích, muzeích, na dobových ateliérových fotografiích atp., tedy dle estetických výdobytků. To je jedna věc. Ta další je fakt, že tuto společnost rozhlodávali nejen umělci z té experimentální části literárního spektra, ale i ti, kteří psali pro širokou veřejnost a poměrně tradičním způsobem. To dokazuje dlouhá historie kritického realismu počínaje třeba komerčním Dickensem. Navíc to, co pobuřovalo, nebyl umělecký experiment sám. Flaubert nebyl souzen za to, že rozvrací literární kánon, nýbrž za to, že uráží instituci manželství a potažmo církve. Pak se nabízí otázka, kteří z autorů mohli mít větší vliv na šíření společenských změn, kdo vlastně tu idylu rozvracel. Jenže to všechno leží v hluboké minulosti.

Kdybychom dnes měli říci, co je střední třída, tak nástroj, jímž ji můžeme podchytit, je pouze ekonomický. Značně problematičtěji ji lze definovat společně sdílenými hodnotami, životním stylem, povoláním, vkusem a nevím čím ještě. A pokud výrazným impulsem moderní literatury bylo šokovat maloměšťáka, tak dnes nejen nevíme, kde ho budeme hledat, ale ani to, čím ho budeme ještě šokovat. Jak dnes rozvracet instituci manželství například, když ženy hromadně čtou Padesát odstínů a mimomanželský sex zcela zlidověl! Ta tabu, která společnost nechce slyšet, už jsou jinde. Že komerce vstřebala triviální literaturu, víme. Jenže ani komerční literatura není monolit, co do prodejnosti jsou velmi úspěšné žánry, třeba dívčí čtivo Lenky Lanczové nebo historické detektivky Vlastimila Vondrušky. Přitom to zrovna nejsou autoři, které by prodával šikovný marketing, jsou však signálem, že když čtenář chce, své si najde. Ani proto si nemyslím, že by tu nebyl prostor pro kvalitní českou beletrii a sem tam se i stane, že původní text přeskočí dvacet tisíc prodaných výtisků, například Zmizet Petry Soukupové.

Ta přetržená komunikace mezi čtenáři a autory má mnoho faktorů. Jednak zde panuje představa, že čtenář je primitiv a je třeba mu jít deset kilometrů naproti. Na druhé straně mám nad českou prózou pravidelně pocit, že je odbytá, redakčně i autorsky šitá horkou jehlou. Jako by to zúčastněným bylo jedno, protože se stejně moc nevydělá a vydat knihu je tak snadné. A ten pocit jistě není jen můj, téměř si totiž nelze vybavit pozitivní recenzi na českou prózu. Ta jako by nebyla dobrá ani pro čtenáře, ani pro kritiky. Pro koho tedy je? Smíříme se s tím, že nemáme čtenářskou a autorskou elitu? Vždyť ti autoři nemusí všichni prodávat statisíce knih, ale aby v desetimilionové zemi byla hranice bestselleru deset tisíc, mi přijde tristní. Podobné je to s literárními časopisy, například Kulturní tvorba měla v šedesátých letech náklad přes sto tisíc, to je jistě extrém daný jinými historickými okolnostmi, ale to číslo v dnešním kontextu může vzbudit leda hysterický smích. Literatuře chybí sebevědomí, je to začarovaný kruh. Čekání na autora, který půjde čtenáři naproti jen pět kilometrů, protože bude vědět, že píše o něčem, co onen nečetl předevčírem na internetu, stále trvá. Hlad po originálních myšlenkách a autentickém zážitku neustává, ta zmíněná „harmonie“ nemůže být založena na prostoduchém konformismu. Ovšem jestli se narodí nový Kafka, tomu objektivně nelze pomoci. Jen bychom ho pak neměli přehlédnout.

Připravil Roman Kanda. Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v Tvaru 18/2013.

Eva Klíčová (nar. 25. 12. 1977) vystudovala FF MU v Brně. Od roku 2009 přispívá recenzemi do Literárních novin, Hostu, Respektu, Tvaru, okrajově do Kulturních novin a Visegrad Insight. Pracovala jako středoškolská učitelka, od roku 2012 je redaktorkou časopisu Host a současně doktorandkou ÚČL AV ČR, v. v. i.