Vladimír Macura: Nějaký lhář prolhaná...

Vladimír Macura vstoupil do povědomí české literární veřejnosti odbornými pracemi, které výrazně posunuly naše vnímání národního obrození (Znamení zrodu, 1983) a vykreslily sémiotický systém socialistické kultury (Šťastný věk, 1992), ale také svými prózami, ať již povídkami (Něžnými drápky, 1983) či romány (Občan Monte Christo, 1993). Oficiálního ocenění se mu pak dostalo za jeho historickou tetralogii Ten, který bude (Informátor; Komandant; Guvernantka; Medikus, společně 1999).

Méně známá je juvenilní, básnická etapa Macurovy literární tvorby, spjatá s jeho rodnou Ostravou. Aspiraci „býti básníkem“ měl Vladimír Macura již od dětství. První báseň mu vyšla už v šestnácti letech, v neděli 31. července 1961 v ostravském deníku Nová svoboda. Byl pod ní podepsán jako žák 10. B třídy, Ostrava-Přívoz. O něco později, v sedmnácti, pak spolu s Mirkem Stonišem a Josefem Fraisem zakládá původní literární směr nazvaný ismuismus, jenž ve vzdoru vůči Ostravě jako černému a ocelovému srdci republiky vzýval Stonišem napsanou větu: „Neberte mě vážně, ani tehdy, když říkám, abyste mě nebrali vážně.“ Ismuismus měl „utvořit spojovací můstek mezi poezií a lidmi“, k trojici jeho znaků programově patřil jednoduchý výraz, humor, hravost.

Toto vše nacházíme také v rukopisné hříčce začínající slovy Nějaký lhář prolhaná…, která ale vznikla až poté, co Macura po příchodu na studia do Prahy začal o svém básnickém talentu pochybovat a prostor pro svou spontánní potřebu psát nově hledal v méně závazné literatuře pro děti. Níže publikovaná hříčka tak patrně vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a předcházela sérii textů, z nichž některé se autorovi podařilo zveřejnit v dětském vysílání Československého rozhlasu.

Nějaký lhář ulhaná a prolhaná musel tomu hodnému starému pánovi něco napovídat, tak oklamat pana Jiráska. Tak ať už jste četli Staré pověsti české, nebo ne, zapamatujte si jednou provždy, že Žito kouzelník pořád je na světě. A tečka

                              .

Já se s ním totiž znám a tykám si s ním, a když jsem obzvlášť hodný, mohu si mu sednout na kolena a on mě houpá. Jsem už sice velký a dospělý, ale strašně rád sedím někomu na kolenou a rád se nechám houpat.

Pan Žito kouzelník má černý vous, takovou huňatou bradku, a v té bradce bydlí zlatohlávek, který se jmenuje Antonín. Jestli ho chce někdo zavolat, tak klidně může, ale je to zbytečné, protože Antonín stejně nevyleze, pokud ho nezavoláte v sedm hodin večer. Jenže v sedm hodin večer ho nikdo nemusí volat, v sedm hodin večer vylézá sám, každý den a pravidelně. Jenom v neděli se povaluje a neukáže se vůbec.

Každý všední den se s ním může pan Žito poradit, má-li zvlášť těžký případ. A zlatohlávek mu vždycky poradí.

Musím ještě dodat, že zlatohlávek Antonín je básník a vzdělanec, a že když promluví, tak promluví ve verších. 

(Poznámka: Jestliže náhodou nevíte, kdo je to zlatohlávek, tak si pečlivě přečtěte, co je tady v té závorce napsáno – zlatohlávek je brouk velký jako sluníčko sedmitečné, říkají mu zlatohlávek proto, že má zlatou hlávku, ale to neví nikdo, jenom já a pan žito, protože si antonín tu hlávku dobře schoval. Jestliže náhodou víte, kdo je to zlatohlávek, tak tuto závorku bez ostychu přeskočte.) 

Pokračuji ve vyprávění. Dále má pan Žito jedno tílko, dvě ruce, dvě nohy a hlavu (jednu) a spoustu těch dalších maličkostí, které máme všichni. Kdo by se s tím počítal.

Potom má pan Žito kohoutí spřežení, nejdřív měl šest kohoutů (v tom má pan Alois Jirásek úplnou pravdu), ale jednoho půjčil panu Hanušovi na Staroměstský orloj, aby tam kokrhal. 

(Poznámka, jen pro Tomáše Lindu: Ty nevěřící Tomáši! Zase mi nevěříš! Že se nestydíš něco takového vůbec vyslovit. Schválně se zeptej pana Hanuše, který na orloji každou hodinu posouvá ručičky a roztáčí apoštoly, kdo mu toho kohouta půjčil. Uvidíš, co ti odpoví. Řekne: „To pan Žito mi ho půjčil, bylo to od něho moc milé, vždyť i tak mám každou hodinu práce nad hlavu s apoštoly [aby se točili], s ručičkami [aby ukazovaly správný čas], se smrtkou [aby zvonila] – a ještě abych kokrhal za plechového kohouta. Pravda, ze začátku jsem to musel dělat, kokrhal jsem o 106, ale vydržel jsem to jen tři dny, potom jsem ochraptěl. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby mi pan Žito nepůjčil jednoho ze svých kohoutů. Každou hodinu posunu ručičky, roztočím apoštoly, zazvoním na zvonec, zahýbám hnátem kostlivce a řeknu kohoutovi: Kyrile, kokrhej! [Ten kohout slyší na jméno Kyril.] A Kyril kokrhá a lidé myslí, že to kokrhá ten plechový kohout, a jsou rádi, lidé už mají všelijaké nápady. Pan Žito je moc milý a hodný pán.“ Tak vidíš, Tomáši Lindo!)

(Poznámka pro ostatní čtenáře: Fuj! Že se nestydíte číst vzkazy pro někoho jiného!) 

Pokračuji ve vyprávění, které jsem musel přerušit kvůli Tomáši Lindovi, protože je nevěřící Tomáš, ale nejdřív krátce zopakuji, co jsem už řekl. Co mám s vámi dělat, když nemáte nic jiného na práci než číst vzkazy, které nejsou pro vás. Tedy:

Pan Žito kouzelník má bradku (v ní zlatohlávka Antonína), jinak je úplně stejný jako každý jiný člověk, a má spřežení čtyř kohoutů. Čtyři kohouty má jenom proto, neboť zapřahal kohouty po dvou, a když jednoho půjčil, musel druhého propustit ze svých služeb a kohout byl nakonec rád a šel do světa.

Pan Žito má také doma telefon, ale nemá telefonní číslo, takže se k němu nikdo nedovolá.

A ještě má doma... hádejte! Nějakého pomocníka a hlídače, no?

– Želvu.

Ne.

– Krokodýla.

Ne.

– Psíka.

Nenene.

– Kočičku.

Ne.

– Opičku.

Ne, vůbec ne. To neuhádnete. A já vám to teď neřeknu, protože je to tajemství. A ty, malá Alenko Mutlová, se nevztekej, nebo nebudu povídat nic. Tak.

Jenom tolik vám řeknu, že měl pan Žito rád kávu, takový zvláštní druh kávy, která se po něm teď jmenuje žitovka.

To je snad dostatečný důkaz, že pan Žito je, kávu žitovku všichni určitě znáte, sami vidíte, že panu Jiráskovi, tomu hodnému a důvěřivému pánovi, něco napovídali.

Protože mám dneska takovou vymýšlecí náladu, budu vám o kouzelníku Žitovi povídat. Ale upozorňuji vás, že od této chvíle už nenapíši ani chlup pravdy. (Pravda je chlupatá, hehe.) A budu si jenom vymýšlet a vymýšlet a vymýšlet a vymýšlet a vymýšlet a vymýšlet… 

(Poznámka jen pro Tomáše Lindu: Ty nevěřící Tomáši! Zase mi nevěříš. Jsi nepolepšitelný a nepolepšitelný a nepolepšitelný.) 

Já jsem byl vždycky upovídaný. Když jsem vyprávěl o tom, jak jsem byl vyvolán z dějepisu, začal jsem tím, že se narodil chlapeček a rostl a rostl, až se stal učitelem, a než jsem se dostal k tomu, že mě vyvolal, uplynulo mnoho vody a Vltava doplula od Budějovic až k Bráníku.

To už je taková moje stálá špatná vlastnost.

ale každopádně to není tak špatná vlastnost jako číst vzkazy, které jsou určeny pro někoho jiného!!! Nezačnu tedy takto:

Jednou Žito kouzelník…

ani takto:

Byla jednou jedna zeď a ta si přála mít parohy…

Přestože taková zeď je do mého příběhu vymyšlena. Začnu takto:

Pavel Kubátů měl zvědavého jezevčíka. A protože ten jezevčík bude hrát v mé povídce jednu z nejdůležitějších rolí, přikládám jeho popis. 

Popis jezevčíka

Osnova: 1. Úvod
              2. Stať
              3. Závěr 
 

Jezevčík Pavla Kubátů se jmenuje Józa a je dlouhý. Je tak dlouhý, že bych měl správně napsat jezzzzzzzzzzzzzzzzevčík, aby bylo vidět, jak moc je jezevčík Pavla Kubátů dlouhý. Je delší, než obvykle bývají jezevčíci v jeho věku. Když běžel Józa z Budce do Puklic, byl jeho čumák v Puklicích o 3–4 minuty dřív než jeho ocásek.

Tak dlouhý je jezevčík Józa. Je také štíhlý či tenký. Štíhlý a dlouhý je Józa proto, že je jezevčíkem Pavla Kubátů. Nejdřív byl dlouhý jenom přiměřeně a štíhlý vlastně vůbec nebyl. Jednou chtěl jít Pavel Kubátů na výlet. Vzal si do batohu přikrývku, stan a konzervu a vykročil. Józa běžel tu za ním, tu před ním a byl stále ještě dlouhý přiměřeně a štíhlý moc nebyl.

Sluníčko svítilo a ptáci cvrlikali. Pak přišel večer. Pavel rozbalil stan, vlezl do stanu, i Józa vlezl do stanu a spali a spali a spali. Ráno se Pavel probudil, složil stan do takhle malého válečku a opět vykročil. Józa běžel tu před ním, tu za ním a byl stále ještě dlouhý přiměřeně a štíhlý moc nebyl. Sluníčko svítilo a ptáci cvrlikali. Pak přišel večer. Pavel rozbalil stan, vlezl do stanu, i Józa vlezl do stanu a spali a spali a spali. Ráno se Pavel probudil, složil stan, stočil ho do takhle malého válečku a chtěl opět vykročit. Józa však nikde. Pavel Kubátů ho dlouho hledal, než ho napadlo, že se Józa začal nudit a běžel domů. Řekl si: Až se vrátím, vyčiním mu. A opět vykročil. Sluníčko svítilo a ptáci cvrlikali. Pak přišel večer. Pavel rozbalil stan, postavil ho a ze stanu vylezl jezevčík a už nebyl štíhlý a dlouhý přiměřeně, ale byl tenký a dlouhý, jako je teď. 

Dále má jezevčík Józa ještě tu vlastnost, že je zvědavý.

Právě když jezevčík Józa běžel z těch Puklic zpátky do Budce, ukázalo se, jaký je to zvědavec. Za druhou zatáčkou spatřil mimžíka, jak sedí na patníku, klátí nožkama a zpívá si.

„Ahoj,“ řekl jezevčík Józa mimžíkovi.

„Ahoj,“ odpověděl mimžík a začervenal se, protože se styděl. Mimžíci jsou všichni stydlaví.

Jezevčík se ohlédl po svém ocásku a viděl své tělíčko ztrácet se za ohbím cesty. Odhadl, že bude mít nožky ještě pořád v Puklicích. Zamrzelo ho to, chtěl být v Budči ještě před polednem, správně měl mimžíka pozdravit a běžet dál (řekněte sami, který pes se zastaví na kus řeči s mimžíkem, když spěchá!?), ale Józa ne. Zvědavost mu nedala, znal všechny mimžíky v okolí, jenom tohoto ne. Kde se tu vzal neznámý mimžík, jak se jmenuje, řekl si. To musím vyzvědět. A začal se nenápadně vyptávat: „Kde ses tady vzal, mimžíku, jak se jmenuješ?“

Mimžík se začervenal, hnětl si prstíky, protože byl strašně stydlavý. Ostatně jako všichni mimžíci. Potom se osmělil a špitl:

„Jmenuji se František, protože jsem se narodil o Vánocích, když voní františky.“

A sotva to došpitl, začervenal se ještě více než předtím. „František, to je hezké jméno,“ povídá zdvořile Józa a představil se.

A mimžík se začervenal nejvíc.

Zbytek Macurovy prózy jsme otiskli v Tvaru 18/2013.