Počtvrté vzpomenutí zapomenutí aneb nerecenze neslavných

Ivan Wernisch (ed.): Živ jsem byl! Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní (Čítanka z „jiné“ české literatury [1745–1947])
Druhé město, Brno 2012
 

„Odcházeje od hrobu matčina, nacházel jsem se v stavu zoufalém. »Co mám dělati, kam mám jíti?« mluvil jsem sám k sobě. »Nežli bych se dal zavřít do pracovny, raději skočím do Vltavy; beztoho můj bídný život za nic nestojí.« Jako smyslů zbavený chodil jsem po nábřeží blíže řetězového mostu, přemýšleje o smutné své budoucnosti. Policajt u mostu stojící mne dobře znal.“ (Josef Beran, Cesta do žaláře) I tento autor, nar. 1841 v Nové Pace, zemř. 1907 ve Dvoře Králové, jinak katecheta a učitel, byl v širším, vzdálenějším, nadsazeném či přeneseném slova smyslu loni obdařen jednou z cen Magnesia Litera. Přinejmenším odlesk měsíčního paprsku z oné pomyslné medaile bezpochyby dopadl i na jeho jinak už dávno mrtvou skráň i dílo.

Tituly obdařené touto společensky prestižní literární cenou (v tomto případě Literou za nakladatelský čin 2013) je bezpochyby důvodné recenzovat už právě proto: zároveň je však nutno nahlas říci, že dotyčný titul je unikátní měrou právě tak vrchovatou s cenou jako bez ní. Jak však psát recenzi na autory dávno mrtvé? Na autory, z nichž mnozí knižně publikují nejen poprvé, ale zcela jistě i naposled? Nota bene dávno po své smrti? I proto budiž tento text spíše než hrou na recenzi zcela osobním zamyšlením, a možná i přiznáním.

Počtvrté vzpomenutí „zapomenutí“ mne už počtvrté, a opět velmi silně, pudí a provokují k na první pohled asi skurilním, určitě ale nadčasovým otázkám: Kde – z vnějšího pohledu – začíná literát? Je básníkem či spisovatelem spolehlivě a neodvolatelně již ten, kdo za život vydá alespoň jednu knihu? Nebo i ten, kdo publikoval jenom párkrát v nějakém almanachu? Nebo i ten, komu otiskli tu a tam cosi v časopisech? Nebo i ten, kdo svoji tvorbu, nikým nezván, nalívá na různé weby? Nebo i ten, kdo celý život píše jenom do šuplíku či pro pár hospodských kamarádů – ať už proto, že ho nikdo nikde nechce, nebo proto, že on nechce nikoho? Nebo i ten dokonce jest literátem, kdo kdysi dávno, ještě z vojny, psával básničky své milé, a pak už nikdy nic? Kde přesně je ta hranice? Kudy se vine? A dále: Je-li básníkem či spisovatelem, nebo ne, rozhoduje on sám, nebo jiní? A jiní-li, pak kteří? Státem vyznamenávaní doyeni? Státem placení akademici? Nakladatelé? Recenzenti? Čtenáři? Kámoši? Milenky? Bůh? Uh uh!

Takové otázky mne poštívaly a taková citoslovce ze mne vycházela při listování (číst popořádku jsem nedokázal a ani se mi nechtělo, asi jako se jednomu ne vždy chce „popořádku“ svlékat ženu, byť i tato může v posledku zůstat zcela nahou) čtvrtým svazkem zcela nevídané a naprosto unikátní editorské kvadrofonie. Pro pořádek připomeňme názvy tří předchozích: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní: z jiné historie české literatury (léta 1850–1940); Píseň o nosu. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní: z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948); Quodlibet aneb Jak se komu co líbí. Čtení z novočeské literatury (od jejích prvopočátků do roku 1948).

Kde „začíná literát“, rozhodl za autory obsažené v tomto svazku, stejně jako v oněch předešlých, jeho editor. Týž editor, jinak to básník Ivan Wernisch, si ve svém básnickém deníku Pekařova noční nůše (1994) naoko žertovně pohrává s myšlenkou, že je tolik rad začínajícím autorům, ale „kdo poradí končícímu básníkovi“? Viděno ohniskem jeho následných čtyř antologií měla tato otázka charakter anticipační, a její případná legračnost je tak rázem tatam. Protože všechno (a každý) na tomto prazvláštním světě má svůj počátek, průběh a konec – pokud to (či ho) někdo znovu po letech z hlubin prachu a temnoty zapomnění nevytáhne znovu na světlo… Vytáhne-li, pak je věru nad čím žasnout, čím se dojímat, co hltat. Hle: „V Hostýně u Zábřehu se narodilo děcko bez krku, s dlouhými vlasy, v ústech dva dlouhé zuby, na jedené ruce jeden prst, na druhé šest prstů, otvor řitní scházel a pohlavní úd srostlý na pravé noze. Nezahraje si příroda takovou příšernou komedii také někdy s lidským mozkem a s jeho pudy?“ Kdože je autorem tohoto spektakulárního patafyzického ohňostroje? Přeci Antonín Pravoslav Veselý, nar. 1873 v Jičíně, zemř. 1904 v Praze, jenž „učil se v knihtiskárně a současně navštěvoval typografickou školu, od mládí se účastnil politického života“.

Ano, přiznávám se, že při četbě předmětného špalku všech těch roztodivných konvolutů jsem se často smál nahlas tak, až mi slzy tekly: tolik třeskuté směsi chtěného i nechtěného vměstnané v jedněch knihařských deskách aby pohledal! Ale musím se tím pádem taky přiznat, že nakonec to nebyly jen slzy smíchu, ale i jiné, které mi kanuly z očí: za vším tím veselím, srandou a prdelí je tolik, tolik smutku! Ne ve zdánlivě nenaplněných literárních životech. Ani ne v pitoresknosti o to větší, že sama sebe bere tak smrtelně vážně. Ale v tom, jak v posledku zrcadlově pravdivé a neúhybně přesné výpovědi o labyrintu světa a ráji srdce, o člověčí uvrženosti do sladkotrpké a nevyhnutelně smrtelné existence to všechno paradoxně jsou: „Život člověka jest sen; brzo nacházíme se v růžném oudolí, kde líbezní větříčkové jarní nás ovanují a papršlkové sluneční zahřívají. Brzo na cestě trním porostlé, uprostřed příkrých skal, v tmavém oudolí, jehož temnost jen bleskové osvětlují, bloudíme teprve pak, když smrt zastře naše smrtelné oko, zmizí sen, a my pravdy světlo uzříme.“ (Anonym; převzato z: Poutník slovanský. Sbírka spisů zábavných a ponaučných, týkajících se zvláště literatury, historie, techniky a hospodářství 1826)

Co dodat. Snad jen, že začínám tušit, že žádné Písmo svaté, žádný Tao-te-ťing, ale tuto knihu (nebo radši hned celou Wernischovu editorskou tetralogii, bůhví jak tam budu dlouho) vezmu si jednou na pustý ostrov. Je v ní totiž… inu, tak nějak všechno.

Milan Ohnisko