Hledat příznivou skulinu a prašné slunce

Petr Král: Přivítat pondělí
Ztichlá klika, Praha 2013
 

I.

„Báseň by taky měla umět být jen deníkem / neúspěšného vynálezce,“ píše Petr Král v prvním verši rozsáhlé skladby „Mimo epopej (Čekání na marathon)“, která tvoří jeden ze sedmi oddílů jeho nové sbírky Přivítat pondělí. A ihned se tím řekne vše. Ihned tu máme koncentrováno Královo básnické krédo. Báseň je v jeho pojetí součást téměř „příruční“ každodennosti a zároveň chce tuto vrstvu bytí překonat gestem odkazujícím na zdánlivou absurditu básnické existence, která na sebe může vzít i podobu právě neúspěšného vynálezce. Na jiném místě sbírky poznamenává autor: „Pokud jde o poesii / není to ranní ptáče / jenom radost z chvíle.“ Tento verš čtu jako svého druhu střízlivé a úlevné vydechnutí. Přesto v sobě nese polemický tón (u Krále apriorně očekávaný). V současnosti, kdy se poněkud bezradně diskutuje o různých spojnicích mezi autonomií básně a jejím napřažení k tzv. současnosti, zní takový verš bezmála kacířsky. Pouhá radost z chvíle? Není to málo? Na tuto otázku ale nemůžeme odpovědět předem. Musíme s básníkem projít delší cestu.

II.

Každý z oddílů sbírky je uvozen potutelným rejstříkem vybraných veršů, které ohlašují jako perfidní nápověda či slovníkové heslo básně samotné, např. Úlomky párátka – Mírný šum vítězů – Marťani klepou. Je v tom určitá nenechavá hravost, která nás vyzývá k pátrání, abychom kontext veršů odhalili až při vlastním čtení. Předchozí sbírku Den z roku 2010 jsem vnímal bezmála jako antologii básníkovy poetiky – měla téměř 175 stran a v knize vedle sebe koexistovaly básně rýmované, krátké črty s velkými panoramatickými skladbami a celky. Sbírka Přivítat pondělí je útlejší i když má podobný rozptyl co do různosti forem básně, zdá se být sjednocena vyhraněným viděním. Je po mém soudu více otevřena prázdnotě a cizotě současného světa. „Nežijem osiřele z dosahu vlastních jmen?“ zní otázka hned v úvodním cyklu „Otisky“. Svět zde povstává už jen skrze opuštěné a zapomenuté přízraky věci: „Staré číslo Vrémja / Jiné staré číslo Vrémja.“ To zní téměř spiklenecky a zároveň absurdně jízlivě. Dozvídáme se i dost o básníkových každodenních rituálech: „Jen ulehnu vyzuté trepky / u postele na mne valí své nejapné dutiny.“

Do básní vnikají závany civilizační absurdity, která má někdy snově ztuhlou a téměř myticky monstrózní povahu: „Venku rozvážejí do všech stran / slunce pro jiná města / Před dům přivezli dům.“ Jindy je svět přistižen výmluvně jednoduchou momentkou: „Nádraží oživují ach / jen oranžové montérky a nátělníky.“ Básně často pohlcuje nehostinný městský prostor, ve kterém přebývají „Budižkničemové / a bužírky“, jinde se ocitáme „[...] za terasou, na níž se válejí / a sluní zpupní šoféři –“. Na lidské hemžení je vůbec pohlíženo spíše s opovržením, které ovšem patří pouze těm, kteří své lidství určují vnějšími artefakty: „borec odvezl nohy v šortkách do fitness-centra / fiflena v hale zmizela za kotouči černých / velebrýlí pěstěná ruka dál ovívá kreditkartou / drahocenou psí příšeru.“ V tom koneckonců spatřuji i hlubší lidskou účast, než kdyby básník bez výhrad přitakával současnému světu: „Zabuš na tělo, ať z něj vyrazí koktavé zlato / a slova ať přestanou v novinách sčítat mrtvé.“

Někdy Králův sarkasmus dosahuje rozžhavené, halucinatorní podoby jako v básni „Zemský ráj“, která těká od sžíravých vulgarismů: „třetí se ptá v hospodě na Prokeše / Prokeš ho neslyší daleko odtud jen úporně sere / mezi hroby,“ až po výšlehy obrazných rovnic obývajících prostory, kde neplatí zákony běžné logiky: „černý pes se vaří v horké trávě hrouží se do ní / až ještě k černějšímu antipsu / i domy se už chtějí sunout jinam.“ Město, kterým může být současná Praha i jiná evropské metropole, působí jako kulisa, ve které se rozvíjejí úzkostné noční můry: „Město za oknem se pod prášením svých světel / propadá do nočních sklepů / Chodbami běhá mrtvý kamarád.“ Neklidné probublávání soudobého očekávání velké změny ve společenském uspořádání se u Krále promění spíše v neodolatelně skeptickou glosu: „Bude revoluce / Polejou nás Jarem / a vytřou s námi Ritz.“ V mnoha výjevech v Přivítat pondělí jsou lidské bytosti vnímány jen jako neústrojná hmota: „Po noci, kdy v nás dýchal celý vesmír, / jsme ráno jen drobní, škobrtaví otroci.“

III.

Královy básně jsou často plné matoucích skluzů, ambivalentních výjevů, snových okamžiků, přesných pozorování i uštěpačných poznámek. Autor vůči nevzhledné skutečnosti staví alternativu básně a snaží se jí proto dát co nejkomplexnější průběh. Například báseň „Tady“ se od zdánlivě realistické meditace nad nočním shlukem přátel na tramvajové zastávce (mluvčí básně registruje „zpustlé parcely“ a všímá si, že kolem „nehlasně řvou zahrádky, v zasutých skříních praskají vředy prádla“) začne zvolna propadat ke grotesknímu výjevu, v němž jakási „Andula [...] navždy odcházela do vesmíru“, až ji ukončí podvratné ujištění, že „tady zas zítra mrtvé matky pomůžou listonošům / nést větrnými chodbami k severu plandavé vaky obroku“. Jinde zas Král jakoby na okraj svých cest poznamená lakonicky: „Pokud jde o města / jsou v jistých ránech plná výhružných zubařů.“ Z verše na mne vane obraz jak z dávné, němé grotesky, obraz města plného mužů s kleštěmi na zuby, kmitající na plátně ve zrychlené frekvenci z promítačky.

Zároveň básně, zdá se mi, obývá i jistý temný spodní tón, kdy: „Noc venku / je jen další místnost / [...] / místnost s úplňkem / a vlhkým pachem sklepa, / hloub v sále chrastění zmrzlé, / zapomenuté Kleopatry. / Národní divadlo a Koloseum / hořící chladem.“ Obraz „zmrzlé Kleopatry“ asociuje už pouze mumifikovanou, zapomenutou epochu, jíž se Královi pozvolna stává soudobý svět. V básni na straně 35, která je svébytným „návodem k použití“, zazní i vyznání, které nemá podobu programových hesel či ideologických doktrín, spíše ukazuje, co ještě lze vůbec učinit v tomto životě: „překrývat slovy nehlasné dunění hrůzy / v sobě i v ostatních / [...] / Ještě chtít cítit lásku k neláskyplným tělům / [...] vnikat do dne ve rzi po zmizelém slunci.“

Ve verších básně „Sezóny“ se zas mihnou všechny básníkovy důležité konstanty. Počínaje erbovním názvem, který neznamená pouze označení časového období, ale nese v sobě rovněž nostalgický vzdech, echo, ozvěnu dávné lidské epochy, která v současnosti dosáhla svého zenitu. V básni se potkáme s Královým oblíbeným velodromem jakožto ztělesněním úlevně slavnostního prostoru, ve kterém o nedělích mohly ožít třeba závody motorek. Světoběžnicky sem rovněž vpadne situace, kdy „bloumáme po sálajících třídách Mexica, D. F.“, jsou zde kamarádi, kteří „dál slaví ve vedlejším sále Vrhají z balkonu klobouky / vzhůru k nebi“, až je báseň uzemněna vizí, ve které tajemní „sluhové mlčky nesou kolem tělo oslepeného krále v koutě zahrady je zvolna spouštějí do díry / plné černého dehtu“.

 

IV.

Výrazným rysem Přivítat pondělí i Králova básnického gesta obecně je pozornost k detailům všednodenních fenoménů. Básník téměř po filmovém způsobu přeostřuje a těká prostorem, který jej bezprostředně obklopuje: „Úlomky párátka na (vínovém) ubrusu / a zježení světla ve stráni za oknem.“ Někdo by mohl namítnout, že se Králova poezie v detailech poněkud ztrácí, že v ní vládne diktatura detailu. Myslím si, že tomu tak docela není. To, co autorovy básně  z možného lpění na jednotlivostech pozvedá, je básníkova schopnost přetavit skrumáž neživých předmětů v povznášející, syntetizující akord: „V košíčku na zdi se proti bílým kachlíkům / všemi směry ježí kartáče na vlasy hřebeny / a nůžky do vtíravé kytice věcí.“ Skutečnost se zde vysráží v precizní, minuciózní znak. Je to snaha věci spíš posvětit, vyvést je z jejich prosté netečnosti, nežli této netečnosti propadnout. V Králově poezii je ale rovněž místo pro závrať, pro překonání jha hmotné existence: „zářivý kohout nadzvedává rzi podzimu, / vzpíná se k rannímu nebi a svolává k sobě barvy, / kokrhá, až praská, hoří, / JE.“ V závěru básně „Létavice“ básník zakončuje řetěz minulých inkarnací v podobě oxfordského studenta i burgundského vinaře omamnou, kosmicky majestátní transcendencí: „[…] Už při pouhé představě se ale tiší a rozpíná prostor / okolní noci do všech stran a obzor se zvolna a úlevně nadzvedá / i nad zcuchanou masou stráně za oknem.“ Transcendence je tedy v Králově poezii přítomná, ale spíše v odhodlání být užaslým svědkem, který naslouchá jemným záchvěvům a pohybům kosmu, než v okázalém duchovním napření.

Na závěr se vraťme k počáteční otázce. Stačí, když je báseň, respektive poezie pouhou radostí z chvíle? Záleží přirozeně na tom, jak komplexní a mnohoznačná tato chvíle je. Co všechno ze skutečnosti, z jejích skrytých i viditelných aspektů do sebe dokáže vtělit a při čtení nám ji zprostředkovat. Myslím, že po přečtení Přivítat pondělí se jedno z Králových „prolegomen poezie“ osvětlí docela překvapivě. Král totiž každou básní postuluje vjem, okamžik či situaci jako celistvý organismus. Báseň se nesnaží ze sebe vyzářit proud představ, ale snaží se co možná nejpřesnějšími tahy prokreslit iniciační vjem, který způsobil zrod básně. Znamená to, že do Královy básně je nutné – obrazně řečeno – vstoupit – a nechat se jí obemknout: „hledat příznivou skulinu / a prašné slunce.“ Potom záleží na každém z nás, zda jsme především ochotni takové hledání spolu s autorem podstoupit.

Jakub Řehák