Nehledám recept, který by nechal maličké přijít k poezii

V básni „Vyzvání na cestu“ čteme magické verše „Vím, že tu nelze žít, kamarádi. / Kde spí naše slastné Jinde?“ Motiv „slastného jinde“ prochází skladbou a ozve se i na jejím konci. Slast je protikladem bolesti. Může být poezie únikem z tíhy bytí, z nesnesitelnosti života? Na způsob gnostické cesty za světlem odjinud? Nebo je to ještě jinak?

V případě poezie a básně nelze takto jednoznačně hovořit. Nemyslím si, že je báseň únikem z bytí, je spíše jeho průvodním jevem, tím, co se od života nevzdaluje, ale doprovází ho. Vybavuje se mi Artaud a jeho proslulá kniha Divadlo a jeho dvojenec. Pro mě je poezie dvojenec života. To znamená, že život rozšiřuje. Poezie neodvádí život nějakým kanálkem do vyhotovené formy, ale zintenzivňuje ho. Místo, které jsi citoval, se týká určitého období, životního pocitu, nicméně není to manifest úniku. Tu báseň doprovází jisté poznání, které se v té době vysráželo a potřebovalo být vysloveno. Báseň neuniká, ale hledá si nový průzor do života, který by po ní měl nastat.

Zůstaňme ještě na okamžik u „slastného jinde“, které mi evokuje neuvěřitelný prostor. Kde ten prostor hledat? Kde je to slastné jinde?

Kde je slastné jinde? To bych rád věděl. V první otázce jsi použil termín gnostický. Opravdu mám sklony se někdy dívat na současný život trochu gnosticky. To znamená: tento svět je nesnesitelný. Stvořil jej zlý demiurg, ale existuje platforma života, téměř ideální krajina, která nezpůsobuje tolik utrpení a je možné jí dosáhnout. Když jsem chodil do třetí třídy základní školy, pamatuji si z té doby na zásadní, Jung by řekl archetypální, sen. Pojmenoval jsem si ho Škola na zimních prázdninách. Vystupovala v něm dívka jménem Nina a byl to lyžařský výlet, bylo tam mnoho dřevěných kůlen plných uhlí a kvádry zmrzlých závějí. V tom snu jsem já a moji tehdejší spolužáci zažil mnoho dobrodružství. Katarze nastala, když jsem uviděl padat sníh z jakéhosi dřevěného stropu. Ještě dnes si vzpomenu na své rozčarování a v podstatě protest proti tomu, že mě z tohoto snu ráno máma probudila. Od té doby mám pocit, že to místo pořád hledám. Nechci být vykladač své poezie, ale touha po spočinutí, po jiném stupni bytí, v ní rozhodně je. Ale nikoli jako únik, spíše coby spění celého života. Slastné jinde je zkrátka horizont, který se mi, když jsem psal Vyzvání na cestu, vyjevil.

V poezii pokládáš za podstatný prvek věčnosti. Zmínil jsi gnosi… Může být poezie duchovní cestou, řekněme nezávislou na tradičních náboženstvích, prvotní orfickou spiritualitou? Nebo je to mystika v příliš surovém stavu a potřebuje uhladit a otesat?

Opět. Pokud bych měl na tuto otázku odpovědět a užívat tyto pojmy, vypadalo by to, že před tím, než vůbec začnu o poezii i věcech tohoto světa uvažovat, mám takové pojmy dané a zodpovězené. Ale tak tomu není. Poezie se pro mne v jednom aspektu týká hlavně poznávání světa, kde nic není definitivní. Aspekt náboženství je nicméně důležitý, protože od jisté doby jsem začal být přesvědčený, že poezie se napájí z podobných vrstev jako spiritualita nebo náboženský prožitek. Věčnost, zmiňovaná v tvé otázce, má pro mě dvě složky. Tu první bych vyjádřil zhruba takto: Nehledám v konkrétních básních prvek věčnosti, nějaké nebe. Jde spíš o to, že poezie je tu od počátku světa, od zrodu jazyka… Poezie trvá kontinuálně. Ve chvíli, kdy básník začíná psát, tak se chtě nechtě přihlašuje k tradici a v tom je určitá věčnost poezie. Druhý z pojmů, který lze k poezii přiřadit, je anachronismus. Nemyslím to ale tak, že by se poezie nedokázala přiblížit k době, neužívat její jazyk a nevyjadřovat se k současnému světu, je spíš anachronická v tom smyslu, že její základní korpus je v čemsi neměnný. Byť se mohou moderní a archaické vědomí od sebe poměrně dost lišit, přesto to základní jádro je pro každého, kdo začíná pobývat a myslet v poezii, stejné. Je to cosi imanentního. Nelze se účastnit poezie, aniž bychom neochutnali její věčnosti. 

Básní „Noci za klikou“, kterou jsme publikovali v minulém čísle Tvaru, ses zapojil do diskuse o ideologii a literatuře. Předpokládám, že sdílíš s Brunem Solaříkem obavu z „úkolování básníků“ ze strany angažovaných teoretiků (případně autorů). V doprovodném eseji k Nejlepším českým básním 2010 píšeš: „Poezie musí zůstat sama sebou. Pak se jí nemůže nic stát.“ Když o této diskusi přemýšlím, zaráží mě na ní nejvíce právě onen motiv strachu. Je poezie tak křehká, že se o ni musíme bát? Nebo se bojíme o sebe? A skutečně ji někdo chce úkolovat? 

To je souhrn mnoha otázek. Nejdřív bych chtěl říct, že ta báseň nechce soupeřit s jednotlivými diskursy. Spíš jsem chtěl zdůraznit, jak básník pracuje ve svém bytostném projevu. Skutečná debata začíná ve chvíli, kdy se začne týkat konkrétních textů. V případě teoretického myšlení o poezii a vyslovování tezí o literatuře narážíme na jednu velmi ožehavou věc. Pokud se teoretická reflexe odehrává na čistě abstraktní rovině a nemá zpětnou vazbu ke konkrétním básnickým textům, je velice problematické ji přijmout, protože pak je to celé na vodě. Nemám strach z úkolování básníků, to ani možné není. Teoretická recepce a tvorba jsou dvě do sebe pohroužené roviny, zdánlivě oddělené, ale samozřejmě nerozpojitelné. Já osobně ale zastávám názor, že je nejprve nutné reflektovat dílo a z toho vyvozovat jeho případné slabiny, silné stránky a obecné tendence. Taková je prostě hierarchie, ať se to někomu líbí, nebo ne. Není nosné uvažovat o věcech bez konkrétního příkladu. Co se týče ohrožení, strachu o poezii? Tak to je stav, který je moderní poezii vlastní od začátku. Ve chvíli kdy poezie přestala být sdílena širokými vrstvami lidí, od chvíle, kdy se přestaly básně používat jako široce rozšířená učební pomůcka, poezie zřejmě ztratila výchozí bod, jakousi všeobecnost a stala se z ní úzce profilovaná, specializovaná činnost. Z toho důvodu se od té doby neustále vynořuje otázka, zda poezie neztratila cosi, co dříve měla, a zda se už nenachází za zenitem. Není to tak dávno, kdy kritik Petr Boháč vyslovil názor, že poezie skončila. Myslel to tak, že se už v Čechách žádné nové poetiky nevyvíjejí – např. oproti pohybovému divadlu, které si našlo nové výrazové formy. Stanislav Dvorský v textu Konec poezie a smrt v básnickém díle Zbyňka Havlíčka říká, že pocit ohrožení je v moderní poezii něčím základním. Básník začíná psát poezii ve chvíli, kdy se zdá, že poezie ztratila univerzální kód a báseň moderního básníka je na tento stav odpovědí. Čili není to nic, co by se vynořilo v nedávné době. Dnes to má jen pláštík vztahu básnické autonomie vůči světu, ale ta otázka se vynořuje permanentně. Poezie, od té doby, co ztratila univerzalitu, je neustále v ohrožení, ale neznamená to, že by ztrácela vlastní sílu.

Zbytek rozhovoru byl uveřejněn v Tvaru č. 19/2013.