Dělal jsem, co jsem považoval za správné

To je název pamětí Petr Uhla, které na základě rozhovoru se Zdenkem Pavelkou a přepisem namluvených kazet postupně vznikaly od května 2011. Kniha, jež je připravena k vydání v nakladatelství Torst, se skládá ze dvou částí – první do roku 1989 je chronologická, byť s přesahy, druhá po roce 1989 až do současnosti je tematická a zahrnuje všechna témata a aktivity, jimž se Petr Uhl nejvíce věnoval (demokracie přímá i nepřímá, občanství české a slovenské, lidská práva, underground, antikomunismus, Levá alternativa, Strana zelených, ČTK…). Úryvek, který vybíráme, je částí svědectví Petra Uhla coby aktéra studentského hnutí z let 1968–1969, kdy byl členem Hnutí revoluční mládeže (HRM), spolupracoval s Akademickou radou studentskou (ARS) a přátelil se s nezávislou novinářkou Sibylle Plogstedtovou ze Západního Berlína, která mj. spoluzaložila feministický časopis Courage (1976) a byla redaktorkou v Bonnu vycházejícího časopisu Pokrok (1986–1989). V češtině vyšla její autobiografie V síti dějin (Doplněk, 2002).

V listopadu 1968 jste se aktivně účastnil studentské stávky. Jaké měli studenti požadavky?

Politické. Zastavení normalizace, byli proti vyhazování reformních komunistů z funkcí, hlavně Kriegla, Smrkovského a pak i Dubčeka. Chtěli ale i nezávislost studentského hnutí. Hlavním požadavkem byla svoboda projevu, která začínala být omezována, i když nenápadně. Studenti požadovali zrušení cenzury, tedy následné cenzury, protože předběžná cenzura po únoru 1968 už obnovena nebyla. Z hlediska požadavků jsme stávku prohráli. Mobilizovala ale lidi, tedy nejen studenty, ale i další občany. Mělo to účinek, normalizace pak sice postupovala, ale pomaleji, než kdyby ta stávka nebyla.

Už před stávkou se z hnutí na Filozofické fakultě vydělila levicová skupina, která potom nevstoupila do Hnutí revoluční mládeže. Byli v ní i Václav Trojan a Petr Meissner, Tomáš Pštross, … Pšenko a … Chaloupecký, na další studenty si už nevzpomínám. Udržovali styky s Jiřím Müllerem, s Lubošem Holečkem, který už mezitím na Filozofické fakultě taky studoval, s odbory, s uměleckými svazy. My jsme v HRM – Hnutí revoluční mládeže – to téma od nich trochu převzali a starali jsme se o obnovenou nebo i zcela novou odborovou strukturu. V naší rodící se politické skupině to dělali Pavel Šremer a Radovan Baše, oba z Přírodovědecké fakulty, Baše pak přešel na práva. I ze spolupráce s lidmi mimo studentstvo vznikl nápad založit organizaci, protože ARS Filozofické fakulty a studenti jako celek byli stále pasivnější. V revolučním vývoji je to známá věc, historik Miroslav Hroch tomu říkal „štěpení doleva“, tak nazval i jeden tehdejší článek myslím v časopise Reportér. Byli jsme nejen praktici, ale často jsme o tom v HRM i teoretizovali.

I proto jsme v prosinci 1968 založili HRM. Návrh zakládajícího manifestu jsem po několika diskusích s kamarády psal já, pak při založení se trochu změnil, ale ne podstatně. Zakládající členkou byla i Sibylla. My jsme slovo „člen“ neužívali, říkali jsme účastník, protože to bylo hodně volné. K HRMu – takhle jsme to skloňovali – patřil každý, kdo momentálně řekl, že tam patří. A druhý den už třeba ne. Bylo to několik desítek lidí, celkem nás HRMem prošla asi stovka, ale maximální počet současně byl asi šedesát lidí, asi v únoru a březnu 1969. Někteří lidi odpadali, jiní zase po dubnové stávce 1969 přišli.

Historii HRMu mám zapsánu v zeleném sešitě, vlastně knize o několika stech stránkách, fotokopie je v Národním archivu k veřejnému použití a myslím, že i v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Psal jsem to ve vazbě v roce 1970, několik měsíců z výpisků, které jsem si legálně, tj. v souladu s předpisy a s vědomím orgánů represivní moci, pořídil při takzvaném seznamování s výsledky vyšetřování v létě 1970. Kniha má koncepční charakter. Jsou v ní teze, které jsem psal tak, aby v případě zabavení Státní bezpečností nebyly nikomu k tíži, jsou uváděny jako výtah z určité části spisu a opravdu jimi jsou. Je tu i výčet zabavených dokumentů a výpovědí obviněných a svědků.

Ve vazbě jsem byl od 15. prosince 1969 do poloviny srpna 1971, vypovídal jsem poprvé v půlce ledna 1970, seznámení s výsledky vyšetřování bylo v létě 1970, trvalo šest neděl. Oni chtěli, abych to urychlil, ale já si dělal (zdánlivě klidně) poznámky a studoval jsem to, měl jsem na to právo. Bylo to dvacet svazků výpovědí − devatenáct svazků obviněných, jeden svazek svědci − a desítky svazků dokumentace. Při seznamování jsem si psal poznámky, a to ve čtvrtém poschodí věznice, které užívala StB. Psal jsem je na papíry, večer jsem si to v cele přepisoval. V kanceláři mě hlídal vyšetřovatel prokuratury Elemír Roman. Ten o sedm let později, v roce 1977, podepsal Chartu 77 a vystěhoval se do Vídně. A z Vídně žádal od mluvčích Charty potvrzení, že podepsal Chartu. To mu odmítli dát a od té doby platila v Chartě zásada, že jména osob, jež už nežijí v Československu, se v podpisovém dokumentu Charty nezveřejňují. Hrozilo totiž, že se Charta 77 změní v cestovní kancelář. V případě Romana to bylo o něco pikantnější, on si v létě 1970 asi myslel, že už živý z kriminálu nevyjdu, takže za mé přítomnosti, když jsem u něj studoval spisy, diktoval písařce návrh na obžalobu Jiřího Pelikána. Ten žil v římském exilu. Zněla také na podvracení republiky a byla hodně ideologická.

Seznámení skončilo už v srpnu 1970, ale až v březnu 1971 začalo hlavní líčení u soudu. Mohlo se konat už v září 1970, nevěděli ale co s námi.

Během té doby se něco dělo?

Procesně se nedělo vůbec nic, četl jsem knihy, nesměl jsem se učit německy, to až později. Přepisoval jsem všechno a byla velká klika, že mi to dozorci nesebrali. Párkrát takovou snahu měli, ale já jim řekl, že to je moje obhajoba. Že to mám k seznámení s obžalobou.

Jak na vás zapůsobilo zadržení? Byl jste překvapený?

Nebyl, protože dříve než mne zadrželi Sibyllu. Ta jela 13. prosince do Berlína za svou maminkou. Já s ní už jet nemohl, pas jsem sice měl, ale od září 1969 jsem už do něj nemohl dostat výjezdní doložku. Konec svobody cestování, která byla zvláště pro mladé lidi důležitá a pro mne zásadní, nám oznámil koncem srpna 1969 sám Gustáv Husák, když veřejně řekl, že „štátna hranica nie je korzo, kam môžem isť s Ančou na prechádzku“.

Do NDR jste mohl?

Ani do NDR nestačily pas nebo občanka, i pro tuto cestu musela být doložka. Sibylla tedy jela do Berlína strávit Štědrý den s matkou. Do Prahy se měla vrátit 25. prosince. Druhý den ráno mi volala její maminka, že nedorazila. Šel jsem se na nádraží zeptat, zda překročila hranici. Někam telefonovali a po půl hodině mi řekli: „No, ona nevyjela z Československa, čekala na ni Státní bezpečnost a zadržela ji.“ Na tom člověku, policistovi, co mi to říkal, bylo vidět, že ke mně má sympatie: „Já bych vám to neměl říkat, ale prostě to je tak.“

Takže jste se připravil?

Šel jsem domů a celou noc jsem pálil papíry, všecko, co jsem si myslel, že by bylo kompromitující. Druhý den ráno – byl jsem v pracovní neschopnosti, ten den mi ale končila – jsem šel do Bartolomějské na Státní bezpečnost a dožadoval jsem se vysvětlení s tím, že vím, že Sibyllu před šestatřiceti hodinami zadrželi. Musel jsem čekat asi hodinu nebo dvě v kanceláři. Pak někdo přišel a řekl: „Tak, pane Uhle, je to tak, že pojedeme někam, a tam se vám dostane vysvětlení.“ Odjeli jsme na Ruzyň a tam se mi dostalo vysvětlení, že zadržená je podezřelá z trestného činu pobuřování a že pojedeme ke mně do bytu na domovní prohlídku.

Ta trvala asi čtyři hodiny. Oni šli jen po pokoji, kde jsme bydleli se Sibyllou, v dalším bydlela moje matka a v dalším Matylda. Moje matka, u níž prohlídku nedělali, povídá: „Já se vás na něco zeptám, pánové. Proč děláte tu prohlídku, co udělal můj syn?“ – „Je podezřelý z pobuřování!“ – „Z pobuřování? Ale to já taky pobuřuju, já jsem tím, co se děje, taky pobouřená.“ To je moje poslední vzpomínka na maminku ze svobody, v následujících letech jsem ji totiž viděl jen při jejích návštěvách ve vězení.

Měli jsme se Sibyllou plno knih v pěti jazycích. Ona tu studovala. Estébáci brali knihy do ruky a zkoumali, zda nejsou „podvratné“. Po mně chtěli vědět, co to je. Odmítl jsem jim tlumočit názvy do češtiny s tím, že nejsem jejich zaměstnanec, že si musejí někoho zjednat. Měli s sebou svůj psací stroj a psali do protokolu třeba „kniha v cizí řeči“. Nedokázali ani odlišit jazyky. To byl civilizační střet dvou světů.

Zadržení Sibylly tedy bylo překvapení, ale ne tak velké, protože jsme věděli, že jsme sledováni. Měli jsme podezření, že nás udává jeden člověk z HRM, Jiří Hoffman, zvolil si přezdívku Špína podle nějakého románového vzoru. To byl tehdy osmnáctiletý dělník ze strahovského stadionu a nepravdivé podezření vůči němu pocházelo od Josefa Čechala. Čechal byl z Kladna, odborář, tehdy třiačtyřicetiletý, který se z podnětu Státní bezpečnosti angažoval v HRMu a který nás doopravdy průběžně udával, aniž jsme ho podezírali. Při poslední schůzce, kdy jsme to podezření probírali, navrhoval, abychom Hoffmana fyzicky zlikvidovali. Žádné záznamy o Čechalově tajné spolupráci se Státní bezpečností za třiadvacet let nikdo nezveřejnil. Čechal nám předstíral, že mu je osmačtyřicet let, že mu bylo koncem války čtrnáct a že dělal svému otci spojku v protifašistickém odboji. A prý museli v případě jednoho fízla uskutečnit fyzickou likvidaci. Nikdo z nás ani v náznaku o nějaké likvidaci neuvažoval, všichni to odmítli. Mluvili jsme o něm na schůzce 4. prosince 1969. Čechal, který tajně spolupracoval s StB již od dubna 1969, kdy se k nám vetřel, podal na lidi z HRM formálně trestní oznámení už 27. listopadu 1969, ale ještě 4. prosince šel na schůzku „svého“ sdružení, na němž se oznamovalo rozhodnutí „centra“ z téhož dne, že se HRM rozpouští. Takže i tehdy, 4. prosince, jednal jako agent-provokatér.

Podezření na Hoffmana je ovšem dokumentováno ve spise z výpovědí několika z nás, Státní bezpečnost se o to zajímala, byla to pro ni možnost, jak spojit HRM s násilím a terorismem. Pak toho nevyužila, protože už ze spisu bylo zřejmé, že ty řeči vyprovokoval Čechal. Jen mě mrzí, že jsem od svého uvěznění Jiřího Hoffmana nikdy neviděl a nemohl jsem se mu omluvit třeba za to, že jsem i já, tehdy osmadvacetiletý, Čechalovi naslouchal.

Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v Tvaru č. 19/2013.