Čeho se bojí Eva Klíčová?

Redaktorku a literární kritičku Evu Klíčovou trápí – jak to nazvala – „nešťastná politizace kulturních médií“. V šestém čísle Hosta se pustila do křížku s časopisy A2 a Tvar. Není však zcela jasné, co má na mysli, když říká, že se do těchto časopisů vkrádá „patřičná politická profilace“, a dokonce prý „dril“. Nejsme oprávněni vyjadřovat se za redakci A2, ale ve Tvaru žádný dril v tomto ohledu nepanuje: neprobíhají u nás jednotná ideová školení, ani se nepřijímají závazná názorová usnesení. Problém polemicky zaměřeného článku Evy Klíčové spočívá (mimo jiné) v tom, že si redakci našeho časopisu, jak se zdá, představuje jako názorově monolitní těleso, které sdílí ideu „správnosti“ či výše citované „patřičnosti“. Přitom jde zkrátka o to, že Tvar přichází s určitou koncepcí literatury a literárního časopisu, již rozhodně nikomu nediktuje a která zůstává otevřená i kritickým hlasům.

Je příznačné, že Klíčová pro potvrzení své představy zvolila úryvek z rozhovoru s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou. Rozhovor ovšem ztělesňuje žánr, který je vším jiným, jen ne věrným odrazem redakčního stanoviska. Pochopitelně to, že se v kulturním periodiku objeví rozhovor s ekonomkou, představuje výsledek shora vzpomenuté koncepce a v tomto smyslu tu hlas redakce zaznívá. Ale názory patří jen I. Švihlíkové a rozhodně nejsou žádným vývěsným štítem, který by redakce měla nad sebou a na nějž by při sebemenší příležitosti povinně odkazovala. O úrovni představivosti (těžko hovořit o argumentaci) Evy Klíčové svědčí závěr jejího textu, v němž vyrukovala s otřepaným motivem údajného návratu padesátých let. (Ostatně již toto slovní spojení považuji za inflační nálepku a její užívání za projev intelektuální lenosti, protože padesátá léta, to není jenom stalinismus, ale také např. časopis Květen nebo Grossmannova stať „O krizi v literatuře“…) Jestliže se levice podle Evy Klíčové vymezuje zkratkovitě, a je dokonce, jak uvádí, regresí „do kunderovského ,lyrického věku‘“, pak je třeba říct, že zkratkovité jsou především argumentační spoje jejího vlastního textu.

Zaprvé. Vůbec sám obraz kulturního regresu je poměrně diskutabilní, protože se mlčky předpokládá, že existuje také cosi jako kulturní progres – jinými slovy, že i kultura podléhá dynamice vývoje. Zajímalo by mě, kam tento kulturní vývoj podle Klíčové směřuje a kde se o tomto směřování dozvěděla. Jistě existuje kulturní pohyb, lze však pochybovat o tom, že je nám znám vývojový úběžník, jak se kdysi domnívali osvícenci. Čím víc se člověk dozvídá o vzestupu a pádu civilizačních epoch, tím více je nakloněn kulturnímu relativismu. Nadto primitivní strašení padesátými léty patří k letitému arzenálu postkomunistického diskursu, je tedy ideologickou (sic!) rétorikou povýtce.

Zadruhé. V článku se opakovaně píše o ideologických kritériích, aniž by bylo specifikováno, co přesně se tím míní. Co je podle Evy Klíčové ideologií? Proč je diskuse o financování kultury podle ní ideologická, resp. jak by měla vypadat diskuse neideologická? A proč je vyslovení jednoho názoru Ilony Švihlíkové (slova Jakuba Vaníčka v A2 zde musíme pominout) Klíčovou považováno za formulování kritérií? Ať si paní Klíčová projde studie, eseje, recenze, které byly ve Tvaru v průběhu letošního roku publikovány. Je v nich snad literatura analyzována, interpretována či hodnocena na základě apriorních ideologicko-politických kritérií? Není to spíše tak, že E. Klíčovou hodnotově znejišťují nečekaná sousedství témat (literárních, společenských, ekonomických, historických atd.), že pravděpodobně není na takováto sousedství připravena, protože neodpovídají jejímu chápání literárního periodika a literatury? To lze pochopit. Co však pochopit nelze, je fakt, proč na jedné straně varuje před strašidlem „ideologických kritérií“, a na straně druhé skrytě (podprahově) sugeruje svá kritéria jako jediná správná („patřičná“). Takže kdo je tu nakonec ve vleku ideologických kritérií?

Zatřetí. Dostáváme se k tomu podstatnému. Na článku Evy Klíčové je nejdiskutabilnější to, jak důsledně nerespektuje kontext. Své dojmy, citáty a předpoklady hází do jednoho pytle. Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou se přece odehrál v určitém kontextu (tj. v době, kdy bylo diskutováno financování kultury a podoba kulturní politiky). Tento aktuální kontext – onen imperativ up-to-date, jehož význam Klíčová svévolně pomíjí – je osudově vpleten do práce každého periodika; je sice omezující, avšak současně některým textům dodává okamžitou naléhavost. Nerespektování kontextu se ovšem u Klíčové projevuje v ještě větší hloubce. Základním úskalím její úvahy (a tady musíme dedukovat, protože Klíčová své chápání zřetelně nevyslovila) je skutečnost, že pojmy jako „ideologie“, „politika“, „kolektiv“, „literatura“ chápe podle všeho esenciálně, metafyzicky, jako by mezi nimi byly (nebo měly být) jednoznačné hranice. Jenomže ono není nic jednoznačného a pevné hranice neexistují, respektive jsou vždy různě konstruovány. Všechno je v pohybu a tak či onak kontextuálně ukotveno. Vztah mezi ideologií a literaturou není objektivně dán tak a tak, nýbrž je to vztah proměnlivý. Tím nepléduji za ideologizaci literatury, spíše vyjadřuji opatrnost a ostražitost, problematizuji zdánlivě neproblematické.

Ideologie se hlásí ke slovu tehdy, opíráme-li se o věci, které považujeme za samozřejmé, a které tudíž kriticky nereflektujeme. Nereflektovaným předpokladem Evy Klíčové je představa literatury dokonale vyvázané ze sféry mimoliterárního, což je ovšem paradoxně rovněž ideologický postoj. Literatura nasává všude kolem sebe. Vyrůstá jednak ze sebe sama, jednak i z onoho takzvaně mimoliterárního. Voní různými kontexty a složitým způsobem si tyto kontexty „přivlastňuje“, proměňuje je. Připadá-li Evě Klíčové takové pojetí literatury nebezpečné, nechť si přečte Bachtina.

Roman Kanda