reakce Pavla Brycze na otevřený dopis Miroslava Huptycha

v Jablonci nad Nisou 7. 4. 2013

Milý Mirku, 

rozhodl jsem se reagovat na tvůj otevřený dopis primátorovi města Prahy, spisovatelům a snad i čtenářům časopisu Tvar, jsou-li nějací, o čemž důvodně pochybuji, a to nikoliv, že bych snad chtěl bezdomovce nosit na rukou, ostatně mám plné ruce, práce pochopitelně, aniž bych chtěl být povinně vtipný, v té nekonečné snaze přežít a neskončit s krabicovým vínem na ulici, takže by se mi do náručí ani nevešli, ale proto, že mě až zahanbuje důkaz, že tady jeden mně milý básník nerezignuje na to, o co kdysi šlo každému umělci především, tedy nepodávat si ruku s neviditelnou rukou trhu a trapně dumat, jak s úspěchem přebít 50 odstínů šedi, Mein Kampf nebo paměti někoho, kdo se mýlil v politice, ale zvedat ze země do sněhu pošlapané lidství.

Vždy jsem uvažoval, není-li bezdomovectví český národní úděl, koneckonců i v té naší hymně zní sugestivně: „Kde domov můj?“ A bylo to právě po naší slavné a ve světě oceňované nenásilné sametové revoluci, kdy se začal tento úděl naplňovat po okraj. Ach, blaze bylo těm, kteří za bolševika dostali dekrety na byty a pak za hubičky (byť to byly polibky jidášské) kupovali v nové éře privatizace své nájemní byty. Nepatřil jsem se svými vrstevníky do této generace, my byli ti nadšení „revoluční“ studenti, a tak valná většina z nás se tloukla po předražených pronájmech, kdy tajně pronajímali své obecní byty bez přiznání příjmů malí čeští človíčci, kteří se strachovali, že to na ně sousedé za papírovými stěnami napráskají. Ale sousedé drželi basu, to se ví, vždyť nejvěrnější je společenství těch, co mají zlé svědomí.

A tak rebelující mládež v devadesátých letech minulého století pokorně přijímala byty od svých rodičů, ti šťastnější, nechala se zapisovat do trvalého bydliště k dědečkům a babičkám a čekala s větší či menší trpělivostí na smrt, která přece k životu patří, pokud je to smrt cizí a ne jejich vlastní, anebo se zadlužovala, aby si kupovala za nehorázné sumy dekrety na byty od lidí, kterým by nejradši skočila do úsměvu sametovou pěstí.

Vrhl tehdy neúprosný trh jednu celou generaci, jež chtěla být idealistická, na tenké prkno fatálního rozhodnutí. Buďto dělat věci, které neudělají nikdy nikoho šťastným, jako jsou klamy reklamy, šíření veřejných smyšlenek takzvaného public relations, krutým stiskem čelistí drtit mezi zuby nepravdy ústy tiskových mluvčích a zaprodat se kultu „peníze nesmrdí“, anebo poznat opravdové dno.

Psal se rok 2000, nebyl jsem tehdy už žádný zelenáč, bylo mi dvaatřicet, když jsem jel na pozvání UNESCO na dva měsíce psát knihu do Francie. Z dnešního pohledu je paradoxní, že ta kniha vyprávěla o dvou zamilovaných bezdomovcích. Mrkni se, že si nevymýšlím, i když si vymýšlím rád, jmenuje se Sloni mlčí. Vzal jsem si tehdy do letadla časopis, na jehož titulní stránce byl prezident Václav Havel se svou krásnou ženou. Francouzští intelektuálové z Perpignanu a okolí mi brali časopis z rukou a rozplývali se nad štěstím, které my Češi máme, když máme na Hradě takového muže a takovou ženu. Chtěli slyšet všechno všecičko o mém životě v podhradí, vždyť žít ve Francii je tak fádní, až by z toho umřeli! A tak jsem povzbuzen červeným vínem dobré značky vyprávěl. A tehdy, když se dozvěděli, že neexistuje u nás jiný způsob, jak bydlet, kromě obálkové metody či hypotéky na 70 procent ceny bytu, kterou mladému člověku stejně nedají, a i kdyby dali, nenašetří těch třicet procent, pokud nepumpne své rodiče, prarodiče, přátele, známé a klienty, o výše zmíněných metodách supího čekání na smrt blízkých nemluvě, rozhořčili se.

Rázem zapomněli na prezidenta mudrce a ženu vamp na obálce časopisu.

Možná měli trochu špičku z vína, snad si vzpomněli, že byli kdysi velmocí, když na mě křičeli: „Proč se do takového Bídákova chcete vrátit?!“

Zažertoval jsem: „Protože Praha má drápky!“

Ale zřejmě nečetli Kafku pozorně, a tak můj vtip neocenili.

Zato ocenili Francii a už jim nepřišla ta země liberté, egalité, fraternité, s nekonečnými otravnými stávkami, hlučnými odbory a sociální politikou, na kterou všichni doplácejí, tak příšerná a fádní.

Nu, obrátím list, čas pokročil a na trampolíně času jsme udělali další skok. Po třinácti letech mě už Praha zuby nehty nedrží, bydlím ve městě Jablonci nad Nisou, mám střechu nad hlavou a potím krev, pot a slzy, abych ji do svých pětašedesáti bance splatil.

Ne, nepískám si. Ani Marseillaisu. Ale snažím se držet hlavu zpříma. Máme tu taky spoustu bezdomovců, je až překvapující, že ani na malém městě nejsou vazby mezi lidmi takové, aby své nešťastníky podrželi, vystavují se nám tak všude jako memento, jako varovný prst doby připomínají, kam až to můžeme dotáhnout. My všichni bez rozdílu. Stačí nezaplatit dvě splátky bance. Stačí neuváženě ručit někomu z rodiny, kdo chce bydlet, a nemá na nejvyšší nabídku do obálky. Stačí překročit čtyřicítku a vypadnout na trhu práce ze seznamu těch, kteří mají ještě šanci uplatnit se na trhu marnosti, i když média tvrdí, že jsou lidé na odpis až v padesáti.

Inu, vždyť i fasáda pyšné věže funkcionalistické radnice zde, kde domov můj, neúprosně opadává a odhaluje, že nic netrvá věčně.

Věř mi, Mirku, je mi moc líto, že se v ničem humánním neangažuji a že tě nepodpořím, abych se ptal na cokoliv pražského primátora, stejně jako se nehodlám ptát žádného politika vůbec na nic.

Ale kdyby snad někdy v budoucnu, třeba zítra nebo pozítří, anebo třeba příští neděli, svitla nějaká slabá jiskřička na konci tunelu, která mě, muže ve středním věku, jenž chtěl být Mamutík nebo Kopčem, a změnil se v utahaného otroka, který se žene už jen za vidinou splacení té své kobky, promění v muže činu, dokázal bych snad pustit z rukou všechnu práci a byl ještě ochoten vzít někoho, kdo způsobil tu hrůzu, že jedni ve sněhu spí a druzí před ním neustále o prsa utíkají, do náručí a mrštil s ním v historické defenestraci do té nejhlubší Macochy. 

Tvůj přítel a obdivovatel chlapáctví, které tě žene do protivných otázek jak Sokrata, i když riskuješ, že ti nikde nenalejí čistého vína, ale odvarem z bolehlavu ti naplní sklenici.

Pavel Brycz