reakce Davida Holuba na otevřený dopis Miroslava Huptycha

Milý Mirku, 

Bezdomovectví – věru do těžkého tématu ses pustil. Zdá se mi, že nejde jen o absenci domova, ale o celkový projev lidí bez domova, díky kterému vlastně není snadné se k nim přiblížit a zkoumat, co je k jejich – zvenku viděno – bezútěšné situaci dovedlo. A schází-li pravdivé porozumění, má mysl sklon „dotvořit si“ celý obrázek. Například pomocí představ, že příčinou nelidských podmínek je „nepříznivá shoda okolností“, jehož jsou lidé bez domova obětí (a člověk by vymyslel bezpočet pádných důvodů; rozvod, ztráta práce a bytu, vyděračské praktiky exekutorů, odkaz pokřiveného trhu s nemovitostmi kupříkladu…). „Vnitřní faktor“ se tím zastíní a taky schopnost těch lidí určovat svůj život, hájit se a postarat se o sebe.

Chudobince, pazderny a ubytovny pro chudé jsou možná prvním krokem k důstojnosti, ale přijde mi, že nejde jen o to poskytnout teplé a čisté přístřeší. Materiální pomoc bez pochopení cesty k bezdomovectví ukazuje, že vnitřní duševní realita jaksi sama spoluutváří to, jak člověk bez domova s přiděleným bytem/přístřeším dál zachází. Instituce pomáhající lidem bez přístřeší mohou doložit například útoky na okna a dveře nových bytů. Jako by takovéto zprvu nepochopitelné ničení odráželo duševní útoky na tyto symbolické otvory do nebezpečného vnějšího světa. Nebo opakující se situace vyhošťování a přetváření bytu do neobyvatelnosti, prostřednictvím kálení na koberec nebo totálního zanedbání. Zdá se mi, že „životní prostředí“ lidí bez domova určitým způsobem mluví, odráží vnitřní život jejich nositelů, jejich strádání i selhání v řešení duševních úkolů. Bezdomovectví lze tak i číst jako důležité sdělení jejich nitra, jejich neúspěšné zápasy, nevyřešená dilemata anebo chybění některých duševních schopností. Pomáhající sociální agentury vypovídají, jak se tahle externalizovaná výpověď o psychickém nitru dere ven, i když jejich nositele přesadíš jen tak bez další specifické podpory do důstojnějších podmínek. Myslím, že domov nejde dobročinnými institucemi nikomu předat ani naorganizovat.

Zkus na chvíli neprchat, ale naopak zastavit se o trochu delší dobu u žebrajícího na ulici. Chvíli na sebe nech působit tu scénu. Ve stovkách a tisících se opakují jemné komunikační výměny beze slov mezi žebrákem a anonymními (ne)dárci. Znovu a znovu kolemjdoucí odvracejí hlavu od klečících, stěží skrývajíce znechucení a pohrdání. Nikdo si dobrovolně nekleká do takové scény, ta potupná až zostuzující pozice pro žebrající znamená něco osobně důležitého. Zůstávají v ní namísto toho, aby si jídlo nebo ošacení (alespoň v Praze) šli obstarat do Armády spásy, Naděje atd., případně si přivydělat nekvalifikovanou prací. Myslím, že nikdo nezmapoval, kolik žebrající ze své pozice posbírají pouličních projevů nenávisti, nezájmu, pohrdání, odmítání, zanedbávání, nepochopení… V Čechách se mezitím služby nabízející hmotnou pomoc pro lidi bez domova zprofesionalizovaly a myslím, že jsou na slušné evropské úrovni. Ta scéna „na ulici“ má sílu a pro žebrajícího může obsahovat i prožitek naděje, že jednou se to všechno změní, jednou se odmítání a opouštění promění v přijetí.

A tak si kladu otázku, zda mluvíme o materiální nebo duševní nouzi. Doporučuju v této souvislosti k přečtení pozoruhodný článek June Campbellové Homelessness and Containment  A psychotherapy project with homeless people and workers in the homeless field, otištěný v roce 2006 v časopise Psychoanalytic Psychotherapy. Stať shrnuje výsledky studie z roku 2002, z níž plyne, že přibližně 67 % lidí bez domova ve skotském Edinburghu trpí osobnostní poruchou (nejčastěji hraničního nebo paranoidního typu). V historii lidí bez domova se častěji vyskytovalo tělesné a sexuální zneužívání, opuštění rodičem v raném dětství, ztráta nebo absence otců. Edinburská městská rada si však lámala hlavu otázkou, proč „tak vysoké procento lidí bez domova nedokáže využít materiální a lidské pomoci a služeb, a dlouhodobě není schopno udržet si jakoukoliv formu ubytování“. To byl také hlavní cíl výzkumného projektu: zjistit, proč lidé z ulice v ubytovnách/bytech nevydrží, opouštějí je ke zlosti všech zainteresovaných sociálních služeb a vracejí se „na ulici“ a do „doupat“. Magistrát také zajímalo, co činí práci s lidmi bez domova tak obtížnou a proč se tak rychle obměňuje personál, který s nimi pracuje. Zkusím uvést některá zjištění plynoucí z projektu, která pomáhají porozumět duševnímu světu lidí bez domova, a možná tím i některým jejich nepochopitelným projevům:

Pro mnoho lidí bez přístřeší je domov nebezpečným místem spojeným s úzkostí a traumatickými vzpomínkami, domov je neustále hledán a ztrácen, opouštěn a ničen. Člověk bez domova je pak buď vyhoštěn pro totální vybydlení bytu, nebo prchá z hnízda tak láskyplně stvořeného jinými. Henry Rey (1994) popsal klaustrofobicko-agorafobické dilema: na jedné straně uvíznutí v pasti a tíseň v uzavřeném prostoru, na druhé straně opuštěnost v otevřených prostranstvích ulic. Na jedné straně neschopnost zvládat samotu, ale současně nenávistné projekce vůči druhým a nenávistné reakce okolí představují patovou situaci. Bezdomovec promítá svoji nenávist na zevní okolí (prožitek perzekuce, obviňování), která se prolíná se skutečným nezájmem druhých a jejich nenávistí (zhmotněná například v četnosti vražedných útoků, znásilnění). To nakonec vede k situaci, že být uvnitř bytu/ubytovny nebo venku na ulici je stejně děsivé. Je to zkušenost s okolím, které na ně nereaguje a nepomáhá jim zvládnout jejich nezvladatelné afekty (vztek, úzkost). Tím, že lidé bez domova odmítají obývat hmotné vnitřní prostory, demonstrují zcela konkrétním způsobem, jak jejich vnitřní svět nedokáže podržet nezvladatelné úzkosti. Odpor pobývat v prostorách připravených jinými probouzí v profesionálních pracovnících komplementární citové reakce. Profesionálové pak mají tendenci lidi bez domova nutit a tlačit dovnitř, do bytů, a vyvíjet na ně nátlak, aby se změnili a přizpůsobili společenským pravidlům a požadavkům. Nezřídka se spouští bludný kruh nekonečného nabízení materiálního přístřeší, které je nakonec bezdomovci opuštěno a vede ještě k vehementnějšímu nabízení pomoci. Bezdomovectví také může reprezentovat odcizení základních radostí, které domov poskytuje, tím že probouzí úzkost, kdy cokoliv uvnitř něčeho symbolizuje něco cizorodého, co není možné podržet, ale je potřeba vypudit. Tato představa odkazuje na porušenou schopnost mentalizovat (uvědomovat si duševní obsahy, osobnost a motivy sebe i druhých lidí) u pacientů s hraniční poruchou osobnosti (Fonagy and Target 2000). Například zruinovaný, dezolátní domov může představovat nenávistí změněný obraz/reprezentaci matky a jejího těla a odráží nezvladatelnou destruktivitu člověka bez domova spolu s jeho hrůzou z ní.

A pak mi leží na srdci úskalí určité romantizace, fetišizace, psychologizace bezdomovectví, pokusy bezdomovectví literárně „estetizovat“ nebo mu dávat dodatečný „hlubší smysl“ (například coby znamení doby, atomizované, lhostejné a individualizované společnosti, znamení asociálních, kořistnických tendencí a rozvírajících se nůžek mezi chudnoucí většinou a královsky bohatnoucími elitami, nebo jako varování, jak snadno každý může upadnout, odraz neuskutečněné vnitřní touhy po svobodě a ušlechtilém alternativním postoji „mimo prohnilé struktury“).

Proč jsem rád, Mirku, že jsi to téma zdvihnul? Protože ses vzepřel a nechceš dál přikrývat bezdomovectví, téma jaksi z přirozenosti neatraktivní, páchnoucí, odpudivé. Téma, které probouzí rozpory a rozpaky, srovnatelné s naléhavou žádostí žebrajícího o příspěvek na jídlo. Vytváříš prostor rozhovoru, ve kterém může ledacos zaznít. Třeba že chvályhodné budování pazderen a charitativních „lidojemů“ může snadno zplanět bez kvalifikované podpory personálu (supervizní) a také podpory lidí bez domova (terapeutické). Že existují hranice pomáhání a nelze jít dál, než ti to objekt pomáhání dovolí. Jak je snadné upadnout do nevyžádané pomoci, kontroly, manipulace. Že pomáhat lze jen někomu, kdo s tím souhlasí a s kým se dá dojednávat o tom, jakou pomoc přesně žádá. Otevíráš diskusi, která může dát vzniknout projektům účinným a nenechat vyrůst rozčarování a beznaději v myslích v těch, „kteří to myslí dobře“, ne nepodobnou beznaději, kterou (možná) zažívají lidé ulic, parků, zbořenišť a zapomenutých zákoutí, tak působivě zachycených hledáčkem tvého fotoaparátu.

David Holub
psychiatr, psychoanalytik