„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Tobě zvoní!“ Věděl to John Donne. Ví to i Mirek Huptych. A proto není lhostejný k osudu bezdomovců, k osudu lidí, kteří jsou pro nás „neviditelní“, kteří jsou „z jiné planety“. To, co se stalo jim, se přece nám stát nikdy nemůže. Ale může! Stačí pár nešťastných rozhodnutí, nepříjemných okamžiků, trochu víc smůly a můžeme se dostat do stejné situace, do stejné (pro)pasti, z níž se bez pomoci žebříku, který nám někdo druhý podá, těžko leze do „normálního“ světa.
A Mirek Huptych nás vybízí: Vyrobme ten žebřík, vyrobme ho včas! Možná ho využije v budoucnosti i někdo z našich bližních. Možná my sami!
Alois Marhoul
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník