Milan Šedivý: Pohled z druhé strany

Reaguji na anketu (Tvar č. 2/2012), která mě velmi potěšila. Jelikož se zabývala především antikvárním trhem z pozice prodejců, chtěl bych reagovat z druhé strany, tj. ze strany toho, kdo knihy kupuje. To částečně v čísle provedl Jan Ga­­briel v článku Listovat rozlohou, ale bylo znát, že to jsou příjemné vzpomínky spíš než popis reálného stavu. Proto na rozdíl od něj bych chtěl blíž navázat na otázky položené pány Jarešem a Škrabalem prodejcům samým. 

Mám poměrně rozsáhlý přehled po antikvariátech v Čechách a na Moravě a k dnešnímu dni sleduji pravidelně 85 antikvariátů, což je číslo, které plynule variuje z důvodu zániku a vzniku nových prodejních míst. Jelikož jsem sběratelsky zaměřený zejména na poezii, dávno jsem postřehl s jistou hořkostí, že o samotné poetické texty je zájem minimální. Jiná situace je v oblasti typografie nebo ilustračního doprovodu. Obrázky dnes, jak známo, bodují. Když jsem jednou na Aukru prodával přebytky, položil mně jeden ze zájemců přes aplikaci otázku. Jeho zájem o avantgardní knihu se však vytratil hned, co se dozvěděl, že titul neprovázejí ilustrace. Argument, že jde o hodnotný text, po něho nic neznamenal.

Jak sama anketa naznačila, sběratelé si skutečně vybírají. Hodnotných knih vyšlo během historie víc, než o kolik je dnes zájem a kolik si zájemci můžou dovolit koupit. Podle mých zkušeností řada sběratelů se na knížky dívá zploštělou optikou a slepě následuje módu sbírání obálek. Každý zásah do původního stavu je pro ně potom zásadní. Cena brožované knihy, jež byla převázána, padá i z tisícových hodnot na úroveň lepšího všedního zboží. Kdo nečetl a neopotřeboval, vyhrává a prodá. Setkal jsem se s tím, že antikváři tento zploštělý pohled přijímají a jsou zcela v jeho područí. Jednou jsem vyvolal údiv, když po vítězné aukci jsem odmítl výtečně vypravený artefakt, kde však chyběly dva listy textu. Prodalo se jinému, nebyl to hlubší problém. Říkám si, jak by to ale vypadalo, kdyby to bylo opačně a náhodou chyběla ilustrace nebo byla poškozena vazba...

Ostatně dávno některé tituly avantgardy nejsou jen drahé, už se staly – mám zato, že aspoň v Praze – jakýmisi investičními příležitostmi střední vrstvy. U těchto vybraných titulů antikváři posouvali v nedávné minulosti cenu stále výš. Teď se zdá, jako by i ona narazila na svůj strop, v tom jsem byl de facto zajedno s odpovídajícím Tomášem Sanetrníkem.

Co se týče knih z devatenáctého století, je to však pořád na trhu sázka do loterie, přestože literární historie má dlouho jasno. Ceny jsou rozkývané, protože kupců je málo. Antikváři váhají a zkoušejí. Investiční cenu si drží zejména trojlístek kultovních knih  – Máj, Kytice, Babička – v prvních vydáních (anebo aspoň těch ilustrovaných). Ale přestože celý trojlístek jsem za poslední pětiletí měl v rukou, Máj dokonce dvakrát, jsou knihy, po kterých prahnu stejně, ale nikdy jsem se s nimi zatím nesetkal – např. s editiem princeps Stromu života. Potenciálně velmi levný titul, ale zdá se, že jde o nedostatkové zboží. Vyskytuje se ještě potom, co se jedno období Vrchlický vůbec nevykupoval? U děl nekultovních pak cena odpovídá běžným cenám knížek. Často se dají koupit i přelevně (ani nechtějte vědět, za kolik jsem jednou viděl vydání Nebeského Protichůdců z roku 1844). Devatenácté století však stále vrávorá na okraji zájmu i v oblasti artefaktů, tam jde zejména o dech beroucí vazby, které vycházely na přelomu století: Ottova Salonní bibliotéka v mutaci červené a modré. I při řadovosti a jednostejnosti jejich úprava je výborná. Podobně i Vilímkova Nová bibliotéka. Existují však i individuální vazby: Eklogy a písně, Vittoria Colonna, Povídky malostranské, Písně kosmické ad., výpravných zpracování se tehdy také ujal vynikajícím způsobem Viktor Oliva nebo Alfons Mucha. I přesto u různých obchodníků pohled na cenu těchto věcí je různý, podle čehož se zdá, že tyto artefakty výtvarně zaměření zájemci či prostě jen snobi ještě neobjevili.

Budu-li rovněž z kupeckého pohledu reflektovat fenomén internetu, pak ho jednoznačně hodnotím kladně. Jednak jsem získal možnost na Aukru samostatně si prodávat přebytky bez kořistnické marže, kterou bych nechal antikváři při zprostředkovaném prodeji. I tak jsem tu a tam nucen prodat pod nákupní cenou. Kniha najednou získává skutečnou tržní hodnotu bez svévolného určení antikváře, a to je dobře. Ale hlavně se mi po internetu rozšířila možnost objevit úzkoprofilové tituly. Jak už jsem psal, sleduju velký počet prodejců a to se mi daří právě přes internet, byť jsem antikvariáty víceméně všechny už jednou obrazil osobně v průběhu svých turné. Jestli se však kupec vytrácí z obchodu, častokrát si za to obchodník může sám. U někoho lepší kousky bývají jen na internetu a v kamenném krámu je u něj k dostání podřadnější zboží. Hraje tu roli menší prostor prodejny, možnost prodat za vyšší cenu někomu, kdo se nepohybuje v okruhu prodejny, ale také obava, aby se vysunováním a zasunováním do poliček žádanější věci neponičily. Už jsem si vytipoval, kam nemá cenu ani chodit. Jinam se rád vypravím, neboť se setkávám aspoň s kompromisem vitríny nebo (kuriózně) jsou prodejci webově administrativní lemplové se sklonem k absurditě cen a přeju jim, aby jim trh dal za vyučenou (U Ztichlé kliky). Vůbec nad prodejními strategiemi některých antikvariátů kroutím hlavou. Třeba nechápu, proč liberecký Fryč nabízí žádanou avantgardu jen do zahraničí, jak jsem zpozoroval, a nesnaží se konkurovat na domácím trhu. Jako by zájemců venku bylo víc než v Čechách a na Moravě. Myšlenka, že v zahraničí čekají solventní zástupy znalců právě české avantgardy (aniž bych podceňoval její věhlas), se mi zdá scestná. Ale zřejmě se pletu; proč by to jinak dělali?

Jiné pozorování: Z antikvariátů se v dnešní době vytratila úplně kupcova radost z nečekaného objevu nebo opravdu povedeného nákupu, to je už jen epizoda z historie. Stávalo se, že člověk za babku nakoupil parádičky. To se dávno přesunulo do civilizačně neexponovaných míst venkova či volných bazarů a trh tuhle exkluzivitu smývá dál. Městečka ztrácejí své tajemno. Překupníci z velkých center totiž pravidelně vyjíždějí na nákupy – zažil jsem jednou takový nájezd Pražáků, kteří vyjeli za zbožím do Ústí nad Labem –, takže od té doby běžný zákazník může v obchodě zažít akorát nudu – zajímavé zboží a vysoké ceny (město), nebo nezajímavé zboží a nízké ceny (maloměsto).

Mám-li odpovědět nakonec i na poslední otázku z ankety, tedy co bizarního jsem na trhu viděl, pak těžko budu hovořit o pravých zvláštnostech jako spíš o překvapení, co je všechno ještě ke koupi. Překvapením byly Hankovy rukopisné lístky nebo Nerudův dopis; do té doby jsem se domníval, že všechno už odsál PNP. Kdysi se mihl i rukopis Richarda Wagnera. Donedávna byl v jednom z antikvariátů na Vysočině k dispozici stránkový dopis Maupassantův, pár let nazpět se prodala (samozřejmě v Praze) za bláznivou cenu Kafkova prvotina. Viděl jsem na trhu i některé zajímavé špeky z knihoven autorů nebo s jejich věnováním známým, některá z nich báječně rozpustilá. Mít tak na to peníze!