Svědomí národa mlčí

„Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím národa. Není to myšlenka nová. Ba snad naopak. Zdá se mi, že tato věta má dosti blízko k frázi, ale řekněme radši k běžnému rčení. Stává se však, že někdy i takové rčení, vyslovené v příhodném okamžiku a v jiném osvětlení, může působit drtivě. A právě dnes chtěl bych říci: Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa. Kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, že jsme nebyli svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých.“  

Tato slova pronesl Jaroslav Seifert na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956. Slogan o spisovatelích jako svědomí národa se vzápětí stal velmi oblíbeným, proplul dějinami a k čilému životu se opět probudil po roce 1989. Objevoval se v diskusích o nové pozici spisovatele a literatury v demokratizující se společnosti a zmizel spolu s nimi. Zapomnělo se na něj, nebo spíš na jeho význam. V lepším případě občas vypluje na povrch jako „dobrý vtip“. Stal se skrumáží směšných, trapně patetických, velkohubých slov. Zasluhuje výsměch, podobně jako láska, pravda, solidarita a některé další archaismy. (Dokládá to i řada odpovědí v „Anketě o národě, svědomí a svědomí národa“ otištěné v časopise Box roku 2005.) 

Ale nezapomnělo se jen na slova a jejich významy. Z kolektivní paměti české spisovatelské obce vyprchalo i prosté vědomí toho, že spisovatel vždy měl ve společnosti nezastupitelnou roli, kterou z něho nemohl sejmout žádný z totalitních režimů ani postmoderní relativismus. Tuto roli mají spisovatelé stále. Jen ji neplní. Ztratili sebeúctu.
 

Jak (ne)fungují spisovatelské organizace ?  

Jak si jinak vysvětlit, že literární veřejnost mlčí vůči způsobu, jímž fungují, resp. nefungují spisovatelské organizace, které jsou chtě nechtě přirozenými zprostředkovateli kontaktu mezi spisovatelskou a „nespisovatelskou“ částí společnosti a významnou měrou se podílejí na ustavování role spisovatele ve společnosti a jeho pozice ve společenském diskursu?  

Skandální, ale mlčenlivým souhlasem potvrzovaná je situace v Obci spisovatelů, která si do svého čela na sklonku roku 2011 zvolila pochybného filmaře Tomáše Magnuska (nar. 1984). Kdyby si tato organizace vážila alespoň trochu sebe sama a svého statusu, nemohl by se tento člověk, který knižně nevydal jediné literární dílo, stát ani členem, natož předsedou instituce, kterou před ním vedli např. Ivan Wernisch, Milan Jungmann, Antonín Jelínek či Ivan Binar. Zvlášť když členství veřejně podmiňuje „prokazatelnou literární činností“. Dalo by se snad pochopit, že v duchu neoliberálních praktik do svého čela Obec zvolila nikoli profesionála, ale „schopného manažera“. Ale toto je jiný případ. Magnusek během roku ve své funkci spustil nové webové stránky Obce, čímž splnil jediný z řady svých slibů. Svou další nečinnost omlouvá intenzivní prací na svém filmu Bastardi 3, která ho vytížila natolik, že na nějaké předsedování nezbyl čas. Zajímal se některý ze členů Obce spisovatelů či spisovatelské obce o to, co že je to za filmové dílo, kvůli kterému musela literatura počkat? Obec filmových kritiků a diváků si vytvořila na tento snímek poměrně jednoznačný názor a de facto vyloučila jeho autora ze svého středu: shodla se na umělecké ubohosti filmu a odsoudila jeho xenofobní a rasistické konotace. Obec spisovatelů Tomáše Magnuska nadále mlčky podporuje jako svého předsedu a k diletantství ani k nahnědlým tendencím v jeho tvorbě nemá námitek.  

Záhadnou zůstává otázka, proč vlastně Tomáš Magnusek funkci předsedy Obce přijal a proč v ní setrvává? Odpovídal na ni krátce po svém zvolení v rozhovoru pro časopis Tvar (č. 4/2012): „Víte, drtivá většina mé práce jsou komerční projekty. A myslím si, že každý člověk, který se zabývá komercí, by měl aspoň v minimální míře podpořit věci, které jsou nekomerční. […] V literární oblasti se nyní naskytla příležitost, když bude potřeba, pomůžu organizačně a tím, co umím –udělat web, a že mohu pomoci trochu i finančně, alespoň zpočátku – a také s propagací, dostat literaturu aspoň trochu do médií. Ale určitě jsem si nikdy nemyslel na funkci předsedy.“ Literatura jako objekt charitativní pomoci. To je vize Tomáše Magnuska, pokud bychom ji vzali vážně a věřili jí. Padají slova o „komerčních projektech“ a „finanční pomoci“, ale ani náznak toho, že literatura tradičně disponuje především kapitálem, který nemá ekonomickou, nýbrž symbolickou povahu. To je pro změnu zisk, který jde do Magnuskovy „kapsy“ a který lze nepochybně zúročit při jednání se sponzory jeho filmů. A ve finále lze, jak ukazují Bourdieuova Pravidla umění, tento symbolický kapitál přetavit v kapitál ekonomický. Troufám si odhadnout, že Tomáš Magnusek setrvá ve funkci předsedy Obce spisovatelů do té doby, než prohospodaří, resp. vytuneluje její jméno a sekundárně jména těch, kteří ji v minulosti budovali. Leda že by členové Obce našli mezi sebou tolik sebeúcty a jasně řekli, že ze jmen Wernisch či Jungmann nelze dělat nedobrovolné sponzory „béčkových“ filmů.  

Pasivita a netečnost vůči literárnímu a mimoliterárnímu dění, která jde na ruku společenské marginalizaci literatury a jejích tvůrců, je ovšem vlastní i ostatním spisovatelským organizacím. České centrum PEN klubu se na svých webových stránkách hlásí k mezinárodně respektované Chartě PEN klubu. V posledních letech a měsících mělo řadu příležitostí závazky formulované Chartou naplnit konkrétními činy. Neudělalo nic. Nebo snad není uvěznění členek skupiny Pussy Riot jasným porušením „principu neomezeného šíření názorů“ a ještě jasnějším „potlačením svobody slova“? Není snad český případ uvěznění řidiče Romana Smetany za obrazné nasazení tykadel českým politikům porušením týchž principů a svobod? Zvlášť trapně vyznívá nečinnost českého centra ve srovnání s anglickým PEN klubem, který v reakci na perzekuci ruské umělecké skupiny spustil projekt Poems for Pussy Riot a získal si za něj značný mezinárodní ohlas. Český PEN klub se ale přeci jen po letech mlčení nedávno probudil k veřejnému vystoupení a v duchu naivního antikomunismu se připojil k jihočeským středoškolákům a jejich protestu proti jmenování komunistky do funkce radní pro oblast školství. Naše centrum mezinárodního PEN klubu vstupuje tedy raději do šarvátek na úrovni komunální politiky, než aby se vyjádřilo ke křivdám, k jejichž sledování ho zavazuje základní dokument této mezinárodní organizace. Není od věci připomenout, že Karel Čapek český PEN klub zakládal jako organizaci názorově zcela otevřenou a politicky se nevymezující.

Zbytek Pioreckého článku najdete v Tvaru č. 1/2013