Nehodlám polemizovat s názorem V. Novotného na tohoto autora ani se stylem, jímž byl prezentován, mrzí mě jenom, že zřejmě zapůsobil na čtenáře tak silně, že navždy zanevřou nejenom na tohoto spisovatele, ale i na ostatní ruské spisovatele, kteří žili a psali v období sovětů. Nebudou číst dva tisíce stránek Tichého Donu (mimochodem – četl je sám V. Novotný?) po kritice významného rusisty. A je to škoda, leccos by se dověděli. Já jako autorka nového překladu Tichého Donu mám na tuto knihu zcela jiný názor. Překlad už dobrých 25 let odpočívá v šuplíku a bude tam odpočívat i nadále. Těžko by vyšel v době, kdy se šmahem odsuzuje všechno, co souvisí s érou sovětů. Tak např. Maxim Gorkij. Za celé uplynulé období se o něm u nás zasvěceně hovořilo pouze jednou (na stanici Vltava), jméno autora onoho příspěvku mi bohužel vypadlo z paměti. V archivech rozhlasu a televize jsou nahrávky nejenom z díla Maxima Gorkého, ale i jiných dobrých ruských autorů, kteří bohužel žili v sovětském období, a proto v archivu zůstanou navždy. Co se u nás dneska ví třeba o Gorkém? Neví se např. o tom, že Gorkij podporoval mladé nadané autory, např. Vsevoloda Ivanova, a že nebýt jeho, nikdy by nevyšly knížky I. Ilfa a J. Petrova Dvanáct křesel a Zlaté tele, v té době neslýchaně troufalé. U nás je obecně známo pouze to, že Gorkij napsal jednu špatnou knihu – Matka, kterou kdysi jakýsi horlivec nešťastně určil jako povinnou školní četbu.
Naštěstí se dnešní rusisté odpovědně zabývají studiem „sovětské“ literatury, u nás podnes zatracované. Potěšil mě článek rusistky Ivany Ryčlové (Lidové noviny z 27. března t. r.), v němž hovoří o své knize Mezi kladivem a kovadlinou, kde se fundovaně zabývá některými tzv. „sovětskými“ autory, mezi nimi i Maximem Gorkým a Michailem Šolochovem. Začíná svítat…?
Naděžda Slabihoudová
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník