Roberto Bolaño: Třetí říše

26. srpna         

Zachoval jsem se podle Ingeboržiných doporučení. Dnes jsem zůstal na pláži déle než obvykle. Výsledkem je, že jsem si spálil ramena do ruda a večer jsem musel shánět krém na zklidnění spálené kůže. Samozřejmě že jsme leželi vedle šlapadel, a jelikož se nedalo dělat nic jiného, dal jsem se do řeči  se Škvarkem. Den nám každopádně přinesl pár novinek. První je, že Charly se nechutně ožral s Vlkem a Beránkem. Ukňouraná Hanna se svěřila Ingeborg, že neví, co dělat: má ho opustit, nebo nemá? Má teď čím dál větší chuť nechat ho tam a vrátit se sama zpátky do Německa; stýská se jí po synovi; má všeho po krk a je utahaná. Utěšuje ji jenom, jak je dokonale opálená. Ingeborg tvrdí, že jde jen o to, jestli Charlyho skutečně miluje. Hanna neví, jak na to odpovědět. Další novinkou je, že ředitel hotelu Costa Brava je požádal, aby se odstěhovali. Charly a Španělé totiž prý včera v noci chtěli zmlátit nočního vrátného. Ingeborg jim navzdory mým nenápadným odmítavým posunkům navrhla, aby se přestěhovali k nám do Del Mar. Hanna je naštěstí odhodlaná donutit ředitele, aby si to rozmyslel, nebo pokud bude trvat na svém, aby jim vrátil peníze, které zaplatili předem. Předpokládám, že všechno skončí vzájemným vysvětlením a omluvou. Na Ingeboržinu otázku, kde se vyskytovala ona, když se chlapi hádali, Hanna odpověděla, že spala v pokoji. Charly se na pláži objevil až k poledni, vypadal hrozně a vlekl za sebou surf. Při pohledu na něho zašeptala Hanna Ingeborg do ucha:

„Zcela se zničí.“

Charlyho verze je úplně jiná. Kromě toho ředitel hotelu mu může být i se svými výhrůžkami ukradený. S přivřenýma očima a ospalým výrazem, jako by právě vyskočil z postele, prohodí:

„Můžeme se přestěhovat k Vlkovi. Bude to levnější a autentičtější. Aspoň poznáš to pravé Španělsko.“ A mrkne na mě.

Je to vtip jen napůl, protože Vlkova máma pronajímá v létě pokoje, s jídlem nebo bez, za slušnou cenu. Na okamžik mám pocit, že se Hanna rozpláče. Ingeborg se do toho vloží a uklidní ji. Stejně žertovným tónem se zeptá Charlyho, jestli se do něho Vlk a Beránek náhodou nezamilovali. Ale ta otázka je míněna vážně. Charly se zasměje a řekne, že ne. Potom se dá Hanna trochu dohromady a hned začne vykládat, že Vlk s Beránkem chtějí dostat do postele spíš ji.

„Tuhle v noci mě pořád osahávali,“ prohlásí se zvláštní směsicí koketnosti a ženské uraženosti.

„Protože jsi pěkná,“ vysvětluje klidně Charly. „Já bych se o to taky snažil, kdybych tě neznal, ne?“

Rozhovor se najednou stočí na tak bezvýznamné záležitosti, jako je Diskotéka 33 v Oberhausenu nebo telefonní společnost. Hanna s Charlym chvíli sentimentálně vzpomínají na svá romantická místa. Po chvíli však Hanna naléhavě zopakuje:

„Úplně se zničíš.“

Charly bere prkno, čímž udělá výčitkám rázný konec, a jde do vody.

Můj rozhovor se Škvarkem se nejdřív točil kolem konverzačních banalit, jako jestli mu někdy ukradli nějaké šlapadlo, jestli je jeho práce těžká, jestli ho nenudí trávit tolik hodin na pláži pod nelítostným sluncem, jestli má dost času na jídlo, jestli má přehled, kteří cizinci patří k jeho nejlepším zákazníkům a tak dále. Poměrně stručně mi odpověděl toto: šlapadlo mu ukradli dvakrát, lépe řečeno nechali ho ležet na druhém konci pláže; práce to není těžká; občas se nudí, ale ne moc; k jídlu si dává, jak jsem předpokládal, sendviče; netuší, která národnost si šlapadla půjčuje nejvíc. Odsouhlasil jsem odpovědi a vydržel chvíle mlčení, jež po nich vždycky následovaly. Bezpochyby ten člověk nebyl moc zvyklý s někým hovořit a soudě podle vyhýbavého pohledu byl i dosti nedůvěřivý. Několik kroků od nás chytala lesklá těla Ingeborg a Hanny sluneční paprsky. Zničehonic ze mě vypadlo, že já bych radši zůstával v hotelu. Bez zvědavosti se na mě podíval a dál hleděl na obzor, kde jeho šlapadla splývala s plavidly z jiných pláží. V dálce jsem spatřil surfaře, který znovu a znovu ztrácel rovnováhu. Podle barvy plachty jsem si uvědomil, že to není Charly. Řekl jsem, že mám radši hory než moře. Že moře se mi sice líbí, ale hory jsou lepší. Škvarek to nijak nekomentoval.

Zase jsme chvíli mlčeli. Cítil jsem, jak mě slunce pálí na ramenou, ale nehýbal jsem se ani se nesnažil nějak ochránit. Z profilu vypadal Škvarek jinak. Nemyslím tím, že by byl méně znetvořený (otáčel ke mně právě svůj znetvořenější profil), ale prostě vypadal jinak. Vzdáleněji. Podobal se bystě z pemzy, zarámované silnými tmavými houžvemi.

Netuším, co mě přimělo, abych se mu svěřil, že se chci stát spisovatelem. Škvarek se ke mně otočil a po chvilce váhání pravil, že to je zajímavé zaměstnání. Nechal jsem ho to zopakovat, protože poprvé jsem si nebyl jistý, jestli jsem mu dobře rozuměl.

„Ale nechci psát romány ani divadelní hry,“ vysvětlil jsem.

Škvarek pohnul rty a řekl něco, co jsem nezaslechl.

„Cože?“

„Básník?“

Pod jizvami jako by mu probleskl obludný úsměv. Pomyslel jsem si, že už z toho sluníčka blbnu.

„Ne, to ne, básník samozřejmě ne.“

A když už jsem to nakousnul, vyložil jsem, že poezií rozhodně neopovrhuju. Dokázal bych zpaměti recitovat Klopstocka nebo Schillera; ale psát v dnešní době verše, pokud nejsou určené jenom milované dívce, to je přece trošku zbytečné, nemyslí?

„Nebo groteskní,“ přikývl ten nešťastník.

Jak může takhle znetvořený člověk o něčem říkat, že je to groteskní, a nepřipadat si hned, že se mluví o něm? Záhada. Každopádně jsem měl čím dál silnější dojem, že se Škvarek ve skrytu směje. Ale možná mu ten stín úsměvu vytvářely jenom oči. Jen málokdy se na mě podíval, ale když už, blýskaly mu v očích jiskřičky radosti a síly.

„Odborný spisovatel,“ řekl jsem. „Tvůrčí esejista.“

Vzápětí jsem mu v hrubých rysech načrtl panorama světa wargames se všemi časopisy, místními kluby a tak dále. Například pár spolků funguje i v Barceloně, vysvětlil jsem mu, a ačkoli nevím o tom, že by existoval nějaký španělský svaz, španělští hráči se začínají docela výrazně projevovat v evropských soutěžích. Pár jsem jich poznal v Paříži.

„Tenhle sport jde teď nahoru,“ prohlásil jsem.

Škvarek si chvíli moje slova přežvykoval, potom vstal a šel pro šlapadlo vracející se ke břehu; bez námahy ho vytáhl a uklidil.

„Jednou jsem něco slyšel o lidech, co si hrajou s cínovýma vojáčkama,“ řekl. „Myslím, že to bylo nedávno, někdy na začátku léta…“

„Jo, to je víceméně totéž. Rozdíl je asi jako mezi ragby a americkým fotbalem. Ale mě cínoví vojáčci zas až tolik nezajímají, i když nejsou špatný… jsou hezký… jako umělecké dílo…“ zasmál jsem se. „Ale mám radši stolní hry s hracím plánem.“

„A o čem teda píšeš?“

„O čemkoliv. Zeptej se mě na kteroukoliv válku nebo válečné tažení a já ti řeknu, jak se dá vyhrát nebo prohrát, jaké má hra nedostatky, kde udělal tvůrce hry chybu a kde se mu to naopak povedlo, kde to při postupu hry drhne, jaké je odpovídající měřítko, jak vypadala původní bitva…“

Škvarek se dívá na obzor. Palcem u nohy dělá důlek v písku. Za námi Hanna usnula a Ingeborg dočítá poslední stránky knížky o Florianu Lindenovi; když se naše pohledy setkají, usměje se na mě a pošle mi vzdušný polibek.

Napadne mě, jestli má Škvarek holku. Nebo jestli někdy měl.

Která by dokázala políbit tu strašnou maškaru? Ale vždyť vím, ženské jsou různé, na všechno se nějaká najde.

A po chvíli:

„Asi tě to hodně baví,“ řekl.

Jeho hlas ke mně dolehl jakoby zdáli. Světlo se odráželo od mořské hladiny a vytvářelo něco jako hradbu, rostoucí až do nebe. Na něm pomalu pluly tlusté, těžké mraky barvy špinavého mléka směrem ke skalám na severu. Pod oblaky se blížil k pláži padák vlečený člunem. Řekl jsem, že se mi nějak motá hlava. Nejspíš z nedodělané práce, usoudil jsem, mám nervy v kýblu, dokud nenapíšu poslední tečku. Vyložil jsem, jak nejlépe jsem uměl, že být odborným spisovatelem není snadné, je zapotřebí uvést do pohybu složitou, protivnou mašinerii. (Úspora času a prostoru byla hlavní výhoda, kterou se oháněli hráči počítačových wargames.) Vyjevil jsem, že ve svém hotelovém pokoji mám už několik dnů rozloženou velikou hrací plochu a vlastně bych tam měl teď sedět a pracovat.

„Slíbil jsem, že esej odevzdám začátkem září, ale jak vidíš, místo psaní se tady válím.“

Škvarek na to neřekl nic. Dodal jsem, že esej píšu pro jeden americký časopis.

„Je to taková úplně neskutečná varianta. Ještě to nikoho nenapadlo.“

Možná mě tak rozpálilo to sluníčko. Na svou obhajobu musím uvést, že od odjezdu ze Stuttgartu jsem si o wargames neměl s kým promluvit. Hráč by mi jistě rozuměl. Mluvit o hraní nám přináší radost. Ačkoli je zjevné, že jsem si pro rozhovor vybral parťáka ze všech nejdivnějšího.

Škvarek zřejmě pochopil, že zároveň s psaním musím postupovat ve hře.

„Ale tak přece vždycky vyhraješ,“ řekl a vycenil zkažené zuby.

„Kdepak. Když člověk hraje sám proti sobě, nemůže oklamat protihráče strate­giemi a různými fintami. Všechny karty jsou vyložené na stole; pokud moje varian­ta funguje, tak proto, že matematicky prostě fungovat musí. Mimochodem už jsem ji párkrát testoval a pokaždé jsem vyhrál, ale musím tam ještě vychytat drobnosti, proto hraju sám proti sobě.“

„To asi píšeš hrozně pomalu,“ poznamenal.

„Ne ne,“ zasmál jsem se, „píšu bleskově. Hraju hodně pomalu, ale píšu hodně rychle. Prý jsem nervák, ale to není pravda; to říkají kvůli mému psaní. Jedu bez zastavení!“

„Já taky píšu hodně rychle,“ zamumlal Škvarek.

„No to jsem předpokládal,“ řekl jsem.

Má vlastní slova mě zaskočila. Ve skutečnosti jsem ani neočekával, že by Škvarek uměl psát. Ale jakmile to vyslovil, nebo možná už předtím, když jsem to prohlásil já, jsem vytušil, že má určitě nervní rukopis. Pár vteřin jsme na sebe mlčky hleděli. Nebylo snadné vydržet se mu dívat do tváře delší dobu, přestože jsem si pomaličku zvykal. Tajný Škvarkův úsměv tam někde ve skrytu číhal a možná se posmíval – mně i naší právě objevené společné vlastnosti. Bylo mi čím dál hůř. Potil jsem se. Nechápal jsem, jak může Škvarek snášet takovou výheň. Jeho hrbolatá kůže posetá jizvami po spáleninách chvílemi přecházela do modra, barvy plynového hořáku, nebo házela černožluté odlesky jako těsně před prasknutím. Přitom si klidně seděl na písku s rukama na kolenou a s očima upřenýma na moře a nezdálo se, že by se cítil nějak nepříjemně. Najednou se na mě obrátil, což bylo pro něho velmi nezvyklé, protože zpravidla se choval velmi zdrženlivě, a zeptal se, jestli mu nechci pomoct vytáhnout na břeh šlapadlo, které se právě vrátilo. Zpitoměle jsem souhlasil. Dvojice na šlapadle, zřejmě Italové, nedokázala zakormidlovat ke bře­hu. Vlezli jsme do moře a dostrkali je tam. Italský páreček seděl, vtipkoval a oba dělali, jako že padají do vody. Seskočili, ještě než jsme se dostali na souš. Ulevilo se mi, když jsem viděl, jak se vyhýbají ležícím tělům a ruku v ruce odcházejí k promenádě. Když jsme uklidili šlapadlo, řekl mi Škvarek, že bych si měl jít zaplavat.

„Proč?“

„Sluníčko ti přepaluje obvody,“ tvrdil.

Zasmál jsem se a vyzval ho, aby šel do vody se mnou.

Chvíli jsme jenom plavali pořád dopředu, až jsme se dostali z první linie rekreantů. Tam jsme se otočili k pláži: jak jsem tam šlapal vodu vedle Škvarka, pláž i lidi namačkaní na ní vypadali nějak jinak.

Když jsme se vrátili, poradil mi divným hlasem, abych se namazal kokosovým olejem.

„Kokosový olej a šero,“ zamumlal.

Záměrně hrubě jsem probudil Ingeborg a odešli jsme.

Ze španělštiny přeložila Anežka Charvátová. Rozhovor s ní, točící se především okolo Bolaña, přinesl Tvar 2/2010.
Zbytek ukázky si můžete přečíst v Tvaru 3/2013, kde vyšla i recenze na poslední Bolañovu knihu vydanou u nás, román 2666.