Přebytečné časopisy aneb pan Kopfrkingl opět na scéně?

Když jsem v předminulém čísle Tvaru (č. 2/2013, str. 19) v nadsázce psala o přebytečném ministerstvu kultury, nenapadlo mě, že o měsíc později budu psát o přebytečných časopisech – míněny časopisy literární – ovšem už bez nadsázky. Je totiž holou realitou, že se k nim jako k přebytečným (tedy jako k těm, které nechce) ministerstvo chová. Každoroční evergreen o snížení objemu peněz vyčleněných na podporu živého umění zazněl i letos, a to i přesto, že celkový rozpočet rezortu byl oproti loňskému roku navýšen. Jak bylo uvedeno v otevřeném dopise ministryni kultury ČR Aleně Hanákové, který podepsali šéfredaktoři literárních a kulturních časopisů včetně Tvaru, „je likvidační efekt snížení státní podpory živé kultury významně umocněn i zvýšenou spodní sazbou DPH z loňského roku a jejím navýšením i v roce letošním. Česká republika po dvaceti letech své existence prakticky opouští tradici státní podpory kultury (běžné ve většině zemí EU), a ministerstvo tak zřejmě hodlá zlikvidovat mnoho celo­evropsky i celosvětově respektovaných kulturních aktivit.“

Ale buďme spravedliví – mantra o šetření čili škrtání se line také z ostatních rezortů, přičemž hned v závěsu se z médií dozvídáme, co se s ušetřenými čili seškrtanými penězi stalo: Tu byly použity na outsourcované služby, na něž má ten který rezort vlastní speciální oddělení, onde zase na IT technologie, které se ve výsledku ukázaly jako nefunkční, či na nákup tiskáren, jejichž cena vysoce převýšila cenu běžnou na trhu. A pak tu jsou hlasy, že nekomerční literární perio­dika by si měla sehnat peníze, o něž je ministerstvo ochudí, jinde. Ze zkušenosti však vím, že ptát se těchto hlasů, kde se ono štědré „jinde“ nachází, je marné, neboť za čímkoliv, co řeknou (ba i za jejich mlčením), se ukrývá všudypřítomné „zcela určitě ne u nás“. A jsou tu ještě jiné hlasy, které stále opakují, že všichni by si na sebe měli vydělat, tedy i nekomerční literární periodika. A pokud toho nejsou schopna, pak ať zaniknou. Připomíná to trend na pracovních úřadech, které by nejraději z každého nezaměstnaného udělaly soukromého podnikatele – a není-li toho schopen, pak ať „zanikne“. Jinými slovy: Je přebytečný.

Nepřebývá tu ale spíš cosi jiného? Nabízí se snadná odpověď, že arogance moci, její přezíravost a pohrdání vším, z čeho nemůže mít užitek, její lhostejnost k potřebám druhých, sobectví a nenasytnost jejích představitelů, pro něž nic, žádná suma není nikdy dost… Jistě, takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale pořád jako by něco podstatného chybělo. Co takhle servilnost doprovázená strachem z toho, že se nezalíbím mocnějším, než jsem sám? Že jsem stále pod jejich drobnohledem a jediný chybný úkrok stranou mě může stát místo a kariéru, dostat mě do existenčních potíží či do vězení? A že jsem-li papežštější než papež, tak mohu (až na osvícené výjimky) jen získat? Kdo je v případě ministryně Hanákové oním mocnějším? Ministr financí Miroslav Kalousek? Ratingové agentury, jejichž hodnocením se ohání? Nadnárodní finanční svět, který si nás může kdykoliv rozporcovat, nenatočíme-li k němu svou reformně-škrtací tvář, již jedinou chce vidět? Anebo jen parta anonymních, o to však nebezpečnějších kmotrů, přisátých ke státnímu rozpočtu? Ať je to kdokoliv, chování paní ministryně jakož i jejího úřadu může při troše představivosti připomínat chování jedné literární postavy, která se také chtěla zavděčit mocným. Mluvím o postavě z novely Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, o panu Kopfrkinglovi. Ten z podobné apriorní servilnosti nechal „zaniknout“ svou židovskou manželku i svého syna, neboť nastala doba, kdy jejich existenci začal pro sebe vnímat jako ohrožující – a tudíž přebytečnou…

Svatava Antošová