Za Antonínem Brouskem (1941–2013)

   „Děs z existence ve zdravě krevnaté tváři“, to se mi rázem spontánně vybaví, když si teď, kdy umřel, představím Tondu Brouska. Neměl ten děs v pohledu hned, aspoň ne zjevně, k vitalitě sálající z podsaditého, s léty stále víc mohutnícího těla patřily původně i chtivé záblesky v očích a prudké návaly smíchu sykavě unikající z pootevřené pusy přes hradbu svítivě bílých zubů. Také básně, které Tonda psal v době, kdy jsme se seznámili, a z nichž jednou ještě před naším setkáním debutoval v téže Karlově Universitě (z 15. prosince 1958) jako já, byly plné smyslnosti a „nezvalovsky“ rozsvícených vjemů; třebaže právě to mě k nim hned přitáhlo, jako k vítané výjimce vprostřed intelektuálnějších a odtažitějších poetik jiných (publikujících) vrstevníků, vzbudilo to ve mně zároveň závist a výčitku, že jsem sám do Karlovy University dal jen útlý seifertovský pantoum. Obrazností umocněná smyslovost a chuť na skutečnost, o níž svědčila, zní ještě naplno i v Brouskově prvotině Spodní vody (1963), třeba v básni Něžné stromy inspirované návštěvou pouti: 

„Zprostředka vyskakuje každou chvíli kornout
frkavá trumpeta
anebo bláznivá šaškovská čepice
kostelní věž
[...]
Na jedné noze vykasaná alej vysoko třeští“
 

   Brousek byl skutečností doslova nabitý, vsával ji všemi póry stejně jako hlavou, vjemy, počitky a tělesné zkušenosti s věcmi do něj vnikaly spolu se slovy a idejemi; věděl toho zkrátka o skutečnosti plno, znal ji z různých stran a skrz množství konkrétních detailů, poznatků i emocí, které se z něj pokaždé, když začal psát, začaly hrnout v celých kaskádách. Podobně jako z básní je to vidět i z kritik, které psal souběžně s nimi a jimiž záhy získal pověst ostrého střelce do řad vlastních souputníků, než svůj postřeh a ostrovtip zaměřil – to už v exilu – k demystifikaci básnické produkce stalinských nebo normalizačních let. Také zde je pozoruhodná už sama energie, která Tondovy texty nese a uvolňuje v nich smysl bohatým postupným vrstvením volně zřetězených zpráv. Někdy i na rozloze jediné věty: „Nuže, když nyní Zdeněk Nejedlý, profesor již u k. u k. Ferdinando-Karlovy univerzity a teď i ministr školství a osvěty, jako celoživotní pohrobek ,národního obrození´, krasoumný polyhistor neklamně biedermeierovského přístřihu vystoupil v nabité Lucerně jménem KSČ s kulturně programatickou přednáškou Komunisté – dědici nejlepších tradic národních (v níž byly tyto tradice nota bene zredukovány na linii Tyl – Hálek – Němcová – Neruda – Sládek – Čech – Jirásek – Wolker, resp. Smetana – Aleš), tu si asi jen málokdo mohl uvědomit, ba i jen představit – že se takto vytyčená linie stane vbrzku osou gruntovního ,přehodnocení´ veškerého českého ,kulturního dědictví´, a že v jejím jménu začne být zatracováno a jako čert potíráno vše ,kosmopolitní´, ,dekadentní´, ,prohnilé´, ,formalistické´, ,modernistické´, ,avantgardistické´, – či jak se všechny ty atributy-zatykače jmenovaly“ (doslov k Podivuhodným kouzelníkům, 1987).

   V básních je ovšem takové vrstvení a větvení zvlášť uhrančivé, a nepřestane takové být vzdor tomu, že jím od Brouskovy druhé sbírky (Netrpělivost, 1966) prorůstá opačný elán, všezpochybňující skepse, která nakupené bohatství změní nakonec jen v důkazní materiál snesený ne ve prospěch skutečnosti,  ale k její obžalobě. I ústřední doménou básní se stane demystifikace, důsledně desiluzivní pohled zbavuje aureoly stejně prosté věci (už v jedné z básní Spodních vod je „každý strom [...] náhle jenom / kůl“) jako národní a společenské mýty („A nad transem žižkovských žen / tyčí se Gottwald jak úd“, Zapomnětlivost, 1975). Skepse se obrací i přímo proti básni a „rozvětvuje“ ji postupně – a dostředivě – také tím, že ji takřka slovo po slově zpochybňuje, nutí ji vracet se k počátku, brát slova zpět a hledat místo nich jiná. Tak v Zimní noci z Netrpělivosti: „A zase jdem. Jdem jak na drátku. Loutkově. / [...] / Rozklížení... Rozhlížení. Všude andělské voje... / Trčí!“ Díky bohaté orchestraci i přesnosti předmětných detailů – a vzdor ztracenému (nebo básníkem postrádanému) smyslu zní nicméně v básních dál celý svět:  

„V magické kouli kaváren prázdno. Jen vodní vši sněží.
Jen budík krve tiká dál, orloj, jejž nepochroumá
euforie poledne, ani půlnoční trauma,
ba ani paklíč měsíce, který seč může cloumá
zarezlým zámkem na heslo v sejfech mosteckých věží.“                                      

                       (Severní moře z Vteřinových smrtí, 1987) 
 

   Není teď chvíle na zkoumání fakt a důvodů, které Tondu i jeho poesii posléze obrátily i proti vlastní osobě a nechaly mu v očích jen hrůzu z prázdna, které zahlédl za vším, i z marnosti vlastního osudu; a není nakonec ani podstatné, šlo-li o bůhvíjaké osobní předurčení nebo o souhru životních okolností, ran, které utržil, a nedostatku podpory, již proti nim hledal a nenašel u jiných. Jisté je, že napětí mezi tou hrůzou a jeho vitalitou se stalo klíčovým pro básníkovo dílo i pro jeho osud; zatímco do básní čím dál víc vstupoval jen proto, aby se sarkasticky bral do pinzety a vysmíval se vlastní existenci („Dodnes se topím jen v odpadcích. Ďobu v nich plnicím perem“, Střepy z Vteřinových smrtí), skutečný Tonda přežíval tvrdošíjně sám sebe a po každé zdánlivě definitivní katastrofě a agonii (na nichž se většinou aktivně podílel) se znovu zvedal na nohy, až se zdálo, že je podobně nezničitelný jako Karel Šebek. Byl přitom natolik skutečným a inspirovaným básníkem, aby i jeho nejintimnější účtování s vlastním já bylo také diagnosou okolního světa: „Co nás tak zvichřilo, to nebyl uragán. / To byl strach z bezčasí, jaké zavládne zítra, / šíříc se o překot do všech světových stran.“ (Vigilie, 1993) Jeho poesie si dokonce uchovala schopnost předjímat události, které se teprv mají stát; patřil tak rovněž k vzácným básníkům, kteří předem zahlédli zkázu z 11. září 2002: „Noha stíhající nohu, schod za schodem, / poschodí za poschodím [...] / injekce výtahů se přelévají šachtami / činžáků; stahuje se kruh, / do jediného bodu, / do místa vpichu, / hrot letadla míří / přibodnout k zemi / neviditelné město.“ (Hon ze Zimního spánku, 1980)

   Je toho dost, před čím je při vyslovení Brouskova jména proč smeknout.
 

Petr Král   

Věci, které se nedají ošvindlovat – rozhovor s Antonínem Brouskem (Tvar 1/2006)