Tvar 16/2013

Autorem básně Z okna na první straně je Czesław Miłosz. A proč že právě z okna? V Editorialu Adam Borzič vysvětluje, že „titulní stránku tentokrát zdobí výhled z naší nové redakce. Tvar se totiž přestěhoval.“ Ano, proto z okna, milí čtenáři. 

Ostrostřelecká rubrika Pavla Janouška 969 slov o próze zacílila svoji pozornost na prózu valašskomeziříčské autorky Aleny Mornštajnové Slepá mapa (Host, Brno 2013). Pan kritik kolem horké kaše nechodil, a tak ani my nebudeme a ocitujeme rovnou závěr: „Četl jsem, že Slepá mapa je mimořádná událost, která pohne českou literaturou. Pochybuji o tom. Může ovšem oslovit nemálo čtenářů a zejména čtenářek, kteří a které se rádi oddávají toku víceméně reálných příběhů, aniž by od literárního díla čekali cokoli hlubšího.“ 

V hlavní recenzní rubrice dvakrát je v ohnisku dvojlupy 29letý básník Martin Poch, respektive jeho sbírka Jindřich Jerusalem (dybbuk, Praha 2013). „Kniha si mě rychle získala, navzdory skutečnosti, že moje intuitivní rozumění bylo v koncích“ přiznává v úvodu své recenze Ladislav Zedník, a končí hezky kulatě: „báseň není šifra, a netřeba tudíž hledat šifrovací mřížky. Podstatná je čtenářova účast – stačí nechat se vést a svést Pochovou nevšední a neotřelou obrazností, hudebností veršů, maně sledovat zřídkavé drobky – a být pobavený, okouzlený, naštvaný nad nahodilostí některých motivů atd. Zkrátka být jakýkoli, jen ne lhostejný.“ Druhý z recenzentů Vladislav Reisinger je rovněž laskavý: „Jindřich Jerusalem je taková dobře uzrálá a zdivočelá básnická puberta. Tak tomu ,pánovi Jerusaléma‘ přeji dostatek trpělivosti a porozumění v obci čtenářské, aby toto sršaté a přitom jemné vzývání jazyka nebylo oslyšeno.“ 

Reiner Kunze osmdesátiletý – tak zní podtitul rozhovoru s německým básnickým a překladatelským doyenem, který toho pro českou poezii udělal vskutku nemálo. S pomocí své manželky přeložil během více než půlstoletí texty asi padesátky zásadních českých autorů, jako jsou Seifert, Holub, Diviš, Mikulášek, Blatný, Halas, Reynek, Holan či Skácel. Jeho vlastní lyrika byla přeložena do několika desítek jazyků, česky vyšla sbírka Věnování (1964) a výbor Jako věci z hlíny (1998). – Rozhovor pod názvem Více důvodů k existenci poezie není potřeba připravil Roman Kopřiva. Interview je doplněno úryvkem z výše zmíněné Kunzeho prózy Báječná léta a několika jeho básněmi. 

V rubrice Poezie jsou tentokrát otištěny nové verše Jana Těsnohlídka ml., mladého autora sbírek Násilí bez předsudků a Rakovina, nositele Ceny Jiřího Ortena, a dále obsáhlejší báseň „Lucidril“ básníka, který nikdy žádnou cenu nedostal a který tragicky a za nejasných okolností zemřel ve svých 26 letech (shodou okolností v Těsnohlídkově současném věku) v roce 1974 – legendárního Milana Kocha, jehož nesmrtelnost v rámci českého undergroundu stvrdil kdysi i Egon Bondy verši díky Plastikům dnes slavnými: „Magické noci počal čas / Kocha snad z toho vezme ďas.“ 

Audience u Mrożka aneb Varuji vás, takový rozhovor bude maximálně na půl hodiny se jmenuje další, tentokrát dost neobvyklý rozhovor. Polský novinář a spisovatel Dariusz Zaborek zpovídal v roce 2005 superstar polské literatury, a sice letos v srpnu zesnuvšího spisovatele, dramatika, publicistu a kreslíře Sławomira Mrożka. Zpovídal sice… ale jak! Mystifikace? Pravda? Verbální happening sui generis? Každopádně mimořádné interview.

Na rozhovor navazuje Mrożkova próza Spisovatel, žabák a alchymista, fundovaná rekapitulace Mrożkova života a díla Nepřítomnost nesmrtelného z pera básníka a překladatele (mj.) z polštiny Josefa Mlejnka a osobní vzpomínka Tomáše Ticháka na Mistrovu vskutku neformálně vygradovanou návštěvu v Olomouci S Mrożkem na Fišplacu. 

A jedeme dál: středně velký hlodavec obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii, v České republice jej nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem… hu! Už víte? Nu ano, je tu – i ve Strakově akademii s drásavým napětím očekávané – 16. pokračování Veverek v parku Hu Ladislava Selepka. A věru že půjde do tuhého: „Asi bych mu řekl, že si měl víc všímat svých hlasů, neutíkat před nimi a nezabíjet je. Odpoví mi, že se snažil, lámal si s tím hlavu, třískal jí o zeď celou noc, ale nepomohlo to.“ 

Démon Pitrýsek se jmenuje próza Jiřího Navrátila. Trochu pravda jako název večerníčku, ale obsahu takového, že by jej musel režírovat někdo jako David Lynch: „S hnusem a odporem jsem odemkl venkovní dveře betonové krychle, ve které se ukrývala naše cela, které jsme říkali domov. Obýval jsem tuto celu od dvou let, a to se zrůdnou matkou a jejím zrůdným Bivojem, jenž byl největším zdrojem strachu a příčinou mých pocitů méněcennosti a depresí černých jako noc sama. Zakouřená místnost o sobě dávala vědět, že zrůdy jsou v cele.“ A to je, milé děti, teprve začátek… 

Svatava Antošová připravila do rubriky Region rozhovor O inteligentních hornících a etických anarchistech s Pavlem Koukalem, který se kulturním děním na severu Čech zabývá dlouhodobě a jehož zásluhou vyšla na toto téma řada pozoruhodných studií. Po interview si pak v článku O proměnách kontraestablishmentu posvítila na přívlastky se severem tradičně spojovanými: rudý, hornický, drsný. Jak patrno, jsou tyto neustálým omíláním a papouškováním poněkud vyčerpané. K tematickému minibloku patří ještě rubrika Konfrontace, kde se k této problematice vyjadřují přímo dva aktéři: otázku Jsou podle vás severní Čechy ještě pořád nepřehlédnutelným fenoménem, nebo už mají to nejlepší za sebou? jsme položili Pavlu Bryczovi a Jaroslavu Achabu Haidlerovi. 

V Poezii virtuálních sítí se ocitla – odteď a tímto už nejen virtuální – básnířka Jiřina Klasová aka srozumeni s básní Bouřka za oknem a chaos v duši. Tuto křehkou bytost vylovil a její báseň okomentoval rybář (virtuálních) lidí Ladislav Selepko. 

Cyklus Martina C. Putny Slávy dcera nově vyložená utěšeně pokračuje třetí částí, v níž Kollár snová odplatu „za to, že ho Mína v minulém sonetu pocákala“. 

A opět Svatava Antošová. Ta pravidelně zasedává Nad knihou, aby o ní posléze čtenářstvu poreferovala. Co nastane, ignoruje-li neviditelná ruka trhu morálku a právo, které tvoří základ pro fungování demokracie? Toť otázka nikoliv řečnická, ale východisko knihy německého duchovního Reinharda Marxe Kapitál (Academia 2013) s podtitulem Plaidoyer pro člověka, odlišujícím ji od díla Marxova slavnějšího jmenovce. 

V pravidelné Historii revolucí se tentokrát staneme svědky převzetí moci Hitlerem v Německu roku 1933. Lze v takovémto případě vůbec hovořit o revoluci? Historik Matěj Spurný z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK se domnívá, že ano, a snáší pro to vcelku přesvědčivé argumenty. 

V rubrice Z Památníku národního písemnictví najdeme pozoruhodný text Renaty Ferklové Takhle to nejde, abys nic nedělal, básničky – to je málo čili Střípky z životního příběhu básníka Františka Hrubína a v rubrice Bez servítků neméně pozoruhodný příspěvek Svatavy Antošové (vítězky pomyslné soutěže o nejpilnějšího přispěvatele čísla) Breivikův syndrom aneb buřty, pivo a nenávist. 

A po pozvánce na jihlavský festival dokumentárních filmů hurá na recenze!
Daniel Glattauer: Navždy tvůj (rec. Eva Škamlová)
Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic (rec. Pavel Horký)
Robert Janda: Omamné odéry (rec. Patrik Linhart)
Zdeněk Vašíček: Jak se dělají filosofie (rec. Martin Charvát)
Roman Erben: Events (texty a kresby) (rec. Alena Nádvorníková)
Rumjana Dačevová a kol.: Karáskova galerie. České výtvarné umění přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století ve sbírce Karáskovy galerie (rec. Marika Kimatraiová) 

A co na to poslední stránka – matka oněch čtyř kruciálních rubrik pro hezké chvíle, na kterých – a jedině už na nich – drží poslední zbytky české státnosti? 

Haló, tady čistička! „Mary, Mary z opačné strany, s krásnými lekníny a mušlemi v záhonech,“ prozpěvuje si u svého prvního ranního piva vždy vegetačně dvojmyslný básník Patrik Linhart v rozpuku teplického podzimu. Haló, tady Ohnisko! „Antikrist rozpoutal svou poslední bitvu,“ prozpěvuje si u svého prvního ranního kakaa vždy chiliasticky excitovaný básník Milan Ohnisko. Haló, tady Vysoké podpatky! „I can’t get no satisfaction,“ prozpěvuje si u svého prvního ranního laku na nehty vždy impozantně nedoukojená femme fatale Melissa Pink. 

A co na to Zlá ovce Michala Jareše? Ta stará dobračka si prozpěvuje zbrusu nový podzimní protestsong o uších velkých jako galaxie & neslýchané cenzuře na Starém bělidle, zvesela při tom cinkajíc kopýtky o svou první číši ranní rosy… pššt… slyšíte?