Tvar 17/2013

Báseň na první straně nenapsal nikdo menší než Ernst Jandl, nepřeložil nikdo menší než Josef Hiršal a Bohumila Grögerová a název nemá o nic menší než nic a něco. 

Editorial Adama Borziče se krom jiného dotýká aktuálního, ale zároveň zatím neutuchajícího tématu. Ocitujme: „Již nějakou dobu probíhá na různých internetových fórech diskuse o vztahu literatury a ideologie, která je pokračováním sporů o angažovanost. Do této debaty se zapojili i někteří z nás redaktorů Tvaru. Své vlastní příspěvky jsme se nakonec rozhodli v našem periodiku nepublikovat především proto, aby nedošlo k mýlce, že se jedná o stanoviska cele redakce.“ The show must go on… 

Ve svých pravidelných Devíti stech šedesáti devíti slovech o próze nemilosrdný kritik Pavel Janoušek zaměřil svůj právem obávaný fokus na knihu prozaika Ludvíka Němce (nar. 1957) Láska na cizím hrobě, která vyšla letos v brněnském nakladatelství Druhé město. A prozraďme alespoň to, že už dlouho jsme jej s žádnou knihou neviděli tak spokojeného, možná i nadšeného… Na důkaz ocitujme celý poslední odstavec jeho textu, sestává totiž z pouhých tří slov: „Přečtěte si to.“ 

V rubrice Dvakrát najdeme dvě recenze na knihu cestopisných črt amerického spisovatele Henryho Jamese (1843, New York – 1916, Londýn) Italské hodiny. Autor té první Luděk Liška skládá krom jiného hold překladatelce Petře Martínkové: „… slovní zásoba a invence překladatelky je obdivuhodná. Na překladu pracovala rok a během dalšího roku dostával text konečnou podobu ve spolupráci s redaktorem Petrem Matouškem.“ Druhý z recenzentů Zdeněk Beran ale vyslovuje pochybnost na adresu nakladatele: „Kámen úrazu spočívá ovšem v tom, že česky čtenář má z rozsáhlé beletristické produkce Henryho Jamese k dispozici žalostně málo. Namístě je tedy otázka, zda by se pozornost nakladatelství neměla upírat nejprve k těm dílům, jež tvoří základ autorovy tvorby, a pak teprve k pracím podpůrným. Jinak podobné ediční činy nabývají pouze polovičního smyslu.“ 

Kateřina Piorecká připravila „u kulatého stolu“ rozhovor s významnou prozaičkou a literární teoretičkou Danielou Hodrovou, která své texty i v dnešní době píše rukou. Rozhovor se jmenuje příznačně O psaní a v perexu k němu můžeme číst toto předznamenání: „O samotné události psaní jsme vedly dialog nejen slovem u kávy a čaje, ale i písmem.“ Zpovídaná dáma pak vyslovuje v závěru interview následující proroctví: „Ještě nějakou dobu tu s námi knihy budou, časem nejspíš jen pro hrstku umělců, učenců, zvláštních čtenářů a sběratelů.“ 

Kateřina Piorecká je také autorkou konsekventně navazujícího eseje Psaní na dotek o proměnách technologie v dějinách literárního psaní: „Proces psaní přestává být činností překonávající odpor matérie. Stačí hlas či letmý dotek a začnou se otevírat nové světy.“ 

Rubrika Poezie přináší kompletní básnickou panychidu brněnského básníka, bohemisty, germanisty, překladatele, autora rozhlasových her, recenzenta výtvarného umění a vysokoškolského pedagoga Zbyňka Fišera Jarmark na Božepoli. Fišer oficiálně debutoval v roce 1993 sbírkou básní Lesbický sen, zabývá se teorií a didaktikou překladu, současnou českou literaturou a tvůrčím psaním. Zde publikovaný text psal v rozpětí let 2002–2011. 

Další porce veršů je z pera básnířky Jitky N. Srbové (která se živí jako reklamní textařka). Ukázka z její křehké, úsporné, avšak zároveň silně nesentimentální milostné poezie je z rukopisu sbírky Světlo vprostřed těla. Ocitujme báseň bez názvu: „Pokaždé znovu odejít / ze stejného domu. // Opuštěné naděje / se kupí v jímce / se spletencem z vyrvaných vlasů. // Je poledne. Zvoní gumový zvon.“ 

Jay David Bolter, profesor nových médií na univerzitě v Atlantě, USA, je autorem studie Technologie psaní a hmotná kultura, která je ukázkou z jeho knihy Writing space. Computers, Hypertext, and the Remediation of Print. 

A po čase je tu opět anketa! Tentokrát v podobě čtvera nikoli ročních dob, ale dotazů, z nichž první zní „Čím je pro vás bílá stránka?“ Anketa se totiž jmenuje Bílá stránka, ku kterémuž názvu bylo nutno přitesat otázky, na něž následně odpověděly tyto panny a mládenci české literatury: Jan Těsnohlídek ml., Jiří Dynka, Radka Denemarková, Svatava Antošová, Pavel Novotný, Adam Borzič, Ondřej Hanus, Olina Stehlíková, Radek Malý, Ondřej Buddeus, Petr Řehák, Kateřina Bolechová, Roman Sikora, Ondřej Lipár, Simona Racková, Jan Kubíček a Kamil Bouška, který na onu první otázku odpovídá: „Aseptickou bílou dlani porodní asistentky.“ 

Hu! Hu!! Hu!!! Hu!!!! Hu!!!!! …Už víte? No ano: sladké sedmnácté pokračování prózy Veverky v parku Hu spisovatele Ladislava Selepka. Autor šel vždycky rovnou k věci, rovnýma nohama doprostřed intergalaktické vatry – ani tentokrát tomu není jinak: „Vidím vaše spokojené výrazy, milované čtenářky. Za sto let si vzpomenete na toho, kdo v zrcadlové místnosti na vrcholu výškové budovy trpěl jenom pro vás.“ (Pokud tedy nebudete mít, milované čtenářky, za sto let některé už náběh na Alzheimera, což jistě nelze predikovat, leč žel ani vyloučit.) 

V rubrice Člověk a tradice nacházejí se pod názvem Dva příspěvky k srovnávací teorii alpinismu v těsném sousedství dvojice textů, a sice Pojednání o analogickém alpinismu od Reného Daumala (spisovatele, básníka, patafyzika a alpinisty) a Pohledy z reálného světa od Georgije Ivanoviče Gurdžijeva (mystika, duchovního učitele, spisovatele, skladatele a choreografa). 

Slávy dcera nově vyložená Martina C. Putny pokračuje čtvrtou částí. Ocitujme nečekaně současnou pasáž: „Přijede Klaus do Karlových Varů a v divadle řeční: Slibuji vám, že Karlovy Vary už nikdy nebudou německé! Ze sálu se ozve skandovaný potlesk: Chorošo! Moloděc!“ 

Ve Slintbloku píše Pavel Ctibor v článku Junkers WRD o… nu, raději opět ocitujme: „Junkers Ju 52 je třímotorový samonosný dolnoplošník pro tří- až čtyřčlennou posádku a 19 cestujících.“ A o kus dál: „Jako kdyby i trapasy, při nichž si naběhneš, měly být takto ztuhle narafičené.“ 

Planety v nás diriguje Markéta Hrbková. Tentokrát pod názvem Jupiterské štěstí. Taky si někdy tajně říkáte „Jupitere, Jupitere, proč mně občas všechno vadí!“? V článku se dočtete proč! 

V Poezii z virtuálních sítí vylovil a okomentoval Ladislav Selepko Pavlu Medunovou aka kink a její báseň kdo umí vyslovit moře jako já? a Ivanu Kuglerovou aka zmyjka a její báseň Izrael… léto před válkou. 

V rubrice Polemika se ocitly hned tři příspěvky na jedno téma. Prvním z nich je text Karla Pioreckého O diskusi, které se nechce spát, druhým báseň Jakuba Řeháka Noci za klikou a třetím text Bruna Solaříka Úkolování básníků. Tématem všech tří příspěvků je neutuchající – a místy silně emotivní – debata probuzená článkem Evy Klíčové Kritéria lyrického věku (Host 6/2013). Má současná literatura (básníci, spisovatelé, literární časopisy) úkol se svým psaním společensky angažovat, nebo ne? To je to, oč tu – ve vší jednoduchosti – běží. A taky to, oč se klopýtá, zakopává a do zákopů padá za troubení „tradááá“. 

V rubrice Nad knihou představuje Svatava Antošová v textu Jak odstranit chudobu? knihu Všeobecný základní příjem s provokativním podtitulem Právo na lenost, nebo na přežití?. Napsali ji Philippe van Parijs, Marek Hrubec, Martin Brabec a kol. a v roce 2007 ji vydala Filosofia, nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR. 

V Historii revolucí se nachází text Jana Klímy Revoluce v Latinské Americe a bolivarovské dědictví. Ocitujme: „Svou revoluci zahájili v Latinské Americe bílí kreolové, černí otroci i deklasovaní indiáni. Z kapacit všech tři ras, ze smíšení kulturních a civilizačních podnětů vyrostlo ve dvou svobodných stoletích aktivní společenství, které má mnoho co nabídnouti poněkud vyčerpané Evropě.“ 

Rozhovor s Jurajem Horváthem, jedním z organizátorů literárního festivalu Tabook, se jmenuje Mít to ve vlastních rukou a připravil jej Marek Toman. A kdo že je onen muž, jeho zpovídal? Juraj Horváth (nar. 1974) se věnuje kresbě, grafice, grafickému designu, ilustraci a vydávání knih pro děti a mládež v nakladatelství Baobab, které řídí se svojí ženou Terezou Horváthovou. Vede ateliér ilustrace a grafiky na pražské VŠUP. Spolupracuje s nakladatelstvími a časopisy, mnohokrát získal ocenění nejkrásnější česká kniha. 

Zkáza Titaniku Hanse Magnuse Enzensbergera připlouvá se zpěvem patnáctým a šestnáctým. 

Recenze:
Jaroslav Erik Frič: Psáno na vodu palbou kulometnou (rec. Jakub Chrobák)
Roman Szpuk: Chraplavé chorály (rec. Patrik Linhart)
Pavol Rankov: Matky (rec. Ema Stašová)
Edmund de Waal: Zajíc s jantarovýma očima (rec. Petr Fiala)
Ivan Kozarac: Gjuka Begović (rec. Básník Ticho) 

A co na to poslední stránka?
Básník Patrik Linhart, známější pod indiánským jménem Haló, tady čistička!, mává britskou vlaječkou a rituálně vykřikuje: „Netušíte, přátelé, co za sračky jsem musel přečíst na webech supru, týdne, blesku, než jsem se prokoumal k nějaké kloudné informaci, k opravdu lidské větě o té Ireně Obermannové!“ Věříme, pane Čističko, věříme.
Básník Milan Ohnisko, známější pod eskymáckým přízviskem Haló, tady ohnisko!, mává břitkou kraječkou a rustikálně hlomozí: „Když si oholíte třeba co já vím hlavu, můžete si ji zase snadno nechat zarůst.“ Můžeme, pane Ohnisko, můžeme.
Femme fatale Melissa Pink, známější pod pandemickým akronymem Haló, tady podpatky!, mává mávátkem spletených z delikátních větrů a brachiálně sípe: „Zahoďte udice. Spravte sítě! Holiny až sem. A brodit!“ Budeme se brodit, slečno Podpatky, to víte, že jo.
A co na to Zlá ovce Michala Jareše, ta stará dobračka? Ta jediná moudře mlčí, depilujíc si své bipolárně bílé podpaždí a myslíc si o tom všem tak nějak bé, pardon své…