editorial Pepíka Laufera

Milí čtenáři Tvaru,

zažívám dobré i zlé, jako většina z vás. V posledním roce přivykám tomu, že někteří lidé svůj nesouhlas s mým působením v literárním a veřejném životě vyjadřují poměrně expresivně. Jen co se dostanu na seznam pravdoláskařů, už končím v kolonce hnusáků. Jsem neobolševik, ale také prolhaným kněžourstvím falšuji vztah člověka ke světu. A někdo by mě měl už zastřelit za to, do jakého Tartaru vedu Tvar... Opravdu, zvykl jsem si.

Zmíněnou plejádu invektiv obohatila kritička Eva Klíčová v hlavním rozhovoru tohoto čísla pozoruhodnou analogií: moji báseň věnovanou Bradleymu Manningovi přirovnala k normalizačnímu hitu Pepíka Laufra, který oslavoval estébáka Minaříka. (Tomu už nechybí komický nádech. Je-li to políček za obvinění z „neoliberální ideologie“, tak to beru. Neoliberalismus nemusíme vyznávat, jen v něm všichni žijeme.)

Analogie mívají trhliny. Josef Laufer svou písní, ať už musel či chtěl, posloužil Moci – bývalému režimu. Minařík byl agentem této moci. Já žádnému režimu nesloužím a sloužit nechci. Jsem demokrat. „Důvěrný tón“ básně se nepodobá tónu Laufrovu, je to jiný kontext. Manning/ová (tento tvar užívám záměrně vzhledem k faktu, že se B. Manning přihlásil k transexualitě) není statečný chlapík, nýbrž statečný člověk. Minařík byl agent StB, připravující útok proti Svobodné Evropě, za což nebyl nikdy potrestán (ačkoli si trest zasloužil). Manning/ová informoval/a veřejnost o zločinech vlastní armády na zajatcích a civilistech, z nichž se dosud nikdo nezodpovídá. Skončil/a za to na 35 let ve vězení. Není hrdin(k)ou žádné ideologie, ale občanské odvahy. Nestojí za ní(m) Moc. Jen svědomí. Analogie s estébákem je symbolicky nevhodná.

Je to příležitostná báseň, považovat ji za ukázkový příklad mé tvorby a mne za prototyp angažovaného básníka je trochu nemístné. Nemám ji za žádný div. Byla pokusem o explicitně angažovanou polohu, která mi blízká není. Poslal jsem ji co rituální vzkaz po vlnách. Je sentimentální, protože sentiment se díky rafinované krutosti života s vojáky pojí. To, že jsem nechal Mannig/ovou flirtovat s Asiatkami, a ne s Asiaty, zpětně hodnotím jako necitlivost. Patos té básně mi dnes vadí.

Asi je to divné, ovšem i tak mám z rozhovoru s Evou Klíčovou radost. Nejen proto, že se místy shodneme: také si nepřeji diktát přímočaré angažovanosti – jen nevím, kdo ho vlastně chce; i to, co Klíčová říká o poezii Petra Hrušky, bych s chutí podepsal, pro mě jsou Darmata nejlepší „angažovanou“ poezií u nás. Mám však radost i proto, že Eva Klíčová našemu obtýdeníku rozhovor vůbec poskytla, přestože je k mé osobě a k Tvaru kritická. Oponenty nevnímám jako nepřátele na život a na smrt, nýbrž jako obyvatele společného světa. I s nimi jsem ve vztahu.

Váš Pepík Laufer