František Dryje: Čtyři způsoby, jak nerozuměti literatuře

25. 9. 2013

„To všechno je literatura. A o literaturu já se nezajímám.“
Henry Miller 

„…proměnlivé skutečnosti
jíž jsem kdykoliv ochoten podřídit svou pozornost
zahodit Oldřicha a Boženu Týden dobroty nebo Kafkovy deníky
pro několik vyprahlých maličkostí zaslechnutých ve vlaku“
Vratislav Effenberger
 

Čechami, Moravou, Slezskem (a vůbec všemi ponurými kraji) obchází strašidlo. Strašidlo komu /h/nis mu! Když si počátkem letošního léta jistí nonšalaživační golfoví snobové pozvali v akutním pominutí mysli na filmový festival (pra- i nepra-cujících) do Karlových Varů vcelku zajímavého režiséra a Oskary vyfutrovaného kritika amerického establishmentu Olivera Stonea, strávila převalná většina špičkových reprezentantů zdejší kulturní novinářské obce jeho tiskovou konferenci a její „neuvěřitelné!“ ad nauseam důsledky na – díky Bohu! –  všudypřítomných lázeňských WC. (Některé zvlášť rozrušené novinářky se prý zalígrovaly nafest a odmítají opustit kabinky ještě do… i-dnes!) Obdobnými nepoučitelnými strašidly jeví se majoritě soudobé, již téměř čtvrt století od krutého jha osvobozené kulturní obce (jež tu a tam rezultuje v akční výbory, okluzní knížecí fronty apod.) některé takzvané literární časopisy. Slyšíme hlasy od lidí nikoli posledních, že nehorázná „politizace“ literatury, jíž nesoudně nestoudně otevírají dveře dokořán dvě zlotřilá literární periodika jménem Tvar a A2, je něco – více než 20 let po Revoluci, považte! – opravdu šmucig a… (jak pravil jeden básník v Cibulkově Literární kavárně) „fakt děsný!. Levicový intelektuál prý zdvihá svou smrdutou, nesmlouvavým ostřím zářného liberálního konce dějin po právu sťatou hlavu a otravuje jejími produkty vzduch… hodlá se angažovat… jako ti nepoučitelní salonní levičáci na onom naivně liberálním Západě, no, už to samo o sobě… ale jak! Za to jsme v Listopadu zvonili klíčemi

A tak i známá literární specialistka Eva Klíčová před časem udeřila (či spíše po vzoru Otce Ubu zadula?) v tympán protiútoku: její těžce zkoušenou vlastí řádí „nešťastná politizace kulturních médií“, „politická profilace a dril“ se vkrádají… – přímo do útrob časopisů a do duší (mladé) generace, jíž hrozí, že bude „nebezpečná literatuře“, a dokonce i „sama sobě“. „Dokažte to!“ nemusejí volat sprostí podezřelí, neb Nemesis Klnoucí důkazů třímá hned tři… věrtele. Ze kterých uvádí jenom dva: interview s levicovou ekonomkou Švihlíkovou publikovaný na stránkách Tvaru a literární recenzi levičáka Vaníčka na knihu ještě zavilejšího levičáka, básníka-pseudonyma Ropse, otištěnou v A2. Oba případy mají společný – dle paní Klíčové – jmenovatel-hnis: „staví proti sobě individuum a kolektiv“. Ve jménu druhého člena této opozice projektuje mladá ekonomka (která, jak ovšem jinak, „nerozumí literatuře“) jakous utopickou kulturní politiku, v níž si čtenáři („lid“) sami vyberou, co se jim líbí (jako bychom slyšeli Jiřího Trávníčka!), a to podpoří (daňové asignace atd.); a hloupý levičácký recenzent spílá jako ten bohdá mladej Pavel Kohout ve jménu téhož „lidu“ „literatuře, jež ,uvízla v době, jejíž stratégové za každých okolností horovali pro individuum a stavěli ho do centrální kulturní pozice‘“. „Děsný!“, zaslechnu poznovu (jako ten Sokrates své daimonium) neodbytně rezignovaný hlas literárněkavárenského básníka… rozumného voliče pravé strany (nejen Toyeniného) Spektra. A paní Klíčová-Nemesisová trnovou korunou na čtenářově v panice zkrvavené lebce ještě škubne: není si jistá, „zda je zkratkovitě se vymezující levice […] jen hloupá, nebo i nebezpečná. […] nejen komerční, ale ani ideologická kritéria literatuře neprospívají. V obou případech jsou mimoliterární a ekonomická […]. Strašák „sekernických padesátých let“, potažmo návratu komu /h/nis mu  byl úspěšně evokován a dokonáno (téměř) jest: „Aby se nám pak literární život neodebral do skanzenu za svým soudruhem Obrysem-Kmenem […] a do podobných senkruven. 

Tak to bychom tedy opravdu neradi. 

Nemáme-li dopustit takový Armagedon, shrňme si to. Jádrem Klíčové kreativně neo-sekernické glosy je staré známé podvojné zúčtování: s nežádoucí a scestnou tzv. politizací literatury per se, tj. s jejím podřizováním heteronomním, tzv. mimoliterárním hlediskům, a se zdiskreditovaným levicovým, tj. zásadně kolektivistickým pojetím téže politizace-heterogenity speciálně. Ač to autorka nikde nespecifikuje, je nám již pár století před závorkou zřejmo, že vskutku kruciální svorníky vzorové, „literární“, tedy oné žádoucí, autonomní konceptualizace literatury a literárního provozu jsou zhruba dva: na jednom usedá introspektivní básník, třímající v pravici La Poesie pure abbé Bremonda (anebo jiný duchovní itinerář, dejme tomu v kůži novorozeňat vázané ročníky Moderní revue, cvičebnici konkrétní poesie pro dům a kancelář apod.), uzavřený ve sloní kosti svého díla a skrze výpary Májiných závojů vhlédající do srdce Universa; na pólu druhém zasedá mocně graduovaný literární vědec/kyně, s bezkrevným skalpelem v ruce pitvající „tvárné postupy“, „dikční narativy“ či třeba „strukturní fikčnosti světů“ nebohého autora. Literatura jako živá mrtvola (lartpourlartismus), či mrtvola dokonale mrtvá (literární věda) – račte si vybrat a dobré zažití!

Mezi okraji této lehce načrtnuté substancionální polarizace-škály se hemží a jsou provozovány autonomní (ne-li přímo autochtonní) literární práce, sprostými mimoliterárními vlivy nekontaminované. Co to v důsledku znamená? Inu, co jiného než totální kastraci, odkrvení, odživotnění, slovem redukci literatury jako specifického sociokulturního fenoménu a noetického nástroje, který bez legitimní přítomnosti autorského vidu a modu světa – ať vnitřního či vnějšího – ztrácí svůj rozhodující raison d’être, ba vůbec legitimní a legitimizující, primární smysl.

Literatura bezesporně, ale ovšem ani takzvaná literární věda nejsou – budiž mi prominuto – discipliny exaktní. Nelze je reduktivně abstrahovat na pouhou řeč či řečovou hru, jak se nám snažili namluvit mnozí poststrukturalisté, ti ztemnění rytíři, již v jádře nebojují než v barvách kamuflovaných pohrobků (nejlépe ruských) formalistů a podobných zjevení. Aniž bychom to chtěli blíže rozvádět, postulujme, že nejen ve filosofii, ale ani v literární vědě – tím méně v literatuře samé – nelze bez rizika náhlého a zákeřného zblbnutí redukovat sémantiku na syntax. Budiž nám (bez ironie), ó, Mukařovský svědkem.

A slovo tělem učiněno jest. Každé jedno jednotlivé slovo, jež autor libovolného literárního textu použije, neztrácí, leč nadále si zachovává svůj původní, jakkoli relativní „mimoliterární“ význam (stupnici významů) a ovšem i mimoliterární funkce, jež jsou jistě variabilní. Ono slovo (syntaktické spojení, sousloví atd. atd.) je však navíc, více či méně – dle povahy autorské vůle, zvůle či prosté konkrétní relace – zatíženo významy dalšími, ko-relativními, vulgo literárními. Toť vše. Poměr oněch a těchto sémantických kvalit a kvalifikací se může, jak řečeno, měnit, to však samo nic nemění na konstantní, resp. „konstantně nestálé“ (primární, sekundární… ad libitum), významovosti a funkčnosti literárních projevů.

Skončíme-li odbočku, ulpívá nám za nehty roztomilé zjištění: tzv. mimoliterární materie je nejen předmětem literárního zpracování, poznání a konceptualizace (jak se jaksi rozumí samo sebou), ale zároveň zůstává trvalou součástí literatury v každém okamžiku a místě jejího projevu. Je potom už jen triviální konstatací, že sémantizovaný autorský subjekt (dynamický model subjektivity, máme-li být terminologicky korektní), jeho hodnotová, názorová, psychologická, postojová a já nevím jaká frakce do díla vstupuje a je v něm přítomna, ať už to autor zamýšlí, či nikoli, ať už svůj subjektivní status hodlá sám záměrně potlačit, kastrovat, nebo rovnou hezky po barthesovsku „zabít“. Nu, a pokud je tomu skutečně tak, stává se inherentní součástí literárního projevu i dimenze sociálního, potažmo politického bytí nejen jako případná přímá autorská tematizace (dejme tomu sociální román, že), ale jako relevantní výrazová a významová esencialita – byť často přítomná pouze v podobě jakéhosi stopového prvku. Literatura tedy – jako synkretický, sociální, psychosociální a antropologicko-umělecký fenomén – nemůže být násilně politizována, neb vždy, alespoň v určité nezničitelné a třeba i „záporně“ definované a vyjádřené míře, politická je už ze své podstaty. 

No ovšem, řečený abbé Bremond ani takový bytostný metafyzický lyrik… jako, dejme tomu… tento… Vladimír Holan, autor Rudoarmějců… anebo… nikdo už mě raději nenapadá… z nás mít radost nebudou. Ale i kdybychom si byli tento exkurz odpustili, neb má, připusťme, poněkud diskutabilní rozměr (například právě v zohledňování esenciality či akcesority jednotlivých komponent tvorby atd. a byť by dýchaviční oponenti a oponentky vytáhli co klacek z rukávníku třeba nějakou tu teorii odrazu či jiné pitomosti), zůstává na talíři nevábně nakousnuté sousto Nemesisino: vulgární, ideologická, sprostá (buďme upřímní!) „politizace kulturních médií“. Těžko říct, zda by paní ideoložka Klíčová reagovala se stejnou útrpně a bohorovně ironickou náruživostí, kdyby, dejme tomu, Tvar nastoupil cestu spiritualizace či rovnou katolizace své markantní (makavé) hodnotové a ideové orientace. Jisté je, že takové (dnes již dosti umírněné, nutno dodat) Souvislosti v hledáčku jejího notně zrezivělého palebného soustrojí neuvízly.

A ovšem: že literatura tzv. skutečnost (opět: vnější a vnitřní!) nějakým způsobem reflektuje, zpracovává, interpretuje, hodnotí a prezentuje, snad netřeba dokazovat. V rámci takto generované referenční sítě objevují se nutně sociální, psychosociální, sociokulturní, sociopolitické aj. fenomény a tematizace a literatura, stejně jako její parazitní1 hermeneutický rastr (kritika, literární věda a podobné kratochvíle), je zásadně nemůže ignorovat. Anebo může, může o takovou kolosální ignoranci usilovat a se jí pyšnit, ale to je asi tak vše, co vskutku svede. 

A teď se snad také a konečně ocitáme v jádru pitvorného pudla, jejž naše paní vystihla vlastně nechtěně a nejspíš omylem. Napsala totiž, že nechutní levičáčtí bastardi (Švihlíková a Vaníček) „staví proti sobě individuum a kolektiv“. Nu, co na tom, řeknete si, taková svévolná disharmonizace by snad měla být opravdu trestná. Úporná paní samozřejmě měla na mysli, že zlotřilci „podřizují“ individuum kolektivistickým (vulgo levičácky hnusným) kritériím, ve své formulaci však bezděčně sepsala (jaksepatří chybným, velmi chybným výkonem) rozsudek vlastní kritické a intelektuální smrti: individuum a kolektiv, individualitu a kolektivitu totiž proti sobě nikdo stavět nemůže, to je operace zhola nemožná  (v literárněteoretické hantýrce pojmenovaná jako tzv. oxymorón) prostě proto, že obě kategorie proti sobě stojí již samy o sobě, ze své podstaty a principu. Jejich vztah je konfliktní, či dokonce rozporný… stačí nahlédnout do libovolné cvičebnice dialektického myšlení. („S dialektikou jsme ovšem, my, postmodernisté, zatočili, stejně jako s těmi zločinnými blbci Marxem a Engelsem,“ mohla by možná znít chabá, leč pravděpodobná námitka nebohé samoodsouzené.) A právě tento bazálně konfliktní vztah, ve svých četných podobách, formách, v různých sémantických a oborových úrovních, referenčních multiplikacích a reprodukcích, zakládá a generuje fundamentální dějinnou, dějinotvornou, ba i kulturotvornou energii… a proto také pravidelně bývá a je tematizován, reflektován a v nekonečné asymptotě interpretován takzvanou uměleckou tvorbou, včetně řehole literární. Básník hodný toho jména vždy hledá (krom jiného, jistěže!) také variantní možnost řešení tohoto fatálního existenciálního rozporu a sporu (který se ovšem dominantně strukturuje a odehrává v úrovni ontologické), byť jakkoli partikulární, dočasnou a třeba negativní či negativistickou. 

Dobrá, ale co s tím vším v ploché, černobílé náruči naší paní redaktorky? Jak tato odvěká lidská otázka a její reference „ohrožují literaturu“, či dokonce mladé nevinné bezbranné lidi? Kde jsou kořeny této klíčové hlouposti? 

Vytvořme pilotní modelovou situaci: Jest dáno čtvero hráčů: levicová ekonomka Švihlíková, akademik Trávníček, levičácký nešťastník Vaníček a pani redaktorka Klíčová. Společným jmenovatelem či atributem těchto čtyř hracích figur je, že všechny svorně, byť každá jinak, nerozumějí literatuře. Paní ekonomka se vyznačuje zejména mimořádnou erudicí ve svém oboru a lehce strčí do kapsy svého plyšového kožíšku všechny arogantní apologety nelidského zvířecího ekonomického, ba i politického neoliberalismu, ať se srocují v podzemních kasematech NERVu nebo ve vládách odborníků či parchantů. Že literatuře nejspíš nerozumí, není důležité a ona sama o sobě opak netvrdí. Takže si ji škrtněme. Známý akademický guru Trávníček se nám tu připletl jaksi navíc a omylem, takže ho rovněž bez milosti vyautujme. Zbývají dva protagonisté: hodnej kluk Vaníček se proslavil několikrát dokonalým pletením pojmů a nablblou teorií angažované poezie, již mimo jiné prezentuje i na stránkách A2 v předmětné schematické recenzi jisté, přec jen tu a tam méně schematické a občas i čistým vzdorem rezonující básnické sbírky. Přitom si vede velmi nezdatně a neprofesionálně, když například jaksi en passant, bez jakékoli věcné argumentace, dehonestuje mladého básníka (jeho kvality mi známy nejsou) z údajně protivného ideového tábora. Nu, jak vidno, žádná sláva. A paní redaktorka? Není na tom, popravdě, o nic lépe – ve známost vešla například totální ignorancí či zářivou desinterpretací elementárních dat z dějin uměleckých avantgard (a literatury potažmo) a následnou, jednokopytnickou aplikací těchto svých kognitivních kvalit na literární tvorbu básníka Petra Krále. (Stalo se Léta Páně 2012 v časopise Host, v recenzi na knihu Medové kuželky řečeného autora.) To není, prosím, věc názoru, nic takového, a nemylme se! – toť holá empirická danost, a kdo máš sil a sdostatek zdravého žaludku, nalistuj.2 

Takže k čemu jsme tedy klopotně dospěli? Literární časopisy Tvar a A2 otiskly názory dvou osob, s nimiž třetí osoba nesouhlasí. Názory všech těchto tří srovnatelných jedinců jsou kritizovatelné, některé více, jiné méně blbé. Znamená to, že svoboda a kreativita myšlení v této – v dávném, nedávném minulu i dnes – drahé, krutě utrápené zemi jest ohroženou? Nu, řekl bych, že tu nic ohroženo není, že to jen dva graduovaní parazitní literaturní soukromníci melou nesmysly: paní Klíčová principiálně nechápe sociokulturní či psychosociální rozměr literatury a navíc zcela nekorektně, ideologicky generalizuje chabý výkon kolegy recenzenta v marném úsilí a s jak sláma z boty apriorním cílem deklasovat legitimní levicový ideový a sociokritický diskurs jako takový. Ten jí totiž leží v žaludku co dávný, byť dnes již beznadějně prošlý3 resentiment, a ten také sledují, hodlají nově a kriticky rozvíjet, či alespoň nehodlají ignorovat ona dvě zmíněná literární periodika. Činí tak – možná až nebezpečně obdobně (ale to jiná opera) – se střídavými úspěchy, tisknouce jednou příspěvky vynikající, kritické, inovativní či dejme tomu provokativní a diskutabilní (příkladů jsou stovky), jindy práce méně sofistikované, nudné anebo prostě slabé. Oba časopisy tak vymezují příbuzný rámec své hodnotové orientace nikoli jako nějaký idiotský dril či politické doktrinářství, leč jako snahu o vlastní tvář, onu osobitost, které se v Čechách říká ksicht (nevím, jak na Moravě… čuňa?), tedy názorovou a hodnotovou vyhraněnost, která – na rozdíl od zmrtvělého eklekticismu, sumujícího snahy nešťastníků neschopných vlastní myšlenky – procesy poznávání a prožívání světa a života dynamizuje a jim prospívá, ovšem i v řádu literárních modelů, metod či kontextů. Tuto samému Bohu libou snahu se pokusil v odpovědi na pamfleticky mezerovitou, leč ideologicky hrubě zatíženou a v jádře nekorektní, podpásovou glosu paní Klíčové popsat redaktor Tvaru Roman Kanda (kterého sice osobně neznám, ale soudím, že je to – na rozdíl ode mne – slušný a vzdělaný mladý muž), když mimo jiné napsal:

„Tvar přichází s určitou koncepcí literatury a literárního časopisu, již rozhodně nikomu nediktuje a která zůstává otevřená i kritickým hlasům. […] Ideologie se hlásí ke slovu tehdy, opíráme-li se o věci, které považujeme za samozřejmé, a které tudíž kriticky nereflektujeme. Nereflektovaným předpokladem Evy Klíčové je představa literatury dokonale vyvázané ze sféry mimoliterárního, což je ovšem paradoxně rovněž ideologický postoj.“

Jak zdvořilé. Ach, jak příliš zdvořilé, pravím. A tak je mou milou povinností, naplnit profylaktickou roli psího vojáka a v tváře potu vyšít tuto hrubou záplatu na pytel slátaný ne snad z nějaké intelektuální juty, ale z legendárního biblického šmirglpapyru a ještě se poťouchle tetelící. Výčitkami svědomí jistě trpět nenutno při útěšném vědomí, že dotyčná pytel hrubě uštrikovavší osoba ve svém statečném a nemilosrdném boji s minulým, zločinně zdiskreditovaným politickým režimem a s jeho kolektivisticky nelegitimním („sekernickým“) statusem krásného písemnictví vytrvá – tisknouc (třeba) ruku mému příteli, nejmenovanému literárněkavárenskému básníku, nebo po boku jiné, ve svém oboru podobně scestně a anachronicky argumentující zdivočelé paní, jež ještě donedávna z Božího trestu předsedala Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Řekl bych, že tak oboustranně vysoké – byť jen mentálně virtuální – výběrové příbuzenství zahřeje u srdce… Nebo ne?

 

Apendix: Dvé replik

1. Běžel – zřejmě na počest skandálního vyznamenání těžce pomýleného Olivera Stonea ve Varech –  v ČT 2 jeho film Salvador z roku 1986. Hlavní protagonista, investigativní novinář v podání charismatického Jamese Woodse, má v rozhovoru s jakýmsi zatvrzelým důstojníkem americké CIA, jež v občanské válce v r. 1980 aktivně podporuje salvadorského diktátora Duarteho, čile masakrujícího vlastní civilisty pod záminkou boje proti levicové lidové frontě, organizuje politické vraždy atd., takovouto repliku: „Já jsem levicový, ale nejsem komunista. Ale to vy nechápete.“

2. V květnu 2013 jsem v rozhovoru s Petrem Štenglem pro Dobrou adresu prohlásil: „Teď je například v tisku ryze současný, politický, posprávnu napruzený, angažovaný číslo Analogonu (to je takovej časopis, pokud to nevíte). Tak uvidíme, zda se ten uzoufaný katolický premiér Nečas český chytne za nos, a konečně podá demisi. Nemůžu dospat.“ Číslo vyšlo, měsíc s měsíci se sešly a… závěr si učiň každý sám! 

Efektně efektivně září motýlí křídla rozpjatá mezi Nebi a Zeměmi.

červenec, září 2013

 

Poznámka: Autor již v červenci 2013 nabídl tuto polemickou reakci na glosu Evy Klíčové samému Hostu k otištění. Budiž s uznáním konstatováno, že redakce se zachovala korektně a příspěvek akceptovala; ovšem za předpokladu redukce textu na zhruba jednu pětinu rozsahu. Nebylo v silách autorových pojednat stručnou, vágně argumentovanou tezi antitezí stejně rozsáhlou. Tímto se tedy autor pokorně omlouvá každému jednomu čtenáři za svou neschopnost. Howgh.

FD

 

Poznámky a odkazy

1 Slovo „parazitní“ neužívám primárně v jeho pejorativním významu, než jako výraz technické funkce, jež v jádře konstituuje tzv. dílocentrismus  (slovo nejen příšerné, leč jistě náležité relativizace hodné). Přitom tento přívlastek tu funguje i jako atribut odlišující ony „specializované“ činnosti od intersubjektivní i „analytické“ čtenářské (vnímatelské) recepce,  reflexe a interpretace díla, resp.  tvůrčí činnosti, které naopak považuji za plně legitimní, ba legitimizující umělecké dílo jako takové – které tedy nechápu jako statický, vědomé či nevědomé autorské intence petrifikující artefakt, ale jako živý dynamický moment celostního interpretačně-tvůrčího procesu.

2 Ad demonstrandum: […] zatímco generace experimentátorů třicátých let osvobozovala literaturu z kanonické sevřenosti a literárních klišé, v postmoderním kontextu tento způsob psaní, navzdory své nezpochybnitelné sofistikovanosti, ztrácí nejen sílu, ale i smysl. Medové kuželky pak představují spíše fosilní reziduum dávných poetik“. (Eva Klíčová: „Mezi kuželkami, politickým angažmá a čtenářem“, Host č. 6/2012)

3 Obludný útvar jménem SSSSSR před lety zanikl (nevšimli jste si?), což mělo věru fatální následky: krvavá stalinistická či zamřele zpuchlá neostalinistická (normalizační) mocenská diktatura se jako zázrakem proměnila ve zhola bezmocné sentimentální kydy pana vola Grebeníčka nebo pani krávy Semelové. To je holý fakt. Kampak na něj s Jáchymovem, drazí strašáci za bukem, stateční hoši a dívky se svým o 25 let opožděným antikomunismem post festum. Nebo post coitum? Post héroum! Že vám tu místo toho v uvolněné nice karcinogenně bují nová obluda jménem Neoliberalismus, tedy ideologie a hlavně praxe obdobně destruující vaše posvátné „ideály humanitní“, jste si nestačili všimnout. No a tak dále.

 

Vybrané články z této rubriky:

Diskuze k článku

Přidat nový názor »

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz