Těším se, že budu číst českou poezii v originále

25. 9. 2013
Robert Rybicki, foto archiv Petra Motýla

Od konce července pobývá ve squatu na pražské Cibulce polský básník Robert Rybicki. V Polsku mu vyšlo pět básnických sbírek, které zaznamenaly příznivý ohlas u kritiky i čtenářů. U nás byly publikovány překlady jeho básní v Tvaru, Psím vínu a Protimluvu. Ze současných českých básníků by se životním stylem dali k Rybickému přirovnat třeba Básník Ticho či Vít Kremlička.

Tento rozhovor byl veden v polovině srpna 2013. Je konec září a Robert Rybicki v Praze stále ještě je…

 

Literáti poměrně často pobývají někde mimo svou zemi jako stipendisté. Není moc obvyklé, aby významný básník někam přijel a bydlel tam ve squatu, jako ty letos v létě v Praze. Tvojí poezii to jistěže odpovídá. To, o čem píšeš, taky žiješ. Jak se ti v Praze líbí?

Moc se mi tady líbí. Je to všechno úplně jiné než v Polsku, všechno je otevřené, bezprostřední a vstřícné. A bez zasahování moci; v Polsku se mi někdy zdá, že žiju v policejním státě. A tady se volně prodává marihuana, hulí se na ulici a nikdo proti tomu nezasahuje. To je v Polsku absolutně nepředstavitelné. Ani proti squatu na Cibulce policie nijak nezasahuje, kdežto v Polsku mají squatteři s policií pořád nějaké problémy. A taky s polskými fašisty a fotbalovými fanoušky, ti neustále vyvolávají konflikty. Někdy je to velmi ostré, ty rvačky jsou fakt natvrdo. Tady si nás na Cibulce nikdo nevšímá, je to absolutně v klidu. Svoboda je pro mě hodně důležitá a tady v Praze ten pocit svobody mám. Spadly tu ze mě moje deprese a chmury, které doma v Polsku mám.

V Praze jsem podruhé, ale ta první návštěva byla jenom krátká, to jsem byl asi čtyři dny ve squatu Milada v Tróji. To už je ale deset let. To se nedá srovnávat. Líp jsem Prahu poznal až teď.

 

O squatu Milada napsal prózu Básník Ticho, jmenuje se Růže pro Miladu. On tam tehdy žil, potkali jste se tam?

Ne, to bohužel ne. Škoda. Potkali jsme až teď. Tehdy jsem na Miladě byl jenom chvilku, když jsem cestoval z Polska do Polska přes Prahu. Vyšel jsem z paneláku v Rybniku a měl jsem v kapse padesát zlotých, dojel jsem stopem do poslední vesnice v Polsku, pak jsem pěšky došel do Bohumína na nádraží a pak se mi podařilo postupně načerno dojet vlakem do Prahy. A z hlavního nádraží jsem šel rovnou na Miladu, věděl jsem, že ten squat existuje.

 A víš, jak jsem se teď dostal na Cibulku? Vystoupil jsem v Praze na hlavním nádraží, (tentokrát jsem lístek na vlak měl, protože jsem dostal honorář za čtení v Ostravě, kde jsem pobýval asi týden u různých lidí), ale o nějakém squatu v Praze tam nikdo nic nevěděl. A tak stojím v Praze před nádražím v parku a vidím nějakého rockera, jak kouří trávu. Jdu rovnou k němu, dá mi potáhnout a já se ho hned ptám, jestli neví v Praze o nějakém squatu. A on, že jasně, a dovedl mě, představ si, až na Cibulku.

Cibulka, to je absolutně magické místo. Přečetl jsem si i jeho historii, která je tam napsaná na cedulích v parku. Ale to je les, to není park. To je les uprostřed města. A tam na těch cedulích se píše, že Cibulka už tam stojí od 14. století. Takže jsem na úžasném historickém místě. A se zajímavými lidmi, z celého světa. Na Cibulce je jeden punker, který je Maor. A víš, jak se mi představil? Podal mi ruku a řekl: „My name is Izrael.“ No vezmi si, Maor z Austrálie, se kterým sedím večer u ohně před tím historickým barákem, všude kolem les, nahoře na nebi hvězdy. A tramvají jsem za deset minut u Anděla uprostřed všeho toho byznysu a kraválu. Můj nejlepší kamarád na Cibulce je Didi, je to mulat, jeho otec je z Ugandy, máma z Makedonie a on vyrostl v Čechách. Má úžasné dredy a je to moc sympatický, vstřícný člověk.

Já mám tohle rád, to je pro mě hrozně zajímavé, poznávat nové lidi, nová místa. Jak slyším o cestování, tak se mi rozsvítí oči jako žárovky. A na Cibulce jsem taky zažil úžasné bouřky. Strašně moc blesků, některé šly z mraku do mraku, nádherné! To jsem nikdy takhle intenzivně nezažil. Ve squatu není elektřina, takže je to úžasně vidět. Tu bouřku zažiješ jako někde v lese, ale tady těch bouřek bylo hodně a byly fakt velké.

 

Na Cibulce jsi měl čtení, na kterém jsem taky četl se svým kamarádem Romanem Pechou o jeho narkomanském životě. Celé to dal dohromady a zorganizoval Básník Ticho. Jak už jsem říkal, Básník Ticho, to je zásadní squatter české literatury, ten tam četl na závěr, už za tmy, některé své básně uměl zpaměti, na některé texty si svítil baterkou. Mělo to zajímavou atmosféru. Ty jsi četl i moje české překlady, i když to ve tvém podání znělo spíš jako polština. Bylo to fakt zvláštní.

Rád bych ještě něco takového zorganizoval nebo se něčeho takového aspoň zúčastnil. Mám rád, když se něco takového děje. Rád čtu před lidmi, rád komunikuju s lidmi. A při tom čtení se poezie předává nějakým jiným způsobem, není zprostředkovaná přes text v knížce, dostává se k lidem přímo. Překračuje hranice. A o to mi šlo i s tou češtinou, proto jsem četl i česky. Překročit hranice jazyka. To je pro mě a pro mou poezii zásadní věc, překračování hranic. Ať už jsou to hranice zavedené literární tvorby nebo hranice zavedeného způsobu života. Nebo hranice běžného vědomí, které můžeš překročit třeba za pomoci marihuany a jiných drog, ale taky meditací, všechno tohle mě ohromně zajímá. V mém životě byla taky některá období, kdy jsem opravdu trpěl hladem, a to je uprostřed té konzumní společnosti taky něco, čím překročíš určité hranice. Ve své poslední sbírce, která je zatím v rukopise, se zabývám možností překročení hranic Já, bytostného Já, německy Selbst. To je pro mě teď takové hodně důležité téma. A k tomu patří, že jsem teď ve squatu – pro mě je to důležité z filosofického hlediska. Mě vždycky filosofie hodně zajímala. A taky ovlivňovala moji poezii.

 

Jak na tebe působí „Praha turistická“?

Ano, zašel jsem si i na taková ta turistická místa, jako je Pražský Hrad. To je něco jako náš Wawel v Krakově, ale zase jiný. Při pohledu z Hradu nebo i z jiného kopce mně Praha připomíná Londýn, ale ten kopce nemá. Nicméně něco z Londýna tady vidím, tam jsem žil rok, i když jsem se tam vlastně stýkal nejvíc ze všeho s Indy. U těch jsem stoupl v ceně tím, že jsem četl v polském překladu Bhagavadgítu a Upanišady a mohl jsem se s nimi o tom anglicky bavit: když viděli, že to fakt znám, tak mě začali brát úplně jinak. Takhle mně literatura pomohla i v obyčejném životě, zatímco většinou mě poezie naopak z běžného života spíš vyřazuje. – V Praze se mi Londýn vůbec dost vybavuje, něco z něj tady prostě pro mě je. Ale taky se mi tu často vybavují dva němečtí básníci, kteří mě hodně ovlivnili, a to Gottfried Benn a Paul Celan. Něco s Prahou společného mají, i když v ní nežili.

V Praze je toho vůbec spousta, byl jsem taky ve Veletržním paláci, kde jsem zůstal úplně uhranutý v expozici Františka Kupky. Znal jsem od něj pár reprodukovaných věcí, ale tam je toho hrozně moc a je tam vidět jeho vývoj od konce devatenáctého století, tam jsou realistické věci, ale i takové magické věci s tou postavou v té aleji sfing. No a pak fauvismus; já jsem viděl v Paříži i jinde po Evropě v galeriích Matisse, Vlamincka, Deraina, ale teprve když jsem viděl tady v Praze Kupku, tak mě fauvismus dostal, Kupka to dělá nějak úplně jinak, nevím, jestli je to tím jeho slovanským původem a tím, že já jsem taky Slovan, ale ty barvy najednou působí úplně bezprostředně, přirozeně, kdežto u těch francouzských fauvistů to je pro mě až moc vykonstruované a racionálně vymyšlené. A to další období Kupky, to už vůbec je něco neuvěřitelného, to nemá nikde obdoby, ty jeho „fraktály“ a různé ty „barevné plány“, to je něco výjimečného a fantastického. A když se ještě podíváš na rok, kdy to namaloval… Expozice Františka Kupky, to je jeden z mých největších zážitků z Prahy vůbec.

 

K české literatuře ses v Praze dostal?

Zatím ani moc ne. Těch všelijakých dojmů je tolik. Soustředit se na čtení, to prozatím nějak moc nešlo. Z české literatury toho vůbec znám mnohem míň než z té anglicky nebo německy psané. Nebo i z té ruské. Protože v ruštině poezii normálně čtu, líbí se mi ruská poezie začátku dvacátého století: Jesenin, Blok. Ale v češtině jsem zatím nečetl, až trochu teď v Praze začínám. Přitom já jsem z Rybniku, a to je do Česka fakt kousek. Ty vztahy ale nějak moc nejsou, hodně se na tom podepsal výjimečný stav v Polsku, kdy se na dlouhou dobu hranice úplně uzavřely. V dětství jsem se nicméně díval na českou televizi, ta rušená nebyla, tak ale to jsem sledoval hlavně večerníčky. Až teď jsem byl párkrát v Ostravě, četl jsem na Měsíci autorského čtení, a tak jsem měl na ten vlak do Prahy.

 

Jak bys srovnal Ostravu a Prahu?

V Ostravě jsem poznal úplně všechny ty lidi, co tam jsou: Petra Hrušku, Pavla Hrušku, tvého bratra Ivana, Jardu Žilu, Marka Pražáka, Jirku Macháčka. Tam se s nimi pořád potkáváš, na pár místech, v Praze je to v tomhle směru trochu jiné.

Asi by v Praze bylo víc setkání s lidmi, co píšou, kdybych tu byl delší dobu. Zatím se to moc nedalo stihnout. Bylo toho dost, kde jsem se ocitnul, třeba demonstrace fašistů a antifašistů na Černém Mostě, která proběhla hodně smírně, to by bylo v Polsku nemožné. No a tak podobně. Chci spíš s tím literárním prostředím tady v Praze sbližovat nějak volně, ne se o něco moc snažit. Vnímám tohle město v jeho rozmanitosti a pestrosti, nechci se usadit někde v kavárnách, kam chodí literáti. Úplně náhodou, když jsem se byl podívat na Vyšehradě, tak jsem šel kolem Vltavy a tam probíhalo čtení českých básníků na lodi zakotvené u břehu. To bylo vynikající, výborné setkání, četla tam skupina Fantasía, to jsou sympatičtí lidi, jsem rád, že jsem je potkal. Něco dalšího přijde časem určitě samo.

 

Plánuješ si nějak, jak dlouho zůstaneš v Praze?

Já nevím, jak dlouho tu budu. A nic si neplánuju. Až se mi tu přestane líbit, tak se seberu a zmizím. Nebo když se mi tu líbit bude, tak tu možná zůstanu nadlouho. Přijde to tak, jak to má přijít.

 

A českou literaturou se tady chceš nějak víc zabývat?

Určitě. Doma v Polsku jsem četl v překladech poezii Holana a Nezvala. Z prózy Hrabala a Haška, ti jsou v Polsku hodně známí, česká poezie ne. Možná teď budu mít na Holana a Nezvala jiný pohled. A určitě poznám i další české básníky. Myslím, že když tu ještě chvíli zůstanu, tak se naučím česky tak, že budu normálně číst českou poezii v originále a poznám toho z české literatury spoustu. Nevím, co přijde. Nechám se překvapit.

 

Připravil Petr Motýl


Robert Rybicki (nar. 1976). Básník, performer, redaktor a recenzent. Studoval právo a polonistiku na Slezské univerzitě v Katovicích. Narodil se a velkou část života prožil ve městě Rybnik v průmyslovém Horním Slezsku. Nemá stálé bydliště. Autor pěti básnických sbírek: Epifanie i katatonie (2003), Motta robali (2005), Stos gitar (2009), Gram, mózgu (2010), Masakra kalaczakra (2011). Ukázku z jeho básní v překladu P. Motýla přinesl Tvar 9/2013. Báseň Kniha Exodus jsme uveřejnili na našem webu.

 

Tématu squattingu se věnuje rovněž 15. letošní číslo Tvaru, přinášejíc reportáž Heleny Sequens o squatterském happeningu Vzpomínky na budoucnost – Obsaď a žij!.

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz