editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru, 

je tu deváté číslo a s ním nadešel i čas na drobnou reflexi naší koncepce. Není obtížné zaznamenat, že Tvar věnuje výraznější prostor poezii. A záměrně. Domnívám se, že poezie je v českém literárně mediálním prostoru zastoupena jen nedostatečně. Zatímco v jiných zemích texty slavných básníků publikuje i mainstreamový tisk, a univerzity, kongresy i královské dvory mají své oficiální básníky (a v mnoha případech jde o skutečné básníky – viz kdysi bouřlivák Ted Hughes), u nás je poezie nemotorná starší příbuzná ostatku už tak opomíjené literární rodiny. Vrátit poezii místo, které jí náleží, i to je vize nového Tvaru.

Existuje ovšem i jiný důvod. Česká poezie není v žádné krizi – naopak. To předvedlo i letošní udílení cen Magnesia Litera. V kategorii poezie probíhal unikátní souboj tří mimořádných knih básníků Petra Hrušky, Milana Děžinského a Jakuba Řeháka. Nepopírám, že mě vítězství posledně jmenovaného těší a že pokládám udělení této ceny za progresivní akt, protože ho lze číst i jako symbolické ocenění imaginativního proudu české poezie. Přesto jsou všechna ocenění tohoto druhu jen dílčí a relativní. V poezii se vposledku soupeřit nedá, anebo jen na způsob hry.

I v tomto čísle je poezie hojně zastoupena: rozhovorem s americkou básnířkou Alice Notley; básněmi Simony Rackové, které mísí exotické a existenciální motivy; nezařaditelnými polskými básníky Rybickým a Górou v překladech Petra Motýla; pravidelným rybařením Ladislava Selepka na síti. Poezii jsou věnovány rovněž nepravidelně vycházející Náměty Petra Krále (v příštím čísle se s nimi opět setkáme). Tento básník představuje jeden pól současné poezie a její percepce. Škoda, že kolem působení tohoto autora ve Tvaru se vedou pouze nedůstojné osobní pseudo-polemiky, zatímco chybí věcné diskuse s jeho koncepcemi. Jednu takovou možnost skýtá i jeho drobný text, který otiskujeme v rubrice Zasláno. S trochou nadsázky lze říci, že Petr Král rýsuje pevnou linii básnického výrazu jakožto nadosobní hodnoty, a to na půdorysu otázek citové bezprostřednosti a upřímnosti. A jelikož Petr Král střílí i po mně, musím přiznat, že se za svévolné čtení Borkovcovy poslední sbírky nikterak nestydím – nikdy jsem se totiž „novoromantickým“ pojetím poezie netajil a troufám si subjektivitu svého čtení radikálně hájit. Bylo by však skvělé, kdyby se k této otázce vyslovily i obě dámy, které to se mnou společně „schytaly“, případně další autoři. 

Přeji vám rozkvétající čas!

Adam Borzič