Štěpán Ripka: Nevědecký výzkum pro státní správu. Případ sociálních ubytoven

V 7. čísle Tvaru jsme otiskli otevřený dopis básníka a výtvarníka Miroslava Huptycha na podporu pražských bezdomovců, adresovaný pražskému primátorovi a spisovatelským a novinářským sdružením. V 10. čísle jsme pak uveřejnili dvě vybrané reakce na tento dopis a další na svých webových stránkách (viz sloupeček Aktuálně dole). Dnes k těmto ohlasům připojujeme článek sociologa Štěpána Ripky, mluvčího Platformy pro sociální bydlení, který téma bezdomovectví a problematiky jeho řešení doplňuje významnými informacemi včetně zprávy o souběžných iniciativách.

Politiky založené na výzkumných zjištěních (evidence-based policies) mají své kořeny v pojetí medicíny jako praxe založené na výzkumu – tedy pokusech a vyhodnoceních těchto pokusů, které informují praxi. V sociální politice se jedná o širší přístup, který akcentuje zkoušení nových řešení a jejich důslednou evaluaci. Tento přístup začal propagovat v roce 1996 Tony Blair, který se vymezil proti údajně ideologickým politikám 80. a začátku 90. let a začal obhajovat tzv. postideologický přístup k tvorbě veřejných politik, který se dá shrnout výrokem „What counts is what works“, tedy „To, co máme spočítané, funguje“. Podle tohoto přístupu má být politika založena na výzkumných zjištěních a politické iniciativy mají být podrobeny měření a rigorózně evaluovány.

Hal Pawson, který se zabývá sociálním bydlením v Edinburghu, shrnuje kritiku tohoto přístupu: politiky založené na výzkumných zjištěních jsou podle některých pouze protažením racionalistického modelu politiky, který neproblematicky předpokládá, že vědecké důkazy a poznatky budou mechanicky přenášeny do veřejné sféry. Velká část tohoto proudu také prezentuje vědění bez jeho mocenských souvislostí a situovanosti. Navíc, v současné praxi je kladen příliš velký důraz na kvantifikaci a kauzální modely (oproti zaměření na organizační a institucionální kontexty). Nakonec výzkumná zjištění mohou být samozřejmě používána pouze selektivně, aby vyhověla předepsaným politickým prioritám.

Mně na tomto přístupu připadá zajímavé, že věda a výzkum v širokém slova smyslu zde neříkají nutně, jak má vypadat politika, ale umějí dobře vyhodnocovat dopady různých konkrétních politik. Politici ani vědci neříkají, že by věděli, co bude fungovat, a tak pilotně či „ve zkušebním provozu“ testují na různých místech různé alternativy a vyhodnocují, co funguje. Samozřejmě se zde nabízí i větší prostor pro participaci – nejsou to pouze experti, kdo navrhuje možná řešení a měří jejich dopady, ale i široce pojatá veřejnost, která by měla mít do procesů přístup. Jednoznačné riziko takovéhoto experimentálního přístupu k sociální politice však je, že bude udržovat status quo, protože všechny alternativy budou kolonizovány do pilotních projektů. Proto je podle mě třeba mluvit o výzkumných zjištěních na různých politických úrovních a kombinovat je s dalšími hlasy.

Výzkumná zjištění jsou samozřejmě používána i pro argumentaci zavádění či udržování konkrétních politik a veřejná správa financuje výzkum, který má veřejné politiky informovat, jednak prostřednictvím vlastních výzkumných pracovišť, jako je u nás třeba Výzkumný ústav práce a sociálních věcí při Ministerstvu práce a sociálních věcí či Ústav územního rozvoje při Ministerstvu pro místní rozvoj, ale také veřejnými výzkumnými zakázkami či nesoutěženými kontrakty s výzkumnými pracovišti, či s jednotlivými badateli. Výzkum a expertiza tak dodávají legitimitu politickým rozhodnutím. Ne nutně však rozhodnutím o cílech politik, ale často právě informováním o možných dopadech konkrétních politik.

Když se data vzpírají zadání

Nyní se zaměřím na nedávný případ zneužití formátu výzkumu a autority vědy reprezentované akademickými a vědeckými tituly autorek výzkumu pro vytváření zjištění, jež měla být podkladem pro vládní politiku. V únoru roku 2013 publikovalo Ministerstvo pro místní rozvoj na svém webu závěrečnou zprávu výzkumného úkolu B.10/BP „Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešení pro sociálně slabé“, kterou zpracovala jeho příspěvková organizace, Ústav územního rozvoje. Zpráva neuvádí autory, ale dvě garantky z ministerstva a ústavu (VěraPelíšková; Ludmila Rohrerová) a dvě jména v kolonce „spolupráce“ (EvaDubnová; Hana Šimková).

Zpráva na základě desetiměsíčního výzkumu konstatuje, že sociální ubytovny jsou neoprávněně očerňovány v médiích, a přitom výzkumnice na nich nic špatného nenašly. Závěry zprávy pak otevírají dveře pro legitimizaci ubytoven jako dostatečného domova pro lidi, kteří se nedostanou ke standardnímu nájemnímu bytu. Aby toto zjistily, udělaly výzkumnice během oněch deseti měsíců šest rozhovorů s majiteli a provozovateli ubytoven.

Zpráva tvrdí, že „obecně lze konstatovat, že platby za ubytování v šetřených soukromých i městských ubytovnách jsou srovnatelné. Přičemž požadované platby za ubytování odpovídají kvalitě poskytovaných služeb.“ (s. 23) Nepodařilo se však prokázat, že by byly platby na městských a soukromých ubytovnách srovnatelné, a z představených dat poskytnutých ubytovateli naopak vyplývá, že zkoumané ubytovny soukromé jsou dražší o 8 %, respektive o 59 %. Navíc jsou ceny konstruovány pouze na základě neověřených tvrzení ubytovatelů. Mnoho dalších tvrzení ve zprávě není ničím podložené.

Výzkumná otázka byla nesprávně položena a řešitelky (pokud vůbec můžeme mluvit o zadavateli a řešiteli výzkumu) zadavatele na tuto chybu pravděpodobně opomněly upozornit. Byly by samozřejmě třeba přinejmenším rozhovory s ubytovanými a fyzická návštěva ubytoven, adekvátní zadání by pak bylo dlouhodobé zúčastněné pozorování na vybraných ubytovnách. Nutností by byla též právní analýza ubytovacích kontraktů. Časová dotace výzkumu (10 měsíců) toto řešení dovolovala.

Závěr analýzy je představen již na jejím počátku: zkoumané ubytovny podle zprávy vyhovují požadavkům typologie ETHOS na domov či bydlení, avšak není představenými daty nijak podložen, naopak některá ho přímo vyvracejí. Na základě představených dat lze dovozovat, že část ubytovaných je v situaci bezdomovectví dle typologie ETHOS a část lze klasifikovat jako osoby ohrožené bezdomovectvím.

Co se zmanipulovaným výzkumem?

Závěrečná zpráva i celá „výzkumná“ práce byly evidentně zmanipulovány. Výsledky výzkumu však byly prezentovány pracovnicemi MMR jako důkaz, že ubytovny jsou v pořádku a že má stát připravit dotace pro jejich stavbu a provoz. Politicky to v pořádku je, protože když se postaví ubytovny, přece se dá bydlení lidem, kteří by jinak neměli střechu nad hlavou, „mámám s dětma“ (tak plán legitimizoval jeden vládní politik). Prakticky to je velký problém, protože výzkumy, které pokládám já i recenzenti odborných časopisů za seriózní a rozhodně nejsou tak evidentně zmanipulované jako výzkum ubytoven, ukazují, že čím více ubytoven se postaví, tím více se v nich ocitne lidí – ubytovny odčerpají lidi z běžného nájemního bydlení a zaplní se. Pro jaká výzkumná zjištění se má státní správa rozhodnout?

Oslovil jsem proto většinu badatelů a akademiků, kteří se tématem v ČR zabývají, s žádostí, aby na problematickou zprávu napsali recenzní posudek, jejž bychom pak doručili ministerstvu. Většina oslovených nereagovala vůbec, ti starší psali, že zrovna píšou knihu či GAČR. Nakonec se podařilo dát dohromady sedm posudků, k nim jsem napsal otevřený dopis pro MMR a MPSV a nechal ho kolovat mezi akademickými a vědeckými pracovišti. Těch se přihlásila kupodivu celá řada, včetně jednotlivých profesorů. Ze strany těch, co se nepodepsali, se objevila argumentace, že diskuse je nyní mezi recenzenty a ministerstvem, a tak nemá smysl tuto diskusi podepisovat, je třeba počkat na další kolo. Souhlasím. Vedle toho mě jeden badatel, který od ministerstva dostává velké výzkumné zakázky, nabádal, že mám více chápat perspektivu ministerstva (ve chvíli, kdy ministerstvo zjevně nechápe a nechce chápat perspektivu až sto padesáti tisíc lidí bez domova) a že otevřený dopis maximálně povede k vyhození několika pracovníků, ale nic nezmění. Asi nejkurióznější odpověď jsem dostal od jednoho sociologa, který napsal, že sice naprosto souhlasí s otevřeným dopisem, ale nebude ho podepisovat, protože až budeme mít s ministerstvem spor, bude třeba, abychom měli v záloze nějakého „nezaujatého“ podporovatele (uvozovky napsal sám), který v případě potřeby bude spor soudit.

Ministerstvo v mediální reakci naši výzvu bagatelizovalo tím, že zpráva nebyla žádným vědeckým výzkumem, ale pouze dílčím úkolem, kterých si ministerstvo zadává mnoho. Požádal jsem tedy o informaci, jaké další dílčí úkoly ministerstvo zadalo pro přípravu podkladů ke komplexnímu řešení sociálního bydlení, a jsem přesvědčen, že to měl být hlavní podklad. Ve vnitřní komunikaci reakce na otevřený dopis vypadala jinak. Dva dny předtím, než jsem vůbec otevřený dopis posílal, MMR na schůzce o iniciativě informovalo MPSV: „Na tomto jednání zástupci MMR informovali o výrazně negativní reakci odborné veřejnosti na jimi zpracovanou analýzu »Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé«, kdy materiálu je vytýkáno zejména, že nesplňuje základní akademické standardy pro zpracování podobného materiálu, což zásadním způsobem negativně determinuje obsah materiálu.“ (zápis ze schůzky)

Jednoznačný výsledek otevřeného dopisu jsme však se signatáři zjistili až z analytické části komplexního řešení sociálního bydlení, kde se kritizovaná zpráva měla objevit. Ministerstvo ji do materiálu nakonec vůbec nedalo, a tak tento výzkum na objednávku nebude podkladem vládních politik. Do budoucna bychom spolu se signatáři otevřeného dopisu rádi více propagovali kvalitní výzkum pro státní správu, jehož zjištění budou moci být podkladem pro vyhodnocování a návrhy politik.

A na závěr ještě jednu informaci: Vznikla Platforma pro sociální bydlení, která sdružuje veřejnost, neziskové organizace a další instituce, jimž téma není lhostejné. Platforma má velký zájem o nové členy, kteří se ztotožňují s prohlášením. Více informací najdete na www.socialnibydleni.org.