Tvar 15/2013

Ač je patnáctka věnována především slovinské literatuře, báseň na první straně napsal slavný irský básník a spisovatel, ale také překladatel a pedagog Seamus Heaney. Narodil se roku 1939 a zemřel na sklonku letošních prázdnin, 30. srpna 2013. V roce 1995 dostal Nobelovu cenu za literaturu. 

V Editorialu Adam Borzič krom jiného cizeluje myšlenku, že „neofašismus je ve vzduchu“. 

V Devíti stech šedesáti devíti slovech o próze namířil Pavel Janoušek svůj nemilosrdný periskop na novou knihu Terezy Boučkové Šíleně smutné povídky z produkce renomovaného knižního labelu Odeon (Euromedia Group). Ač pan kritik knihu neshledává marnou, ba je mu vlastně sympatická, na úplném konci se přeci jen uštědří přátelský štulec: „/…/ boty, v nichž se běhá mimo speciální atletické dráhy, se nejmenují tretry.“ 

V klíčové recenzní rubrice Dvakrát najdeme dvě recenze na knihu Ondřeje Macury Sklo (Host, Brno 2013). Uznalý je Vladislav Reisenger – ten ve své recenzi jakoby na okraj dokonce napsal něco, co by možná nemělo upadnout jen tak v zapomnění: „Že současná poezie za nic nestojí? Ale houbeles – kdyby byl ve třicátých letech minulého století internet s miliony her a filmů k bezplatnému staženi, četlo by tehdy poezii méně lidi než dnes.“ Z toho plyne nečekaně jasné poselství: PEGAS IS NOT DEAD! Jde jen o to umět na něm rajtovat. Druhý recenzent Milan Šedivý se přiznává: „... nepoznal bych Macuru, ani kdybych dostal na vybranou z úzkého okruhu autorů.“ a všímá si i grafického zpracování knihy, jež mu připadá „vkusné, přímočaré, tvůrčí“.

Rozhovor Radka Nováka se stoletým (sic!) slovinským spisovatelem Borisem Pahorem nese název Trpělivě vysvětlujte mladým, co je to diktatura. Pahor, ač u nás jen málo známý, byl za své dílo nominován na Nobelovu cenu a je dosud veřejně činný. Za interview následuje Pahorova kratičká próza Motýl na věšáku, na niž přijde v rozhovoru také řeč. 

Ve Slintbloku se Pavel Ctibor v textu Milostná poezie v narušeném světě zamýšlí nad – inu, nad milostnou poezií. Už první věta není příliš povzbudivá: „Milostná poezie v současnosti není možná.“ (Dodejme snad už jen, že lepší název rubriky pro tak delikátní subtéma aby pohledal…) 

O dvacet let později se jmenuje esej Aleše Debeljaka (nar. 1961), slovinského básníka a esejisty, který působí jako profesor kulturologie na lublaňské fakultě sociálních věd. O čem že ten esej je? Chcete to vědět? Tak, milá dítka, nebuďte lenivá a v klidu si jej na svém oblíbeném pískovišti přečtěte, o dvacet let později na to budete ještě ráda vzpomínat. 

V rubrice Zasláno se básník Petr Král vyrovnává po svém – tedy básní – s disgustujícím zážitkem z (právě končící) výstavy Marilyn v Jízdárně Pražského hradu. 

Slovinská literární jízda pokračuje prózou lublaňského básníka, prozaika, dramatika, novináře, redaktora, skladatele a hudebníka Milana Deklevy Triumf potkanů a poezií jeho lublaňské kolegyně, básnířky Barbary Korunové. 

„Musí v tom mít prsty propast přede mnou, únava z čekání na pravoslavnou ženu, která nepřichází, a můj život nedává smysl.“ Ano, Veverky v Parku Hu Ladislava Selepka jsou již stálicí. Přijde nakonec pravoslavná žena, nebo nepřijde? Čtěte 15. pokračování! 

Po hlasu Veverek přichází opět poezie, tentokrát v podání básníků Ondřeje Lipára z Prahy a Pavla Novotného z Liberce. 

Do Virtuálních sítí Ladislav Slepko vylovil z hlubin internetu Vlada Matušku vulgo UchoNaKoleji a Lukáše Sedláčka zvaného Tartaro. 

S Alešem Kozárem v seriálu o kulturní politice evropských zemích navštívíme – jak také jinak ve slovinském čísle – Slovinsko, zemi, v níž to literárně žilo a žije. 

Rozhovor s bosenským básníkem, prozaikem, literárním kritikem a esejistou, který od roku 1990 žije ve Slovinsku, Josipem Ostim se jmenuje Dva jazyky jedné poezie a je doplněn ukázkami z autorových haiku. 

V Historii revolucí si uděláme časoprostorem výlet do Maďarska roku 1919. Maďarský politolog a občanskoprávní aktivista Bálint Jósa napsal (exkluzivně pro Tvar) svůj esej o tehdejších událostech vyústivších v tzv. Maďarskou republiku rad. 

Cyklus profesora Martina C. Putny Slávy dcera nově vyložená pokračuje druhou částí. 

Rozhovor s historikem architektury Damjanem Prelovškem, specialistou na slovinskou architekturu, o Jožem Plečnikovi nese varovný název: Žijeme se surogáty bez smyslu pro krásu. 

Mirek Kovářík představuje básně dvacetiletého adepta novinařiny z Litvínova Jana Macháčka. 

V sobotu 31. srpna, dvacet let od obsazení legendárního squatu Ladronka, proběhla v Praze pod názvem Vzpomínky na budoucnost – Obsaď a žij! v deseti chátrajících, dlouhodobě neobsazených domech squatterská slavnost. Podrobnou referenci s větším množstvím fotografií přináší stejnojmenná reportáž Heleny Sequens. 

Vladimír Novotný je autorem vzpomínkového textu Pugétek k pomníku Františka Benharta. Velký český slovenista František Benhart se narodil r. 1924 v Sevluši (Podkarpatská Rus) a zemřel r. 2006 v Praze. Témuž velikánovi je věnována vzpomínka Aleše Kozára. 

Recenze:
Nela Rywiková: Dům číslo 6 (rec. Eduard Burget)
Gilbert Durand: Symbolická imaginace (rec. Jindřich Veselý)
Lenka Daňhelová a Peter Kuhar (eds.): Padesáti hlasy hovořím / S petdeseti glasovi govorim. Antologie současné slovinské poezie (2000–2012) (rec. Aleš Kozár)
Jan Frolík: Útěcha z ornitologie (rec. Zdeněk Brdek)
Josip Osti: Na kříži lásky (rec. Hana Mžourková)
Jan Bičovský: Stručna mluvnice praindoevropštiny (rec. Lukáš Zádrapa) 

A co na to poslední strana? Pětioký pozounista Patrik Linhart v Čističce pase hady (to je takové smluvené znamení pro něco úplně jiného) a zastává se Jaroslava Seiferta, o nějž se teď v hostincích nižších cenových skupin vedou vášnivé spory, zatímco šikmoruký harfeník Milan Ohnisko v Ohnisku pase jeleny (to je taky takové smluvené znamení) a zastává se, ha ha, lepších mravů. Zdánlivým vrcholem je trojocasá tympánistka Melissa Pink v Podpatcích, která pase samu sebe potřásajíc bílou hřívou, vytahujíc z kabelky zrcátko a obtahujíc rety rudou rtěnkou (pozor na zuby, těm rtěnka nesluší, Melisso!), a nemajíc tudíž čas zastávat se čehokoli. 

Tihle tři jsou však tentokráte jen pouhým křovím, před nímž se na zeleném pažitu popásá Zlá ovce Michala Jareše, vypouštějíc přitom bublinu s replikou tak neuvěřitelnou, že na dalších třech obrázcích, považte, už jen zkoprněle mlčky stojí…