V č. 17/2013 jsme otiskli tři texty vztahující se k aktuálně probíhající polemice o ideologii a literatuře: Úkolování básníků Bruna Solaříka, O diskusi, které se nechce spát Karla Pioreckého a Noci za klikou Jakuba Řeháka. Tentokrát se k tématu vyjadřuje předseda Společnosti přátel Tvaru Pavel Janoušek.
Od chvíle, kdy jsem napsal a publikoval úvahu nazvanou Poslední tah králem (Tvar č. 6/2012), už uplynul nějaký čas. Navrhl jsem v ní, abychom my, kteří nevyznáváme tzv. angažované umění, přestali s jeho příznivci polemizovat a přiznali jim totální vítězství, neboť jediné, co jejich novou víru drží při životě, je možnost potvrzovat vlastní význam v nových a vášnivých sporech s nechápavými a tupými odpůrci. Bez odpůrců se tak mladí revolucionáři rychle vyčerpají.
Přiznám, že už ve chvíli, kdy jsem toto psal, jsem věděl, že jde jen o polemickou nadsázku a nerealizovatelnou výzvu. Programové vzepětí mladých revolucionářů je totiž velmi výrazným fenoménem dnešní české literární scény a jako takové ji také přirozeně diferencuje a polarizuje. Vyjadřuje teze a názory, které nelze přehlédnout a o nichž nelze mlčet. Nutí všechny hráče na „literární šachovnici“, aby se vůči nim vymezovali, ať již tak, nebo tak.
Má někdejší nadsázka tak vlastně byla jen pokus, jak nesednout na vějičku polemiky a danou problematiku nahlédnout z odstupu a zvenčí. A tomu bych rád zůstal věrný i dnes, kdy angažovanost už slovně transmutovala ve vzývání ideologie, a to ne ledajaké. Jinak řečeno, rád bych se ve stopách Jana Vodňanského stal mužem, kterému sice lev žvýká střeva a cupuje podvěsek mozkový, nicméně on se zachrání tím, že včas zaujme stanovisko nezúčastněného pozorovatele. Dobře přitom vím, že potenciální polemik objeví v mém pachtění po objektivní analýze stavu současného českého myšlení o literatuře zcela konkrétní apriorismy a předpojatosti, takže bude moci vítězoslavně poukázat na to, že vůbec nejsem neutrální. A bude mít pravdu. Nejsem a nebudu, jsem totiž příslušník své generace, respektive jedné její části. Té, které bylo dáno rozum brát ve znormalizovaném socialismu, aniž by se s ním identifikovala. A která jeho pád v listopadu 1989 považuje za zásadní pozitivní zlom ve svém životě.
Spor o dějiny
K mé generační výchově patřily také povinné a pravidelně opakované dávky marxismu- leninismu, tedy učení, které nám bylo prezentováno jako vrchol všeho lidského poznání, bez něhož by lidstvo bylo zcela ztraceno. Ve snaze mu porozumět jsem si tehdy ledacos nastudoval sám. „Umím“ proto starého i mladého Marxe a vím také, že to byl tento vousatý pán, který často opakoval, že přítomnost a budoucnost nepochopíme a nezměníme, pokud správně analyticky nevyložíme a nepochopíme minulost. Z této perspektivy je tedy poněkud zvláštní, že nutkání vztahovat dnešek k minulosti mají spíše odpůrci angažované poezie než jeho příznivci, kteří se k Marxovi hlásí.
Je to však pochopitelné: čtyřicet let komunismu je zatím otevřená a dosti bolavá rána a naši mladí literární revolucionáři ještě nejsou tak daleko, aby národ začali přesvědčovat, že to byla doba nejšťastnější a nejkrásnější. Natolik se společenská paměť zatím nerozpustila. A třebaže k její dokonalé ztrátě zanedlouho možná dojde, dříve než se tak stane, je nutné volit opatrnější strategii: naordinovat literatuře a společnosti anamnézu a tvrdit, že naše kulturní a společenská situace bude opravdu normální až poté, co na dobu před rokem 1989 zapomeneme, nebo na ni alespoň už konečně přestaneme odkazovat. Ti odvážnější revolucionáři navíc už začali naznačovat, že dnešní výklady této minulosti jsou „účelově deformované“ a měly by být tedy nahrazeny poznáním pravdivějším.
Samozřejmě – každá minulost vyžaduje stálé a nové vztahování k přítomnosti a je naší povinností ji znovu a znovu vykládat a hodnotit. Nicméně nemohu si pomoci, u některých bojovníků za správné poznání minulosti cítím nostalgii po husákovské normalizaci jako létech hospodářské stability a sociálních jistot.
Historický kontext
Musím souhlasit s názory, které tvrdí, že naši současnou situaci nemůžeme trvale odvozovat jen od předlistopadového režimu, že je nutné ji umístit do širšího kontextu před touto dějinnou epizodou a hlavně po ní. Nuže, uvažuji-li o kořenech dnešního vzývání angažované literatury, musím se vrátit až do času obrození, tedy do časů, kdy se zrodila tradice považující jazyk a literaturu za obroditele národa, a tedy i za jeden z klíčových projevů jeho sociálního života. Ať už bylo toto zbožštění literatury spojováno s ideou národní nebo později ideou sociální, lidé okolo literatury si u nás vždy mohli připadat jako významné osobnosti, které provozují něco nesmírně zásadního, co mění a ovlivňuje svět. A takto literaturu pojímali také komunisti stylizující se do role nejlepších dědiců národní kultury. Během svého panství ve spisovatelích viděli vlivnou mediální sílu, tedy užitečné služebníky i mocné nepřátele. Prostřednictvím mnoha výhod se je snažili získat na svou stranu a korumpovat, pokud se to ale nedařilo, tak je odsuzovali k zatracení a zapomnění. Oba postupy lze chápat jako důkaz, jak vážně spisovatele (jejich slova, myšlenky a knihy) brali. Celý literární život, nejen ten zakazovaný, ale i ten povolený, totiž sázel na to, že praví spisovatelé jsou tvůrci sociálního vědomí – jejich úkolem je učit lidi, co by si měli myslet, nebo dokonce psát to, co si opravdu myslí; literární díla, která toto dokázala, byla proto vnímána jako společenská událost. Komunistický politický režim přitom svým bipolárním vztahem k literatuře do jisté míry blokoval a oddaloval metamorfózu, která na západ od našich hranic během druhé poloviny dvacátého století zásadně proměnila způsoby mezilidské komunikace a tím také předurčila literatuře zcela jiné postavení, než jaké měla v dobách starších, kdy byla kulturním hegemonem.
Československý sen o literatuře jako nesmírně důležitém politickém a sociálním aktéru dějin se zhroutil během několika málo listopadových dní, byť trvalo ještě pár měsíců a let, než jsme si to naplno uvědomili. Jestliže totiž česká veřejnost zprvu prožívala nadšení, že je možné si veřejně koupit díla po roky a desetiletí utajovaná (vzpomínám na kolportéry, kteří na počátku prosince 1989 na pražských ulicích během pár hodin rozprodali desetitisícový náklad Havlovy Asanace), vysoká očekávání spjatá s tímto faktem nevydržela dlouho. Do roka a do dne případní čtenáři zjistili, že i tato „jiná“ literatura je jen literaturou, a to navíc takovou, která kulhá za zrychleným během dějin i za informační rychlostí jiných médií – a přestali ji nejen vnímat jako veličinu, jež má schopnost měnit svět, ale rovněž kupovat. K vnějším projevům tohoto trendu patří prudký pokles nákladů, krach knižního trhu na počátku devadesátých let a posléze jeho následná rekonstrukce na zcela jiných – čistě komerčních – principech. Kniha tak ztratila status kulturní události a stala se hůře či lépe prodejným zbožím.
Jestliže se zprvu zdálo, že by to mohlo být jen na čas, jen na tu dobu, než si odžijeme lavinu opožděně vydávaných knih, postupně jsme si začali uvědomovat, že jde o setrvalý stav nadprodukce, v němž početná literatura aspirující na vyšší uměleckou hodnotu soupeří s daleko lépe prodejnější (a dnes už také mediálně viditelnější) literaturou populární a konzumní. Jakkoli tedy statistiky tvrdí, že čtenářů je u nás ještě hodně, současně nelze přehlédnout, jak se stále zvětšuje vzdálenost mezi literaturou v tradičním slova smyslu a četbou jako jednou z forem zábavy, jakož i mezi čtenáři a vyznavači obou typů práce se slovem a jazykem. Počet aktivních účastníků aktuálního literárního života, za které snad můžeme pracovně považovat ty spoluobčany, kteří pravidelně čtou alespoň některý z literárních časopisů, případně do něj přispívají, poklesl na vcelku zanedbatelnou skupinku nadšenců, k nimž podle mé osobní zkušenosti standardně nepatří ani ti, kteří by se současné literatuře měli automaticky věnovat ze své profese: studenti a učitelé literatury, literární badatelé, ba dokonce ani většina z autorů vydávaných knih. Ve výsledku je tak tato skupinka rozhodně menší než například počet organizovaných zahrádkářů či sběratelů kuriozit.
Literární časopisy se změnily v jakési ghetto, charakteristické tím, že minorita, která se v něm pohybuje, přikládá svému počínání daleko větší význam, než jaký ve skutečnosti má. Přitom v hloubi duše tuší, že věcně vzato její vliv na společnost, ale i na literární produkci je pranepatrný. Až se tedy jednou budou psát dějiny české polistopadové kritiky, jejich osu bude patrně tvořit popis způsobů, jimiž se tato minorita vyrovnávala se svým postavením, respektive gest, jimiž se je snažila změnit. Mezi tato gesta lze postupně započítat někdejší snahu Literárních novin udržovat kontinuitu s šedesátými léty i jejich pozdější ekologické zezelenání. V případě raného Tvaru to byla mimo jiné záliba v hravosti a mystifikacích, v případě Revolver Revue a její Kritické přílohy obdiv k nebeletristickým, autentickým textům beze všech lživých uměleckých metafor a příběhů. Host pak prošel vývojem od tlustého bulletinu pro vybrané přes pokus stát se jedním z běžných fotožurnálů na knižních pultech až po nedávný obrat k vizuální exkluzivitě spojené s redukcí textů a informací na „únosnou“ míru. Mezi gesta, jimiž se tato literární minorita snažila na sebe strhnout pozornost společnosti, však lze počítat například také sázky na postmodernu, na sex, na feminismus, na internet jako nové médium, případně na občasnou koketerii literátů s politikou.
Je však evidentní, že nic z toho doposud nepřekročilo hranice ghetta a nestalo se kýženým impulsem, který by skutečně literatuře vrátil to místo, které jí podle jejích milovníků zákonitě náleží. Po celé dvacetiletí se tak českým myšlením o současné literatuře šířilo slovo krize – tak dlouho, až se samo psaní o krizi dostalo do krize a stalo se nudou.
Trojice cest
Je přirozené, že tato situace rodí věrozvěsty, kteří postupně vygenerovali tři krajní představy řešení, jak z toho ven. Všechny tři v té či oné podobě prostupují náš současný literární život.
První cesta, kterou sám pro sebe nazývám „královská“, vyrůstá z přijetí současného stavu. Bere tedy na vědomí, že lid literaturu nechce, a hlásá, že ani literatura lid nepotřebuje. Nechtějí-li ti tupci opravdovou literaturu, jejímž nositelem je svébytný tvůrce, není důvod, proč jim ji cpát do chřtánů a proč se jim podbízet. Básník má čnít vysoko nad přízemností každodenně stříhaných literárních trávníčků. Jeho povinností je pěstovat Umění, a to i kdyby byl jediný na světě, koho to v danou chvíli zajímá. Jedině tak dobude Parnas.
Cesta druhá, nazvěme ji „trávníčkovská“, chce naopak literatuře a myšlení o ní navrátit společenskou prestiž tím, že ji obrátí zpět k reálným čtenářům. V praxi to znamená vzdát se všech intelektuálních exhibicí a začít pěstovat a v literární kritice chválit to, co se dnešní populaci adresátů líbí a čeho si žádá. Kdesi v pozadí je představa, že kritik adorující vkus masy bude sice chvílemi trochu kulhat, avšak pokud se do své role naplno vžije, má naději, že jí bude zaregistrován a vzat na milost. Na rozdíl od cesty první, která uctívá Básníka, je takovýto postup dosti logicky spojován především s těmi typy literatury, které statisticky významní čtenáři berou na milost, tedy s prózou a románovými vyprávěními.
S Básníkem počítá i cesta třetí, zaštiťující se kouzelným souslovím „angažovaná poezie“. Její věrozvěsti jsou přesvědčeni, že lid a společnost začne literaturu, respektive poezii, opět brát vážně až v okamžiku, kdy se tato znovu stane politickým činem a bude schopna měnit jejich život. Východiskem je přesvědčení, že angažovaná poezie (jež je zatím spíše než tvorbou teorií, tedy teorpoezií) musí identifikovat zlo, které lid trápí, a zaútočit na něj. Neboť jak praví klasik, básníci svět doposud jen vykládali, nyní je třeba ho měnit. A protože angažovaní teorbásníci zaujímají levicové ideologické postoje, příčina zla je jaksi předem dána. Apriorně se totiž předpokládá, že lid je natolik znechucen kapitalismem, že se nemůže dočkat okamžiku, kdy Básníci konečně začnou psát verše, v nichž se toto znechucení stane hlavním sdělením. Jakmile se tak stane, jakmile poezie začne mluvit za lidi manipulované, ublížené a pronásledované, potenciální čtenáři se radostně vrátí k hodnotám: odhodí Blesk, švédské detektivky a milostné a erotické romány a opět se hromadně vrhnou na četbu básnických knih, neboť ty jim začnou mluvit z duše.
Nevím, nakolik hlasatelé těchto tří cest svým iluzím věří, jsem však docela rád, že vlastní mnohotvárná česká literární tvorba jimi není až tak postižená, neboť jedinečný talent, schopnost nahlédnout pod povrch jevů a pozoruhodným způsobem užít jazyk, to vše jsou vlastnosti pro uměleckou literaturu důležitější než věrnost papírovému dogmatu. Sama literatura se tak pohybuje podle poněkud odlišných pravidel než koncepty vyjadřované v literárněkritických statích a vytváří širokou škálu rozmanitých poetik, snah a aspirací.
Jestliže tématem této mé úvahy je vize literatury angažované, tak je to proto, že v rámci současných diskusí o smyslu literatury a umění angažovaní teorbásníci, kteří přebírajíce slovník komunistických funkcionářů sami sebe nazývají „novodobými kádry“, vzbuzují největší ohlas.
Zdroj prvý: My nositelé nového
Jejich velký impact faktor je zjevně dán faktem, že se dotýkají neuralgického bodu, jehož dráždění českou literární komunitu spontánně polarizuje. Jejich vystoupení a formulace jsou totiž výrazem představy, že to jsou právně oni, kdo jsou aktivními nositeli pokroku, oprávněnými odsuzovat ostatní. A nejen to: nejangažovanější teorbásníci se cítí povoláni opět zcenzurovat literaturu tak, aby v ní zůstali jen básníci ideově správní, tj. levicoví kolektivisti, kteří se bezúčelně nepatlají v nitrech. Duo Jan Bělíček a Marta Svobodová to v A2 formuluje velmi přesně, užívajíc i náležitě výstražný tón. Cituji: „Strach, že chceme vymýtit »básníky, kteří si píšou pro hrstku sobě podobných«, je oprávněný... Povšimněte si, prosím, dikce: tito dva věrozvěsti nehovoří o tom, že se v časopise A2 bude dávat přednost určitému typu poezie. Ó, nikoliv, oni zcela jasně a velkohubě vyhlašují: Bojte se nás, došlápneme si na vás všechny, kteří jste jiní, než jsme my! Zbývá tedy už jen upřesnit, jakou cestou se bude mýtit, až jejich názor zvítězí...
Vím, hlasatelé takových čistek jsou bláhoví intelektuálové, s nimiž by vítězná revoluce zatočila jako s prvními, nicméně naivnost uvažování, které sice užívá velmi sofistikovanou argumentaci, současně ale literaturu a svět velmi sektářsky rozdělí na dva tábory, je šokující. Zvláště když součástí této strategie je rovněž tvrzení, a u některých patrně také životní pocit, že těmi, kdo náš literární život dělí na tábory, nejsme My, ale oni, tedy všichni ostatní, kteří nás nechápou. Neboť My jen hlásáme změnu, kdežto ti druzí usnuli někdy v hloubi devadesátých let, a zatímco svět oponou trhnul a míří k revoluci, oni nadále spí a chtějí spát. Proč ale tito spáči mimo čas a prostor brání revoluci, co je nevyhnutelná a nezbytná?
Teorbásníci se rádi stylizující do role pronásledovaných obětí, které musejí odolávat „hysterickým atakům“ zavilých nepřátel, ve skutečnosti je to ale právě jejich militantní a provokativní diskursivní strategie, která nutí ty druhé k vášnivým protiakcím. Negativní ohlasy jsou ale pro teorbásníky darem, neboť je jen utvrzují v přesvědčení, že nalezli všeobecně platnou pravdu – neboť kdo by dal na názory tupé přesily zpátečníků, kteří se uzavírají do skleněných věží literatury a píší pro sobě podobné výtečníky. Vždyť spisovatel, který svou tvorbu nepodřizuje – tvrdí teorbásníci – zájmům lidu, tím jen dává najevo, že tento lid považuje jen za ubohý plebs. Zatímco ten, kdo programově mluví ústy lidu, každého individualisticky individualistického individualistu vyznávajícího samoúčelnou izolaci od společnosti vysoce hodnotově převyšuje.
Pokud se na aktivity teorkritiků podíváme z nadhledu, nutně si musíme uvědomit, že představa nadřazenosti jejich programu nad vší dosavadní literární tvorbou je jen dobovou a generační aplikací euroamerického kulturního stereotypu: vyrůstá z axiomu automaticky spojujícího uměleckou a historickou hodnotu s tím, co právě dnes působí jako nové, jiné a překvapivé. Je to tato novost, co má angažované tvorbě dát sílu pohnout dějinami, být výrazem nevyhnutelného pokroku, jenž nutně smete vše zastaralé, a to bez ohledu na individuální poetiky, postoje, názory jednotlivých tvůrců. A právě s ohledem na tuto projektovanou novost nemají její zastánci rádi, když někdo hloupý stále opakuje: „Toto tady už bylo!“
Uznávám, že v přijetí víry v novou angažovanost je nepochybně cosi sebestředně heroického – a také magického. Magie slova lid a ideologie totiž vytváří umělý diskursivní svět: fikci, že přítomná disputace je soubojem probíhajícím před zraky celého národa, celé české společnosti, která netrpělivě očekává, jak to dopadne a zda se jí literatura, respektive vítěz této soutěže, opravdu znovu ujme. Ve skutečnosti ale máme nadále co do činění s bouří v poloprázdné sklenici vody. Několik podivných individuí (včetně mě) se tu totiž hádá o cosi, co je většině society naprosto ukradené a o čem se ani nedozví. Neboť jde o spor probíhající v ghettu internetu, Facebooku a literárních časopisů.
Být zarytý levičák typu pana Bělíčka, podezříval bych obtloustlého a lstivého kapitalistu, že tato média podle stvořil a vychytrale v chodu udržuje jen proto, aby se v nich mohly benigně ventilovat a kanalizovat nálady a emoce literární minority. Neboť její příslušníci si takto svou přirozenou potřebu třídního boje odbydou jen neškodným mudrováním a polemizováním s podobně postiženými. A končil bych zvoláním, že angažovanost je třeba z Facebooku přenést do ulic a na náměstí… nebo alespoň do slušně napsaných knih.
Zdroj druhý: Nasranost
Považovat za jediný pramen angažované poezie generační potřebu být nový, jiný a originální by ovšem bylo chybou. Přinejmenším stejný význam má i sjednocující generační prožitek, který je pochopitelně v každé generaci jiný a ze své povahy diskontinuální – alespoň pokud abstrahujeme od výchovy a rodinné tradice. Teorbásníci tento generační prožitek spojují s odporem vůči stávajícímu establishmentu, interpretovanému jako produkt nenáviděného kapitalistického systému. Jejich jistota, že mluví jménem lidu, je dána přesvědčením, že po dvaceti letech se „kormidlo dějin“ otáčí opačným směrem, neboť naštvanost lidu na nový systém dostoupila míry, kdy už musí dojít k podstatné změně.
Nuže, povídejme si chvilku o dějinách nasranosti v Česku a české literatuře. Pro mou generaci, respektive pro tu část generace, s níž se identifikuji, byl zásadním prožitkem odpor vůči establishmentu komunistické moci. Potkalo nás navíc to štěstí, že jsme mohli prožít, jak se tato moc pod tlakem všeobecné nespokojenosti během pár dní zhroutila. A potěšující pro nás rovněž bylo, že svůj podíl na tom měla ta větev literatury, která smocí desítky let zápasila. Celosvětový rozklad komunistického impéria nadto vytvořil vidinu konce dějin a konce ideologií. Fakt, že se v čele státu objevili spisovatelé, umělci a jiná dříve opoziční individua, pak zrodil krátkou iluzi, že společnost může natrvalo nabýt ideální podoby, dají-li se rozumní lidé dohromady a začnou hledat optimální řešení.
Pro nově vznikající literární tvorbu počátek devadesátých let ovšem představoval poněkud nezvyklý kontext. Jakkoli je spisovatelům v naší civilizaci tradičně přidělována role Jánošíků, kteří ve jménu ponížených a ublížených bojují proti nespravedlnostem mocných, najednou se česká literatura musela vyrovnávat s faktem, že hybnou progresivní silou utváření nového společenského statu quo je politická pravice usilující prostřednictvím privatizace (neboli prvotní akumulace kapitálu) o vytvoření kýžených nemalých sociálních rozdílů. Dodnes vzpomínám na začínajícího prozaika, který tehdy hledal nakladatele pro čerstvě napsaný román, jehož prostřednictvím chtěl vyburcovat netečný lid, aby tuto šanci vzal za svou. Vymyslel vyprávění o skupině mladých členů ODS, kteří žijí na venkově, kde se ti starší zahnízdili v místním JZD natolik, že nechtějí zpět své statky. Mladí konzervativci proto založí agitační rockovou kapelu, která objíždí jihomoravské vesnice tak dlouho, až se dobrá věc podaří a družstvo se rozpadne. Autora tohoto dílka velmi překvapovalo, že je nikdo nechce vydat, a ještě více, když jsem jej upozornil, že jen opakuje schéma angažované budovatelské literatury z počátku padesátých let.
Tento případ je ovšem ojedinělým a krajním projevem snahy vyjít novým poměrům vstříc, mající svou analogii snad jen v televizních seriálech o potížích privatizátorů. Naprostá většina tehdejší literární tvorby to ale takto jednoduché neměla, neboť proměnu moci a následnou transformaci hodnotové orientace intenzivně vnitřně prožívala. Nejangažovaněji se vyjadřovali tvůrci a zejména kritici, kteří udržovali vzpomínku na staré časy, ať už se jednalo o přispěvatele Haló novin, kteří hořekovali nad rekonstrukcí kapitalismu, přesněji nad ztrátou normalizačního ráje a vlastního významu, nebo naopak o okruh kolem Revolver Revue a její Kritické přílohy. Ti zaujali pozici posledních disidentů a z morálního nadhledu brojili proti nastupujícímu relativismu, jenž zpochybňuje to, „za co jsme bojovali“.
Jestliže se za této situace nemalá část literární produkce obrátila k intimní sféře, neznamená to, že by se rezignovalo na ideál literatury jako veličiny reflektující společenský rozměr lidské existence. Naopak: budoucí dějiny české literatury budou muset přelom tisíciletí popisovat jako sérii pokusů a omylů, jimiž se jednotliví autoři snažili tomuto velkému ideálu dostát. Zvláště když se velmi brzo ukázalo, že sen o bezproblémové společnosti je jen iluzí a nová doba generuje nejen nový establishment, ale i spoustu velmi ošklivých věcí. Velmi rychle tak do českého literárního života vstoupil poznatek, že něco je jinak, než by správně mělo být, a s ním spojené pocity rozčarování, nespokojenosti – postupně až nasranosti.
Tyto pocity jsou tak od druhé poloviny devadesátých let také tematizovány prozaiky i dramatikou hlásící se ke slovu cool. A co víc, stávají se u čtenářů oblíbeným zbožím. Byl to ostatně Michal Viewegh, kdo první z literátů angažovaně (a opakovaně) zaútočil na autoritu Václava Klause, a byl to Miloš Urban, kdo nechal v literárním díle vnučku Jiřího Dimitrova zapálit český parlament, přičemž příslušná kniha měla podobu krabičky zápalek s funkční sirkou a škrtátkem, takže vyzývala adresáta, aby autorův nápad realizoval.
Zdálo by se tedy, že hlasatelé angažované poezie mají na koho navázat a ke komu se hlásit. Skutečnost je ovšem jiná: tento typ literatury je pro ně nezajímavý, protože sice tepe zlořády doby, ale nenabízí to správné řešení, nevidí chybu v celosvětovém politickém systému, ale jen v lidech a jejich hlouposti a malosti. Je příliš individualistický a chaotický, neboť málo programově levičácký. Levicovost angažované poezie není totiž pojímána jako kvalita a nabídka, která by měla zvítězit v příštích volbách, ale jako výzva ke globální změně společenského systému. Proto se teorbásníci nehlásí ani k poezii bývalých příslušníků undergroundu, kteří ze své pozice také zhnuseně zareagovali na vznik nového establishmentu, leč jaksi nejsou připraveni nést pozitivní myšlenku.
Již Karel Poláček ostatně psal o tom, že s každým rokem po rozpadu Rakouska přibývá bojovníků proti němu, ale i těch, kteří vzpomínají na to, jak bývalo líp. A líp nepochybně bývalo i za první republiky, za protektorátu, v šedesátých letech a zdá se – nově – i za Husáka. To je něco, na čem se dá v Česku vždy stavět.
Zdroj třetí: ???
Jak jsem totiž již konstatoval, hlasatelé angažované poezie sázejí na aktuální životní pocit a nemají rádi poukazy na minulost, protože jim připomínají něco, co se nehodí do krámu – alespoň do té doby, než se podaří veřejnost přesvědčit, že to tehdy bylo úplně jinak. K paradoxům jejich myšlení nadto patří, že se snaží nemluvit ani o budoucnosti, a to navzdory faktu, že hlásají pozitivní změnu, která musí nastat. Jaká změna by to měla být, to mi zůstává při četbě jejich proklamací utajeno. Buď nechtějí své čtenáře předčasně strašit, nebo to sami nevědí.
Popsaná ostýchavost se objevila již v prvních formulacích jejich programu, který sice – jak jsem na to tehdy poukázal – vášnivě argumentoval angažovaností, zároveň se ale úzkostlivě vyhýbal výslovné formulaci toho, za co a proti čemu se má poezie angažovat. Ne že by to už tehdy nevěděli, jen to z bezpečnostních důvodů zatím nechápali v rovině nevyřčeného generačního souznění typu „chytrému napověz, na hloupého kašli“. Ostatně i proto se představa angažované literatury nejvýrazněji váže na poezii a lyriku, tedy na literární druh, který dává největší prostor pro demonstraci aktuálních emocí a nepotřebuje nutně analyzovat a vykládat svět kolem nás v jeho kauzálních vazbách. Doba se ale posunula, a tak se dnes v textech teorbásníků už nemluví jen o neurčité angažovanosti, ale také o zcela konkrétní ideologii. Zní to v nich Žižkem, Marxem a nejnověji se pak v nich (jakoby bokem) mihne už i zmínka o třídním boji.
Dobrá, pánové a dámy, beru to, hlásíte se k marxismu a možná také k leninismu. Víte tedy, co bylo výraznou vlastností tohoto způsobu myšlení? No přece skutečnost, že bylo pojato jako komplexní a kauzálně uzavřený interpretační a argumentační systém, v němž přítomnost byla jen mezistupněm mezi minulostí a budoucností. Bojovníci vyznávající tuto filosofii byli přesvědčeni, že lidské existenci a minulosti rozumějí natolik, že jsou schopni budoucnost nejen predikovat, ale také v souladu s řádem všehomíra aktivně pro blaho lidstva utvářet. Znali dokonce přesný postup, jak na to. Slova jako třídní boj pro ně tudíž nebyla jen emociálním emblémem, ale logickou součástí přesně definované kauzální řady.
Pokud tedy s podobnými slovy zacházíte, měli byste si asi nejprve ujasnit, co znamenají. Možná že byste mohli začít od úvahy, zda i dnes – tedy sto až sto padesát velmi dynamických let od okamžiku, kdy byla idea třídního boje zformulována – máme stále co do činění se stejnými třídami. A jestliže ano, mohli byste mi říci, zda lidstvo skutečně v budoucnu čeká beztřídní společnost? A jestliže ano, zda tím, kdo ji pro blaho všech vybojuje, je stále ještě dělnická třída? A kdo je vlastně dnes, v čase elektroniky, dělník? Případně jak to je s tou inteligencí? Stále ještě ji máme považovat za nespolehlivou vrstvu, kterou bude ve jménu všeobecného blaha třeba rázně převychovat? A nakonec ještě drobnosti: uvědomujete si, že Vladimír Iljič Marxovu myšlenku třídního boje kauzálně doplnil o ideu diktatury proletariátu? Jak se váš boj slučuje s myšlenkou pluralitní demokracie? Nebo je pro vás už zastaralá? A až bude ta diktatura proletariátu, jak to bude s literárními časopisy? Bude do nich možné za státní peníze psát myšlenky, jež pochybují o vládnoucí moci?
Nevím, jak pro Vás, ale pro mne se kauzální kruh uzavírá. Nepochybuji, že se dějiny mohou opakovat, vzpomínám však na jednoho filosofa, který kdysi napsal, že zatímco poprvé se to děje jako tragédie, podruhé už jen jako fraška. Chytrý člověk. P. S. Každý příznivec angažované poezie, který identifikuje všechny stati klasiků marx-leninismu, jež jsem při svých úvahách použil, a v jednoduchém testu prokáže, že je přečetl, má u mě frťana.
Pavel Janoušek
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník