editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

v hlavní studii našeho devatenáctého čísla, jejímž autorem je Ondřej Krochmalný a která pojednává o estetice melancholie u literárního kritika a filosofa Waltera Benjamina, můžeme číst i tato slova: „Plynoucí čas, který nezná smrt, je špatnou nekonečností ornamentu. […] Je souhrnným pojmem zážitku, který si v šatě vypůjčeném od zkušenosti pyšně vykračuje. Splín naproti tomu vystavuje zážitek v jeho nahotě.“ Píši tento editorial v čase, který cítím naléhavě odměřený, symbolicky napjatý mezi Dušičkami a Adventem – mezi svátkem zemřelých a kajícnou dobou čekání na příchod Světla. Tento rok, snad víc než kdy jindy, pociťuji souzvuk mezi kosmickým a existenciálním časem. Tato štíří doba zjevuje motiv radikální konečnosti, ohlašující se v různých koncích, přelomech, předělech: v bolestných rozchodech a loučeních, v rozhovoru s přítelem, jemuž z tohoto světa odchází maminka, v tísnivé tmě, která se zmocňuje dne rychle a neúprosně, v přípravě čísel Tvaru, stávajících se rychle minulostí – v neklidu duše a bytostné únavě, ve splínu či chandře. A tak se první vznešená pravda Buddhova, že veškeré bytí je strastí, náhle vyjevuje ostře a zřetelně. Platí ovšem, že právě konečnost, jak je patrné i z citace Benjamina, osvěcuje a obnažuje skutečnost – a v tom je jisté bolestné osvobození.

Možná i proto jsem se v rozhovoru čísla zeptal básníka Jakuba Řeháka, zda může být poezie únikem z tíhy bytí, jako bych toužil po jeho kladné odpovědi a zároveň byl připraven s takovou odpovědí zápasit. A Jakub, jsa ryzím básníkem a nikoli majitelem definitivních pravd, moji otázku nutně zrelativizoval, a i přes jistou náklonnost ke gnostickému naladění, spojil poezii se silami života. A možná i naznačil, že ono „slastné jinde“ se může skrývat v hlubině života – spíše nežli v jeho úplném popření. (Ostatně ani Buddha v posledku nekladl nirvánu a samsáru do úplného protikladu.)

Že temnota světlo nikdy definitivně nepozře, je patrné i z rubriky Kniha v tisku, kde představujeme paměti Petra Uhla, nazvané lakonicky Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Vždyť tento legendární levicový novinář, politik a disident strávil za minulého režimu za mřížemi celkem devět let, aniž by ho jeho zkušenost přivedla k hořkosti či odmítnutí aktivního občanského života. Tato pozoruhodná kniha vznikla na základě rozhovorů se Zdenkem Pavelkou a v brzké době by měla vyjít v nakladatelství Torst.

Přeji Vám snesitelné čekání na světlo.

Adam Borzič